„No tak já bych to tak asi řekl, že při všem tom, jak jsem vám to tady říkal, že jsem nebyl nešťastnej. Já jsem nebyl nešťastnej. Já jsem prostě se zasvětil Bohu – a tak jsem všechno bral. Já jsem... prostě můžu říct, že přes všechny ty... všude to bylo vždycky něco dobrýho. Třeba když jsme byli na práci, to bylo v Německu, kde jsme to tam byli, Wienerneustadt to bylo, tam jsem byl nasazenej na práci, dělali jsme tam v lese. A vedle byl kostel a v neděli jsme měli volno, tak já jsem šel do kostela tam. A tak se mě ptali. Já jsem musel tak nějak utýct brzy ráno, protože už jsem nebyl na snídani, abych se dostal na tu mši, byli jsme dva. Tak se nás ty ženský ptali, co jsme zač. Tak jsem jim to řekl, jak to je, že jo. Chci jít do kostela, tak jsem přišel tady sem, že jo. Ale musel jsem jít včas, dřív, tak jsem nebyl na snídani. Ale hned se mě ujaly: ‚Pojďte ke mně, já vám oběd.‘ A tak dále.“
Jo, pak byla aféra mandelinka. Že to Američani naházeli tam a že se rozšířila ta mandelinka a že my ji taky půjdeme hledat, tu mandelinku. Teď jsme nebyli na to oblečený, tak po půdě jsme hledali, kde jaký šaty tam byly. Takže jsme byli oblečený jako na ňákej maškarní bál, šli jsme hledat mandelinku. Dali nám do ruky hůlku a tam bylo takový pole do kopce zrovna nahoru a šli jsme a hledali jsme nějakou mandelinku a nic. Žádnou jsme nenašli. Celý špinavý jsme od toho byli nahoře a teď jsme říkali tomu: ‚Prosimvás, když už jsme tady,‘ tam bylo takový lázeňský místo nahoře, ‚jestli bysme se tam mohli podívat taky do toho?‘ A on nechtěl, a přece jsme tam šli. Teď okolo nás obstupovali, co jsme zač, jak jsme vypadali špinavý. ‚Co jste zač?‘ No, my jsme říkali: ‚My jsme národní podnik Mnichotechna.‘ No nic, tak jó, tak jsme byli, cestou jsme zpívali: ‚Chodíme, chodíme, po poli hledíme, zdali mandelinku někde uvidíme. Mandelinka nejni nikde k nalezení, odletěla někam na jiné území.‘“
„No a tak jsem o tom přemejšlel, že bych to potřeboval asi změnit, že to nevidím, ten smysl života, právě v tom. A já jsem o tom napsal mojí sestře, která byla řeholnicí, jo. A ta mně okamžitě napsala: ‚Hele, ty bys mohl být knězem.‘ Já jsem si povídal: ‚Já knězem? Z vesnice kluk knězem? Knězem? No to snad není možný.‘ ‚Jojó, podívej se, ty můžeš bejt knězem. Zajeď se podívat do Písku, protože tam je taková škola pro starší chlapce, kteří by si chtěli vyštudovat jako gymnázium.‘ Tak to bylo tady v Písku. ‚A jeď se tam podívat. Já myslím, že by to bylo pro tebe dobrý.‘ No, tak jsem nakonec říkal, že podívat se tam můžu. Sed jsem na kolo v Černošicích a zajel jsem si do Písku. No a byl tam představenej, ráno mě přijal. Bylo tam dvacet študentů tady v Písku, kteří jsme chtěli, dělali si to gymnázium, případně potom být tím knězem. A tak on představenej mě velice přijal, dlouho se mnou mluvil. A pak povídá: ‚Tak já si myslím, že bysme vás mohli taky přijmout tady. Ale já se musím ještě poradit s druhejma. Já vám napíšu dopis.‘ Tak jsem čekal a najednou dopis přišel, že jsem přijatej, že mám přijet.“
Když jsem byl ve vyšetřovací vazbě celej den sám, tak jsem se celej den modlil, zpíval písničky a říkal jsem si, že to nějak dopadne, je to v tvých rukách, Bože
Josef Xaver Kobza se narodil 27. února 1921 v Herborticích. Jeho rodiči byli místní domkáři, měl dva bratry a pět sester. Po vychození obecné a měšťanské školy se u svého bratra v Černošicích vyučil holičem, nicméně dále se rozhodl stát se knězem. Odešel studovat do Písku, odkud byl ale během války poslán na nucené práce do Německa. Po válce dokončil školu, udělal noviciát a složil sliby. V rámci akce K byl internován do kláštera v Hejnicích. Odmítl se vzdát svého duchovního povolání a byl poslán k PTP oddílům. Za nedovolené shromažďování s ostatními křesťany byl zatčen a obviněn z rozvracení republiky. Ve vězení strávil rok, poté byl propuštěn na amnestii. Pak pracoval jako holič, ale nechal se tajně vysvětit na kněze. Svou první farnost dostal a mši svatou sloužil v padesáti letech. Josef Xaver Kobza zemřel 7. listopadu 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
