Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Učila jsem se švadlenkou na přání maminky, ale chtěla jsem být herečka
narozena 2. dubna 1921 v Brně
záhy se s rodiči přestěhovali do Zlína
otec Alois Šafařík pracoval v Baťových závodech
v 50. letech otec vysvěcen na jáhna Církve československé
absolvovala Masarykovu pokusnou diferenciální školu
vyučila se švadlenou a je absolventkou Baťovy školy práce
působila v ochotnických spolcích
v listopadu 1944 prožila bombardování Zlína
vdala se a vychovala dvě děti
Vzpomínky Vlasty Palisové sahají až do doby první republiky a éry T. G. Masaryka a Tomáše Bati. Vypráví nám o světě, který byl plný pokrokových a revolučních myšlenek. Kdy slovo vlastenectví ještě nemělo pozdější podtón nacionalismu, ale bylo projevem hrdosti.
Vlasta Palisová se narodila 2. dubna 1921 Aloisi a Josefě Šafaříkovým. Oba rodiče pocházeli z chudých poměrů. Otec byl vychováván jako obecní dítě. Matka sloužila v domácnosti jednoho z bratrů Mrštíkových. Setkali se v Brně, kde také společně založili rodinu.
Tatínek vedl malou Vlastu k vlastenectví a ta si dodnes vybavuje slova básně Česká pohádka, kterou ji naučil v pěti letech. Podobenství vypráví o české princezně zajaté v temném hradě na Dunaji střežené dvouhlavou orlicí, která slovanským dětem vytrhává jazyky, a princeznu nakonec vysvobodí rytíř Masaryk probuzený českým lvem. Vlastu podobenství jako dítě uchvátilo. A nejspíš se i stalo spouštěčem dalšího zájmu o recitování a herectví.
Velkým mezníkem se ve Vlastině životě stal nástup do pokusné diferenciální školy – podivuhodného a ojedinělého projektu, který vznikl v komplexu tzv. Masarykových škol zbudovaných Tomášem Baťou v roce 1928. Pro představu by bylo možné přirovnat tehdejší systém a způsob výuky k dnešní podobě pedagogického přístupu například ve školách typu Montessori. Děti byly v rámci genderu rovnoprávně vedeny k samostatnosti a byly podporovány v objevování. Ve smíšených třídách, které se dělily podle míry studijních předpokladů, se pěstovala dramatická i hudební výchova. O sobotách probíhala v aule školy vystoupení, o přestávkách mezi vyučováním dětem pouštěli ze školního rozhlasu árie z oper. Jezdilo se do divadel, filmových ateliérů, pěstoval se sport a v areálu bylo i koupaliště zvané Plivátko. Děti se naučily mnoho praktických dovedností a vše si mohly vyzkoušet. Částečně dokonce zajišťovaly i školní stravování pro přespolní děti.
Škola vedla své studenty k lásce k prezidentu Masarykovi a úctě k zakladateli Tomáši Baťovi. Pořádala se různá vystoupení u příležitosti Masarykových narozenin nebo na výročí vzniku republiky.
Rozdíl mezi zlínskou pokusnou školou a těmi ostatními si Vlasta asi poprvé uvědomila při jazykovém výměnném pobytu v pohraničním Vítkově (okres Opava). Na žádost ředitele továrny na hedvábí si na rok vyměnila místo s jeho dcerou. „Byla tam ta moje kamarádka Růženka. Spolu jsme tam jely a rok chodily. S klukama jsme hrávaly vybíjenou a jednou si nás zavolal ředitel: ‚My jsme se dozvěděli, že hrajete s klukama! Tady máme školu dívčí a chlapeckou!‘ A já jsem řekla: ‚My jsme ze Zlína. My chodíme aj s klukama a v lavici sedíme dohromady. My neděláme rozdíl mezi chlapec a dcérka. Všichni jsme jako sourozenci.‘ A on se divil a řekl: ‚Zítra bude zápas děvčata proti chlapcům. A budeme to dělat podle Zlína!‘“
Z malého městečka Zlín se mezi lety 1918 až 1932 stalo město s více než dvojnásobkem počtu obyvatel. Vystavěly se celé nové obytné čtvrti, školy a obchody, vznikla nemocnice. Baťův obuvnický závod expandoval po celém světě a překonal obě ekonomické krize.
Zlomem se ve 30. letech stala nečekaná smrt Tomáše Bati a konec jedné epochy zároveň ohlásila i smrt prvního československého prezidenta. Nástup německého nacionalismu a později nacismu ukončil definitivně období vzestupu humanismu po první světové válce.
Takto Vlasta vzpomíná na dobu před mobilizací, kdy byla zlínskou členkou Červeného kříže: „Měli jsme se dostavit na nějakou přednášku a já cestou zmokla. Seděla jsem tam jak hlupaňa v mokrém a dostala jsem pak horečky a zápal pohrudnice. Odvezli mě do nemocnice a bylo to vážné. Ale chodil tam na vizitu takový mladší doktor a já jsem byla vždycky rozzářená a povídalka. A on, představte si, že mi vymohl lék streptomycin a tím mi zachránil život.“
Díky nadaci J. A. Bati pak získala příslib ozdravného pobytu ve Starém Smokovci v Tatrách. „Bylo nás tam ze Zlína osm, a kdybyste věděli, jak jsme se tam měli! Stravovali nás tam moc dobře. Byla jsem zesláblá, vážila nějakých třicet kilo… Měli jsme tam i lehárnu vzadu v zahradě. Za tím už byl les a hřibů, že jsme nasušili a poslali dom!“ vypráví pamětnice a pokračuje: „Když jsme tam byli ty dva měsíce, tak nás jednou volali k rádiu, že všechny vlaky budou jen pro vojsko. Že je mobilizace. My jsme tam brečeli, chtěli jet dom. Oni nám řekli, že nesmíme, že tam musíme ještě týden být. Vedle byla taky taková léčebna pro Židy a viděli jsme, jak všichni nasedají do aut a utíkají pryč za hranice. A my jsme tam museli zůstat.“
Dobu protektorátu Čechy a Morava líčí pamětnice jako těžké časy, kdy jezdívala šít až na Slovácko a ušité směňovala za potraviny. „Tahala jsem dva těžké kufry s proviantem. Tam bylo všechno: uzené, mouky, mák, sádlo. A nebyly autobusy. Na hlavní cestě k vlaku nejezdily povozy, ty jezdily na polních cestách. Až do Vlkoša to byla hrozně dlouhá cesta a já kolikrát nesla jeden kufr. Postavila, utíkala za druhým, a tak jsem tolik zkusila těžkého…“
Jednoduché to neměla ve stejné době ani její sestra, která musela i s manželem nastoupit na práci pro Říši. Oba žili a pracovali v táboře v Kapfenbergu a získaný proviant musel posloužit jako potravinová výpomoc. Sama Vlasta se totálnímu nasazení vyhnula jen díky štěstí. Vstupní prohlídku totiž prováděl lékař, který žil v sousedství a znal ji. Rozhodl se ji ušetřit pobytu v německém táboře, kde ji čekala těžká práce a nedostatek jídlo, což by při její slabé tělesné konstituci znamenalo ohrožení života. Zaměnil proto její rentgen za snímek tuberkulózní dívky.
„Milý příteli, píši o náletu na Zlín. Nejprve ti musím povědět o tom strašném pondělku, který jsme díkybohu přežili. Nikdy jsme si nemysleli, že i Zlín se dočká strašného náletu. Dosud jsme žili klidně, což od pondělka přestalo. Minulý týden jsme měli každý den poplach, tak jsme přestali chodit do krytu, a bylo-li zima a pršelo, tak jsme zůstali s tatínkem doma. Tatínka jsme přemluvili, aby místo do lesního krytu chodil domů. Tím jsme mu s mamkou zachránily život, jak se později z dopisu dozvíš,“ čte pamětnice slova věnovaná svému pozdějšímu manželovi Františku Palisovi a pokračuje:
„Ono osudné pondělí přinutili zaměstnance odejít dřív než jindy. Takže v jedenáct hodin houkali a už byl tatínek se strýčkem doma. Dobře jsme se oblékli a nachystali kufry a čekali. Když za chvíli se nic nedělo, tak jsme si řekli, že se raději najíme, abysme nezůstali hlady – kdo ví, třeba do večera. Sotva jsme dojedli, zaslechli jsme strašný hukot, a když jsme vyběhli ven, letělo před námi přes díly mnoho svazů. S klidem jsme je počítali a tu na mě sousedka volala z protějšího domu, abych se šla podívat. Nad městem letí jiná skupina a za nimi jedna stíhačka, která opisuje kruh kolem lesa. Ten půlkruh se mi zdál být podezřelý, a proto jsem raději utíkala domů. Sotva jsem doběhla, začalo to podivně hvízdat. Do krytu na louku bylo pozdě, tak jsme vběhli všichni do sklepa, kde jsme se tulili k sobě, třásli a modlili. Venku se rozléhaly rány, hvízdot, dunění. Okna nám řinčela, chalupa se třásla tak, že se nám otevřely dveře. No, byla to hrůza, kterou si nedovedeš představit! Mysleli jsme, že nadešla naše poslední hodinka a jedině zázrakem vyváznem.“
Pamětnice s rodinou se poté, co první vlna odezněla, vydala na kopec do krytu. Přišlo však hlášení od hlídky, že byl zasažen plyn a lidé mají běžet do lesa a vzít si mokré ručníky. Na závěr dopisu se vrací ke zmínce z kraje: „Některé bomby padly do krytu pro zaměstnance. Jedna přímo do krytu číslo sedmnáct, který měl přidělený tatínek, a zahynul tam jeden vedoucí firmy Baťa a pět tatínkových spolupracovníků. Zítra je pohřeb. Kolik je celkem mrtvých, se neví. Lidé na Letné jsou chudáci. Je stále vidět je se stěhovat. Podívám-li se z okna, vidím je jezdit s vozíčkem, tragačem a chodit s nůšema. Také jedna známá u nás přespala, protože měli doma nevybuchlé pumy. Bylo jich zde hodně časovaných. Dnes je trestanci odklízejí.“ Během zkázy Zlína byl citelně poškozen Baťův závod a v obytné čtvrti na Letné zahynulo asi 21 lidí.
Válečné období uzavírá vzpomínkou na počátky osvobozování Zlína: „Vzpomínám si, jak Rusi hnali Němce a my jsme byly schované ve sklepě. Utíkala jsem pro vodu a v dáli jsem zahlídla jednoho Rusa, tak jsem běžela domů a nedonesla nic. Čekaly jsme, co bude, a přišli dva. Říkali: ‚Charašo.‘ A pak ten jeden povídá: ‚Tady máte tu vodu. Mohl bych se dnes u vás vyspat?‘ Maminka se začala bát, tak hurá s dcérkama do sklepa. Uložily jsme ho v obýváku na pohovku. Bylo k ránu, když kdosi klepe na dveře. Někdo mu přišel říct: ‚Honem, jdeme dál k lesu!‘ Od lesa totiž přiletěla střela a trefila jednodomek, kde bydlela rodina s dětima. Uletěl jim balkon a veranda.“
Své vzpomínky pamětnice končí zamyšlením, co je v životě nejdůležitější: „Nejdůležitější je, aby člověk žil správně, slušně, aby s nikým neměl nepřátelství. Aby nikdo nechystal válku a zbraně na lidi. Protože lidé nejsou chránění. Zvířata ano.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Kaftanová)