Ing. Jiří Kolda

"Dávali mi injekci, já se ptal na co, on říkal, ať se uklidním, že je to adrenalin na posílení srdce a dávka morfia. Já si naivně myslel, že mě vezou do nějaké naší nemocnice. Po Praze byly vyvěšené vlajky s červeným křížem, bylo hodně zraněných, u rozhlasu, u Václava. Když jsme jeli přes Hlávkův most, bouchal jsem na dveře sanitky, protože tam na Štvanici byla porodnice a nemocnice. Motali jsme se na Štrosmajeráku, pak jsem zjistil, že mě vezou do Dejvic do areálu sovětského vyslanectví. Tam byla hradba tanků, které chránily vyslanectví. Jeden tank musel vymanévrovat, aby nás pustil. My vjeli do Stromovky a tam je první budova, takový ten letohrádek. Tam zastavili a důstojník vystoupil ze sanitky. Byla tam spousta důstojníků. Žádné boje nebyly, neměli komu velet, tak kouřili, bavili se. Řekl, že tady je ten, který je napadl se zbraní v ruce. Vynesli mě v nosítkách a zanesli do takového křoví, takové tisy to byly. Tam mě vyklopili na zem. U mě si na bobku sedl nějaký boják se samopalem přes kolena. Já už ztrácel vědomí vysokou ztrátou krve. Už se rozednilo, bylo k páté ráno. Usínal jsem a pak se ozvalo: Uže padachnul? Tedy: Už chcípnul? Vojáček řekl: Ještě ne. Pak najednou začala být zima. Najednou mě z toho křoví vytáhli, dali na nosítka a strčili do jiné sanitky. A najednou byla pozornost. Důstojník mi měřil tep, říkal: Dvacet. Tak jsem měl asi tep dvacet. Dost málo. Asi čekali na pokyn, kam měl odvézt. Mezitím se totiž stalo, a to je důležité, že prvmí pracovníci přišli kolem šesté ráno do práce. A viděli tu spoušť. V kanceláři byla rozstřílená knihovnička, paradosně v ní byly spisy Marxe, Engelse a Lenina. Ptali se vrátných. Ti řekli, že Vilímka odvezdli v obrněném transportéru a druhého nesli s dekou přes obličej do sanitky. Kupodivu se rychle jednalo. Vyrozuměli ministra, ten se obrátil na generála Chlada, Čecha, Volyňáka, kteřý přišel se Svobodovou armádou. Shodou okolností chodil do školy se sovětským generálem, který velel okupaci Prahy. Od nás mu přinešli nábojnice, na kterých bylo vidět, že jsou sovětské provenience. Zmizeli dva lidi, neozbrojená služba z ministerstva, takže to už zřejmě bylo i v tom ruském bordelu moc. Na základě toho dostali pokyn, že mě musí zachránit a předat ve slušném stavu zpět."

"Nevím, jak se ten voják jmenoval. V roce 1990 jsem se obrátil na někoho z Historického ústavu Akademie věd a můj příběh popsal. Odkázali mě na redaktora Izvěstijí, nějakého Šinkarjeva. Setkali jsme se. Já mu rusky odvyprávěl, co se mi stalo s tím, že bych byl rád, kdyby zkusil toho sovětského vojáka najít. Že bych si s ním třeba telefonátem rád promluvil. Já si myslím, že on si myslel, že mě zastřelil. A třeba si dělal výčitky svědomí celý život, protože věděl, že jsem ho nenapadnul, že jsem měl zvednuté ruce. To, že řekl, že jsem ho napadnul, byla jeho obrana. Prostě se bál. Ten Šinkarjev mě vyslechl, pokyvoval hlavu a neudělal nic. Takže nic nevím o osudu toho vojáka."