„Ti, co byli určeni, tak se shromáždili na place před kostelem. Děda je ještě s tím, co si mohli vzít s sebou, vozil koňským potahem. To si pamatuji. Šli postupně. Bylo to několik odsunů. Z Hradečné šli do vysídlovacího tábora ve Štěpánové. Potom později, jak už jsme za nimi mohli přijet, tak říkali, že tábory byly plný štěnic a blech, protože pryčny, na kterých spali, nestačily ani vychladnout. Ráno v pět hodin je navagónovali, ale už během odpoledne přišli další Němci a pryčny zabrali. Prostě žádné převlékání, a tím pádem tam byla spousta hmyzu. Přišli tam Němci ve špinavých hadrech z lágrů, kde byli na práci.“
„Němci hnali Rusy směrem na západ. Byli to chudáci a místní přihlížející jim občas strčili kousek chleba. Neměli boty a kolikrát měli na nohách jen omotané hadry. Nebylo ještě jaro a venku byla plískanice, břečka. Byli chudáci. Potom je ubytovali na noc do velké stodoly v Hradečné. Děda, který měl kolem sedmdesátky, byl tehdy ve Volkssturmu a musel je tam hlídat. Říkal, že Rusové byli rádi, když si mohli na slámě odpočinout. Vařily se pro ně v kotlích zemáky a děda říkal, že pak, když šli němečtí hlídači hlídat, tak jim v kapsách nosili krajíce chleba. Sice se to nesmělo, ale stejně to Rusům rozdávali.“
Editha Kobzová se narodila 19. července 1934 v Šumperku jako jediné dítě Adolfovi a Hedvice Brosigovým. Oba rodiče byli německé národnosti. Maminka ale onemocněla na otevřenou tuberkulózu a ve svých šestadvaceti letech v roce 1936 zemřela. Ještě ani ne dvouletou Edithu pak adoptoval dědeček Willibald Weigel se svou druhou ženou Marií. Do odsunu Němců Edithu, jejího dědu a jeho manželku nezařadili, a tak zůstali v Hradečné (německy Markersdorf, od roku 1960 Nová Hradečná). Editha se tak stala svědkem odchodu původního obyvatelstva obce i příchodu nových osadníků. V roce 1956 se provdala za Erwina Kobzu, s nímž se o čtyři roky později přestěhovala do Nedvězí. Manžel byl také německé národnosti. Ke konci druhé světové války musel ještě před dovršením plnoletosti narukovat do wehrmachtu a následně se zúčastnil ústupových bojů v oblasti dnešního Polska. Editha Kobzová po příchodu do Nedvězí pracovala až do penze v továrně na výrobu drátěných výrobků ve vedlejší Kamenné. S manželem měli tři děti: Otu, Editu a Tomáše. V roce 2019 bydlela stále v obci Nedvězí. Editha Kobzová zemřela v roce 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
