Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Kostelecký (* 1934)

• narozen 31. března v Poličce

• rodina pomáhala uprchlému sovětskému vězni

• byl korunním svědkem při vyšetřování útěku faráře před gestapem

• vyučil se zahradníkem, opravářem zemědělských strojů a horníkem

• pro svoje politické postoje byl v roce 1954 zařazen na vojně v dolech k Technickým praporům

• v 60. letech učil na Zemědělském učilišti v Boskovicích

• 21. srpna 1968 byl jako vedoucí na školním zájezdu v Polsku

• při prověrkách podepsal souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

• pro neshody s vedením školy přestoupil na Střední zemědělskou technickou školu

• ve svých 50 letech vystudoval Zemědělskou univerzitu

• oba synové se zúčastnili studentské demonstrace 17. listopadu 1989

• v 90. letech byl členem Křesťansko-demokratické strany

Během války nosil jídlo uprchlému sovětskému vězni, kterého po válce vlastní lidi popravili, při vyšetřování útěku místního evangelického faráře před gestapem se stal korunním svědkem: „On šel v bačkorách příkopem, už tam bylo vyhrožováno, že každého desátého zastřelí.“

Josef Kostelecký se narodil 31. března 1934 v Poličce. S matkou Růženou, otcem Josefem a dvěma mladšími bratry Milanem a Pavlem žil v blízké obci Telecí. Rodina měla malé hospodářství, maminka byla v domácnosti a tatínek dostal lépe placenou práci až po vypuknutí druhé světové války v muniční továrně v nedaleké Poličce. Aby mohl do zaměstnání dojíždět, koupil si na půjčku kolo: „Všichni mu to měli za zlé, ale vzpomínám si, když jsem byl za války několikrát značně nemocný, že jsem byl na rámu kola vezen 30 kilometrů do Litomyšle do nemocnice, protože jsem měl těžký zánět v uších,“ popisuje pamětník a dodává: „A přestože mám už poměrně svrchovaný věk, tak slyším jen nepatrně méně než zamlada.“

Uprchlý vězeň

Jednu z prvních vzpomínek má Josef Kostelecký spojenou se setkáním s vojáky během mobilizace v roce 1938, po které také jeho otec sloužil několik týdnů na hranicích, kde se připravovali na obranu před napadením. Během protektorátu se lidé z vesnice starali o uprchlého vězně Míšu z Jaroslavle: „Já osobně jsem mu nosil jídlo do dutého stromu,“ vzpomíná. Osud uprchlého šestnáctiletého vězně, který se údajně sám přihlásil do Rudé armády, byl nakonec velmi tragický. Potom, co s vyléčeným průstřelem stehna uprchl z německého zajetí, se do konce války ukrýval na Vysočině. Dva měsíce po konci války byl vlastními lidmi popraven v duchu Stalinova hesla „Raději smrt než zajetí“.

Korunním svědkem

V lednu 1944 chtělo gestapo zatknout místního evangelického faráře Otokara Kadlece zapojeného do odboje. Naštěstí je zdržela velká sněhová nadílka a ve chvíli, kdy přijeli, byl farář po varování od místních už mimo nebezpečí. Josef Kostelecký šel tehdy s mladším bratrem Milanem na nedělní školu a cestou prchajícího faráře potkali: „On šel v bačkorách příkopem. Už tam bylo vyhrožováno, že každého desátého zastřelí, když takhle unikl přes Lamplotovy a další vesnice, katolickou faru až na Samotín,“ vypráví. Celá událost měla dohru u místního starosty Jaroslava Kamenského, kde pamětníka, vybraného jako korunního svědka, vyslýchal Obersturmführer (příslušník paramilitárních jednotek NSDAP) Josef Šulc: „Já jsem samo sebou věděl, co mám říct. Řekl jsem, že jsme ho potkali, ale ne, že šel příkopem, ale po silnici, a ne, že šel doprava, ale doleva. Ostatní to potáhali větvemi, aby zahladili stopy. Ti Němci neměli psy, to byla výhoda, takže mně uvěřili a propustili,“ popisuje pamětník nebezpečnou situaci. S panem farářem se ještě nejméně dvakrát potkal, nikdo ho neprozradil, a tak se šťastně dočkal konce války. Jeho ženu tehdy gestapo zbilo, byla vězněna v Terezíně, kde prodělala tyfus, ale nakonec se vrátila a je spolu s manželem pohřbena na místním hřbitově.

Blížící se konec války signalizovalo kromě jiného i velké bombardování strojírenských podniků v Kuřimi, které bylo podle Josefa Kosteleckého slyšet až v Telecím. Jeden z často popisovaných náletů tzv. kotlařů mířících na vlakové soupravy se málem stal osudným pro pamětníkovu příbuznou: „Tam přišla moje švagrová o kousek ucha, byla v tom jednom vagóně, když se přesunovala z Poličky na Borovou,“ vypráví.

Při osvobození v květnu 1945 obtěžovali vojáci ze čtvrtého ukrajinského frontu místní dívky a honili po lesích i pamětníkovy sestřenice. Potom, co si šla teta stěžovat důstojníkům, byli vojáci svými veliteli chladnokrevně popraveni. Konec války přinesl i jiné nečekané události: „Němečtí důstojníci a ti, co něco znamenali, měli koně, zdrhali na západ a pravděpodobně se tam i dostali. Ale ostatní utečenci byli zdecimovaní. Jako dítě jsem jim nosil vodu,“ popisuje Josef Kostelecký a dodává: „To byli tzv. národní hosté.“ (Němci, kteří prchali z východního Pruska a Slezska před Rudou armádou.)

Za to jsem nesl vinu

Kromě běžných válečných problémů postihla rodinu Kosteleckých také jedna velmi bolestná událost, pamětník ji popisuje takto: „Za to jsem nesl vinu, byl jsem nejstarší, tak jsem měl hlídat děti. Byla velká voda po zimě a můj o dva a půl roku mladší bratr vlezl do té vody. Oni ho odchytili až o 400 metrů dál a zdálo se, že nebude vzkříšen, při životě ho udrželi, ale měl pak značná postižení.“

Sourozenci i sám Josef Kostelecký byli v dětství několikrát těžce nemocní. Při silné spále se za pamětníkem do nemocnice maminka dokonce přišla už jen rozloučit: „Sestřičky se otáčely a slzely, byl jsem nějakých sedm dní jen na čajíčkách a další den, jako zázrakem, jsem se z toho dostal,“ zmiňuje těžké chvíle ve svém životě.

Po válce chodil půl roku pěšky do školy v Poličce, než otevřeli měšťanskou školu v Telecím. Po jejím absolvování a konfirmaci (přiznání se ke křtu a potvrzení nastoupení cesty víry) se v 15 letech místo v obchodní škole ocitl na těžké práci při vykládání vagónů s cukrem. Ještě než se dostal na zahradnickou školu do Litomyšle, vystřídal několik míst, včetně učebního oboru strojního zámečníka, nejdříve v Hradci Králové a potom v Brně Bohunicích: „Nakonec jsem třikrát vyučený, kromě zahradnictví i opravářem zemědělských strojů a pak jako voják horníkem,“ dodává pamětník.

Říkali nám „pétépáci“

Cesta k vojenskému zařazení v roce 1954 do dolů k tehdy přejmenovaným útvarům PTP (Pomocné technické prapory) na TP (Technické prapory) vedla přes několik střetů s vládnoucí Komunistickou stranou Československa. Brzy po válce vstoupil pamětníkův otec do strany, byl ovlivněný lékařem Slavíčkem, který za války nezištně pomáhal všem z okolí. Později po návštěvě syna na vojně a sebevraždě zmíněného lékaře, který byl v padesátých letech na ministerstvu zdravotnictví, pochopil souvislosti a ze strany vystoupil. Sám Josef Kostelecký vyprávěl o situaci na škole v Lomnici nad Popelkou, odkud vyhodili nepohodlného ředitele, vyměnili některé učitele a musel odejít i jeden spolužák. Tehdy si uvědomil, že postavení, které na škole získal díky odvolaným učitelům, se v budoucnu může obrátit proti němu. Strýc Adolf Buchta utekl do Spojených států, žil v Chicagu, a když na základě obvinění z nedovoleného fotografování dělali u pamětníka domovní prohlídku, dopisy od strýce zabavili. Po škole dostal umístěnku do Mikulova na úsek ovocnářství: „Za silnicí bylo hraniční pásmo, já jsem do toho pásma potřeboval propustku a já jsem tu propustku nedostal. Tam byli jejich čmuchálkové, kteří nám lezli po oknech, a my jsme jim tam něco namazali a oni spadli do růží a tak podobně. Poslouchal jsem taky už od války zahraniční rozhlas,“ popisuje s úsměvem.

Nejdřív narukoval do karvinských dolů, kde pracoval s vysloužilými vojáky z cizinecké legie, z nichž mnozí byli naši letci v britských službách z 311. bombardovací perutě: „To byli lidé, kteří znali nejen svou práci, ale i po té stránce lidské byli velice odevzdaní,“ vypráví Josef Kostelecký. Pracovní podmínky byly špatné, k tomu těžká práce, nedostatek jídla a velké vedro. Po nějakém čase se dostal do dolů na Kladně, kde se podmínky trochu zlepšily a popisuje např. reakci nadřízených na probíhající revoluci v Maďarsku v roce 1956: „Posílali nás jenom na noční směny a hlídali nás s fialovými čepicemi, vnitřní stráž nás hlídala, prostě nevěřili nám.“ Během vojny také utrpěl nepříjemný pracovní úraz páteře a domů se dostal až po odsloužení 27 měsíců u TP, kterým stejně nikdo neřekl jinak než „pétépáci“. Trochu úsměvně působí historka, kdy nadřízení vzali tyto vysloužilé a bojem protřelé vojáky na ostré střelby a nestačili se divit, že jiné bojové jednotky zdaleka nedosahovaly takových výsledků.

Z vojny se vrátil do Mikulova, ale hledal práci blíž k bydlišti svých rodičů i vzhledem ke zdravotnímu stavu maminky, a tak se ocitl v Boskovicích. Pracoval v podniku Ovoce a zelenina, ale i tam měl problémy s nadřízenými: „Měl jsem se zodpovídat z toho, že jsem nějakému propuštěnému vězni na zemření z Leopoldova nechal pár kilo citrusů a banánů, tak to bylo,“ konstatuje pamětník.

V Boskovicích se seznámil se svou budoucí ženou Miladou Filipiovou, v roce 1964 se vzali a narodili se jim dva synové – Tomáš (1965) a Petr (1967). Z podniku po dvou letech odešel učit na Zemědělské odborné učiliště, kde zůstal až do roku 1978.

Náchodskou brankou nepřejdou

Události v srpnu roku 1968 prožíval společně s dětmi ze tří škol na zájezdu v Polsku. Pamětník popisuje pocity a okolnosti té doby: „Rok 1968 byl rokem úžasným, plným naděje, než nás obsadili. Ale lidé nám říkali polsky: ‚Bude vojna.‘ My jsme tomu nevěřili, ale pak se to dalo pochopit, na hranicích už nebyla žádná kontrola, Poláci měli echo, že tam najedou. Měli tam nápisy ‚Náchodskou brankou nepřejdou‘. No kdepak, tanky rozbořily zdi a přejely to přes podniky.“

Nastalá situace znamenala pro Josefa Kosteleckého značný problém. Měl za účastníky zájezdu zodpovědnost a musel složitě zajišťovat jejich návrat domů. „Potřeboval jsem poslat nějak zprávu. Podařilo se to přes Český rozhlas, který vyhlásil, že žáci té a té školy jsou v pořádku a zajišťuje se pro ně odvoz,“ popisuje hektické dny po okupaci. Jak měl ve zvyku, během celé anabáze pořizoval z těch míst zajímavé fotografie. Po návratu do Boskovic byly několik týdnů vystaveny ve škole: „Potom mně to všechno sebrali a nevím, kde to skončilo, možná u ředitele, ale negativy mám,“ dodává pamětník.

Období relativní svobody skončilo a „začaly se lámat a křivit charaktery“, jak poznamenal sám pamětník. Pro neshody a tlak od vedení školy nakonec přešel na Střední zemědělskou technickou školu (SZTŠ), kde pracoval až do odchodu na odpočinek v roce 1996. Jako pracovník ve školství musel projít tzv. prověrkami, kde se podepisoval souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy: „Dali mně to podepsat, a tak jsem to takovým čmarikem podepsal. Nechtěli po mně, abych to přečetl. Bral jsem to, že to musím podepsat, abych v tom školství mohl zůstat,“ vyjadřuje se k nepříjemné situaci.

V dalších letech se mu podařilo vystudovat Provozně ekonomickou fakultu na Zemědělské univerzitě a v rámci SZTŠ měl na starosti autoškolu. Byl aktivním členem místního sboru evangelické církve, všichni to o něm věděli, a přesto neměl s nadřízenými v tomto směru žádný problém.

Byly to hektické dny

Podle svých slov věděl o iniciativě Charty 77 a nějakou dobu uvažoval o jejím podepsání, ale nakonec to neudělal. Později sledoval všechno dění v zahraničí, připomínal Prahu plnou trabantů, když se chtěli lidé z Východního Berlína dostat do toho Západního: „To byly hektické dny. My jsme tomu ani nechtěli věřit, že se to hroutí, bylo to nádherné,“ vzpomíná pamětník a dodává: „My jsme to měli kombinované. Naši kluci studovali v Praze, když byla ta demonstrace [17.listopadu 1989], a oni je začali na Národní třídě tlačit, tak se dostali do Mikulandské ulice, takže je nezmlátili.“ Ještě k tomu také poznamenává: „Tam také byli lidé z Boskovic, kteří stáli jako ta Lidová milice.“

Činorodý člověk

V období po pádu komunismu se angažoval i v politice, byl jedním ze zakládajících členů tehdy nově vzniklé Křesťansko- demokratické strany. Rodina udržovala kontakty s odsunutými německými rodinami a vzájemně se navštěvovaly. Celý život hrál v místní dechové hudbě na trombon, heligón a tubu, zpíval ve sboru Janáček, věnoval se fotografování, byl aktivním členem zahrádkářského spolku. Významně se podílel na materiálním zajištění sboru, na opravách kostela i bývalé evangelické školy v kazatelské stanici Sudice a několik let byl i kurátorem (laickým představitelem).

Své bohaté vyprávění zakončil jednoduchým poselstvím: „Je potřeba začínat od toho, z čeho jsme vyšli, a vážit si i těch posledních a zvláště postavením a vzezřením nejnuznějších a nepovyšovat se nad ně.“

Čerpáno z vyprávění pana Josefa Kosteleckého a z knihy jeho vzpomínek Povinen být ve víře pevný.