Josef Švéda

„Protože jsme ho neměli složený ještě. My jsme tam byli v tom oddíle, ale ten slib se obyčejně skládal na táboře. Já jsem nebyl na táboře už, takže jsme si ho dodělávali tam. Někde starý lom tady na Slanici, kde jsme udělali oheň, tam nemohlo nic chytnout, že. A tam jsme si to teda odbyli nějak, nevím, jestli dopoledne, nebo odpoledne. Moji rodiče o tom věděli, ti se přišli podívat, a z druhé strany nás sledoval ten estébé – ten, co se tam přistěhoval vedle. To jsme nevěděli vůbec. A tak on celkem se s náma nestýkal, snad podával jen informace o nás. Když nás viděl třeba, že jsme se setkali u nás doma, nebo jsme šli někam do těch lesů.“ – „A jak vás napadlo, že tenhle člověk vás sleduje?“ – „Protože on tam byl v tom lese, to mně někdo řekl, že on tam stál a díval se na ten slib, tenkrát. Myslím, moji rodiče mi to řekli.“ – „A až v tu chvíli vzniklo to podezření?“ – „Až v tu dobu. Oni taky se zajímali, co dělá, kde je zaměstnaný, a nějak se doneslo, že pracuje u estébé.“ – „A myslíte si, že to byla náhoda, že se k vám přistěhoval?“ – „To nevím, to nedokážu říct. To opravdu nedokážu říct, ale on potom později se odstěhoval pryč. Tak možná to bylo cílené v té době, když se prozradilo, že teda my máme tu skupinu.“

„Vzpomínám, že jsem přišel do klubovny, která byla zavřená, ale jedny dveře byly vypáčené a už tam bylo vidět, že tam někdo bral věci atd. A už se vědělo, že se tam nesmí, že už to má Pionýr. Tak nevím, jestli si to skauti tam brali svoje věci, nebo jak to bylo, ale to byl vlastně konec, že.“ – „A tušilo se to už nějakou dobu, nebo to bylo tak naráz?“ – „To nikdo si nemyslel, že to tak skončí. Protože vlastně ještě jeli na ty tábory na sběr borůvek, čili to byly pracovní tábory. A nikdo tomu nechtěl věřit, že by to tak dopadlo. Tak si mysleli, no tak skauting je neškodný, to nikomu nevadí, že? Že chodí děti do přírody. Ale vadilo, no. Byl Pionýr a bylo potřeba děti převést do Pionýra.“