Vlasta Palisová

„Česká pohádka. V starém hradě na Dunaji, trojí brána železná. Tři sta let tam ve vězení sedí česká princezna. Řetězy má přikované ruce k stěnám žaláře. Hrubí strážci týrali ji, denně bili do tváře. Pánem hradu pták byl černý, velký orel dvojhlavý. Hrozné oči měl a na nohách každý dráp byl krvavý, protože slovanskou se krví živil. České děti nosil v hrad. Jazyky jim vytrhával, neb ty jídal zvláště rád. Princezna když ve vězení nářek dětí slyšela, hlavu k oknu nachýlila a o pomoc volala. Volala tak tři sta roků, v srdci bol a v duši hněv. Ale nevzbudil se nikdo, až vzbudil se český lev. Až najednou v bouřné noci zalét do vězení hlas: ‚Princezno, má holubičko, vysvobodím vás!‘ Tu šel rytíř kolem hradu a ve blesku ohnivém viděl orel, že kdos buší na bran hradu kladivem. Kdo to buší na mou bránu? Kdo mě ruší v těchto zdech? Od bran hradu ozvalo se: ‚Český kovář, rytíř, Čech!‘ V starém hradě na Dunaji zděšení a povyk, křik. S legiemi do hradu vchází český rytíř Masaryk. Jednou ranou orla skolil, druhou žalář otevřel, třetí stará pouta přeťal a k princezně takto děl: ‚Tři sta let tak odloučená, od matky vlasti, pojď s námi do nové vlasti české.‘ A je konec pohádky.“

„My jsme chlapci a děvčata ze Zlína, kde bez práce nic nespadne do klína. Všichni chceme hodně umět, ale dobře víme, že se jenom pilnou prací všechno naučíme. Prospět sobě, prospět škole, to náš cíl. Dosáhnout ho snažíme se ze všech sil. Aby na nás bylo vidět, že jsme zlínští žáci, jsme veselí při zábavě, opravdoví v práci. Koho naše škola s námi pozdraví, uvidí, co děláme vše pro zdraví. Sokolujem, táboříme, za sluníčkem jdem. V pořádku a čistotě si všichni libujem. Povinnosti své, když dobře splníme, radostně si zazpívati umíme. Naše mladá generace budeš dlouho zdráva! Sláva škole a nazdar práci, sláva – nazdar – sláva!“