Ing. Jiří Kolda

"Nevím, jak se ten voják jmenoval. V roce 1990 jsem se obrátil na někoho z Historického ústavu Akademie věd a můj příběh popsal. Odkázali mě na redaktora Izvěstijí, nějakého Šinkarjeva. Setkali jsme se. Já mu rusky odvyprávěl, co se mi stalo s tím, že bych byl rád, kdyby zkusil toho sovětského vojáka najít. Že bych si s ním třeba telefonátem rád promluvil. Já si myslím, že on si myslel, že mě zastřelil. A třeba si dělal výčitky svědomí celý život, protože věděl, že jsem ho nenapadnul, že jsem měl zvednuté ruce. To, že řekl, že jsem ho napadnul, byla jeho obrana. Prostě se bál. Ten Šinkarjev mě vyslechl, pokyvoval hlavu a neudělal nic. Takže nic nevím o osudu toho vojáka."

"Když řekl: Ruky věrch, suda, suda, věděl jsem, že ho mám následovat. Se zvednutýma rukama jsem šel proti němu. On udělal neuvěřitelnou chybu. Místo, aby šel za mě a odváděl si mě před sebou, přede mnou ustupoval. Prošel dveřmi, popletl dveře a zády narazil do rohu stolu v kanceláři náměstka. A protože měl prst na spoušti, nataženo a odjištěno, tak v křeči zmáčkl spoušť a z jednoho a půl metru směrem k srdci na mě vypálil dávku ze samopalu. Podle stop a nábojnic, co se našly, asi patnáct, dvacet ran. Pro mě bylo obrovské štěstí, že když jsem byl zasažen, procházel jsem dveřmi a bych se do nich s nataženýma rukama vešel, trochu jsem se natočil. Tak mi rány vešly do hrudníku pod hrudní kostí, ale vyletěly ven, i když centimetr od srdce. Měl jsem roztříštěné žebro. Jak jsem padal, zachytil jsem střelu do ruky, prostřelil mi paži, z toho mám následky. Strašně jsem samozřejmě zařval. Bolestí, úlekem. A můžu potvrdit to, jak se říká, že člověku se v takové chvíli odvine nazpátek celý život od toho okamžiku až na první vzpomínky z dětství. Ztratil jsem vědomí, dopadl na kolena, vrazil do kancelářské skříńky a tím pádem se probral. Jinak musím říct, že smrt zastřelením může být celkem příjemná a bezbolestná, je to jako by vás někdo švihl bičíkem. Ostrá palčivá rána, ale vlastně necítíte bolest. Pak jsem se probral: Tak fajn, žiju. Ruku jsem si dal před ústa, zkusil jsem zakašlat, zkoušel jsem, jestli nemám v ústech krev. Pořád jsem si říkal: Oni odejdou, otec je lékař, já se doplazím k telefonu a zavolám pomoc. Jen jsem zaslechl, jak tam vletěl nějaký jiný voják, asi důstojník. Ten ruský vojáček asi věděl, že udělal chybu, tak řekl: On mě napadl se zbraní v ruce. Důstojník mě položil na podlahu, začal mě prohledávat, ptal se mě, kde je zbraň. Já samozřejěm žádnou neměl. Pak přišel nějaký saniťák, viděl, jak jsem zbrocený krví, rozepnul zip, viděl, že tričko je úplně zkrvavené, tak zip zase zapnul a řekl, že jsem mrtvý. Ale já mrtvý nebyl. Dostal jsem třesavku a prosil jsem o deku. Viděli, že komunikuju v ruštině. Pak mi saniťák strčil dlaň na lopatky a viděl, že ruka není krvavá, tak přišel na to, že je to tečné zranění. Asi za půl hodiny někdo přišel z nostíky. Naložili mě a já na hodinách viděl, že je po půl čtvrté."