„Víte, jak my jsme poznávaly Zlín? Pan Jan Baťa si nechal od tatínka zapřáhnout do kočáru, naložil své děti a přibral i mě. A vozil nás po Zlíně, aby jeho děti viděly, jaké buduje krásné město. Někdy nás zavezl až do Otrokovic. Pořád jsme se někam vozily, pořád jsme chodily někam na návštěvy. Pořád se něco dělo.“
„Ta jízdárna, to bylo tenkrát takové středisko, byl tam strašně velký pohyb lidí. Těch mladých mužů tam bylo strašně moc. Tenkrát ještě nejezdily ženy, kromě dvou žen… Takže oni tam měli dokonce i klubovnu, ti mladí muži, jednu místnost. Tam se scházeli, tam se převlékali. A dokonce, to bylo až později, když se vrátil Tomík [Tomáš Baťa mladší], tak si tam zval svoje kamarády a vždycky se tam v té klubovně scházeli.“
„Když jsem byla doma, sice jsem musela chodit na večerní školu, ale tím víc jsem chodila k té paní Baťové [Marie Baťová, vdova po Tomáši Baťovi]. Dalo se říct, že ona už nikoho neměla. Tomík byl pořád v té Kanadě. Děti Jana Bati byly všechny pryč, odešla i spousta ředitelských rodin s dětmi. Tak jí bylo neustále smutno. Když jsem šla z práce, nešla jsem domů, ale k paní Baťové.“ - „Byla jste tam víc než doma?“ – „Ano, byla jsem tam skoro víc než doma.“ „Cítila jste se tam asi velmi dobře.“ – „Velice dobře, protože to tam bylo fajn. Ona se mi věnovala, ale řeknu vám, že tak jak ji popisuje ten Hajný, který napsal knížku První dáma Zlína, tak to že moc pravdivé není. Protože v té vile se třeba neustále uklízelo. Paní Baťová na to byla háklivá. Teď si představte všechno to vyřezávané, to dřevěné obložení, to se muselo pořád leštit. Pěkně uměla zakřičet na ty služtičky, když něco zvrtaly. Nebyla milostivá paní nóbl, že by s nimi jednala v rukavičkách. Dokonce i já jsem od ní dostala facku, protože jsem řekla nějaké neslušné slovo.“
Věra Kolková, za svobodna Malachová, se narodila 5. září 1928 v Černé Hoře nedaleko Brna. Vyrůstala na zámku, kde rodiče pracovali u hraběte Moritze Friese. Matka byla komornou, otec se staral o koně. V roce 1932 ho Tomáš Baťa přijal jako instruktora jezdectví. Po továrníkově smrti nastoupil u jeho nástupce Jana Antonína Bati. Rodina bydlela v domě vedle jízdárny ve Zlíně. Věra se spřátelila s dcerou Jana Bati Editou a dalšími dětmi šéfů firmy. Když v roce 1939 vznikla u Baťů Škola umění, setkávala se s mladými výtvarníky, kteří chodili do jízdárny kreslit. Po odchodu rodiny Jana Bati do Ameriky se sblížila s vdovou po Tomáši Baťovi Marií. Po válce rodina o všechno přišla. V roce 1946 pamětnice pracovala v bývalém Baťově obchodě v Ostravě. Po svatbě bydlela krátce v Bílé Vodě na Javornicku. S manželem poté žila v Bruntále, pak v Dubňanech a nakonec ve Zlíně. V Hodoníně a ve Zlíně pracovala v galeriích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
