Vlasta Palisová

* 1921

  • „Když se nám zdálo, že je na chvilku klid, tak jsme běželi do krytu. Cestou se nám zdálo, že někdo velice křičí. V krytě jsme byli jen malinkou chvílu. Přiběhla hlídka a křičela: ‚Všichni ven, do kopca, k lesu! Plyn, plyn, zasáhli plyn! Mokré ručníky a utíkat do kopce.‘ Viděli jsme, jak lidé z města ženou se v plném proudě. Děti křičely, matky s kočárama byly pobledlé. Každý běžel, co mu dech stačil. Kdo měl kolo, ujel na něm. Všude byl dým, mlha. Naproti sousedka má čtyři malé děti. Měla dvě ruky, dva kočáry. Protože je ale Němka, nikdo se o ni nestaral, jak si poradí. Já jsem již byla vpředu, protože jsem utíkala, pro ty mokré ručníky, a tu se ohlédnu po mamince. Vrátila se a pomáhá té Němce s jedním kočárkem. Přestože sama je dýchavičná a těžko běží do kopce. Pak jí tatínek to převzal a já chytila ty dvě děti za ruky a běžely jsme do kopce. Byly jsme tam dlouho, než se rozešel dým a uklidnilo. Pak přiletěla ještě stíhačka, zakroužila nad továrnou a odletěla.“

  • „Česká pohádka. V starém hradě na Dunaji, trojí brána železná. Tři sta let tam ve vězení sedí česká princezna. Řetězy má přikované ruce k stěnám žaláře. Hrubí strážci týrali ji, denně bili do tváře. Pánem hradu pták byl černý, velký orel dvojhlavý. Hrozné oči měl a na nohách každý dráp byl krvavý, protože slovanskou se krví živil. České děti nosil v hrad. Jazyky jim vytrhával, neb ty jídal zvláště rád. Princezna když ve vězení nářek dětí slyšela, hlavu k oknu nachýlila a o pomoc volala. Volala tak tři sta roků, v srdci bol a v duši hněv. Ale nevzbudil se nikdo, až vzbudil se český lev. Až najednou v bouřné noci zalét do vězení hlas: ‚Princezno, má holubičko, vysvobodím vás!‘ Tu šel rytíř kolem hradu a ve blesku ohnivém viděl orel, že kdos buší na bran hradu kladivem. Kdo to buší na mou bránu? Kdo mě ruší v těchto zdech? Od bran hradu ozvalo se: ‚Český kovář, rytíř, Čech!‘ V starém hradě na Dunaji zděšení a povyk, křik. S legiemi do hradu vchází český rytíř Masaryk. Jednou ranou orla skolil, druhou žalář otevřel, třetí stará pouta přeťal a k princezně takto děl: ‚Tři sta let tak odloučená, od matky vlasti, pojď s námi do nové vlasti české.‘ A je konec pohádky.“

  • „My jsme chlapci a děvčata ze Zlína, kde bez práce nic nespadne do klína. Všichni chceme hodně umět, ale dobře víme, že se jenom pilnou prací všechno naučíme. Prospět sobě, prospět škole, to náš cíl. Dosáhnout ho snažíme se ze všech sil. Aby na nás bylo vidět, že jsme zlínští žáci, jsme veselí při zábavě, opravdoví v práci. Koho naše škola s námi pozdraví, uvidí, co děláme vše pro zdraví. Sokolujem, táboříme, za sluníčkem jdem. V pořádku a čistotě si všichni libujem. Povinnosti své, když dobře splníme, radostně si zazpívati umíme. Naše mladá generace budeš dlouho zdráva! Sláva škole a nazdar práci, sláva – nazdar – sláva!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 27.03.2018

    (audio)
    délka: 05:22:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Učila jsem se švadlenkou na přání maminky, ale chtěla jsem být herečka

Profilová dobová
Profilová dobová
zdroj: archiv Vlasty Palisové

Vlasta Palisová, rozená Šafaříková, přišla na svět 2. dubna 1921 v Brně. Ještě v raném dětství se ale s rodiči přestěhovali do Zlína. Tatínek Alois Šafařík byl zaměstnán v Baťově závodě jako účetní a roku 1949 byl vysvěcen na jáhna Církve československé (později Církev československá husitská) a zastupoval evangelické faráře z širokého okolí. Vlasta Palisová absolvovala Masarykovu pokusnou diferenciální školu a vyučila se dámskou krejčovou. Spolu s tatínkem hrála v několika divadelních ochotnických spolcích a byla aktivní členkou Sokola. V listopadu 1944 prožila bombardování Zlína. Po válce se vdala a s manželem Františkem vychovala dvě děti. Celý život zasvětila péči o své blízké.