Pavel Knihař

„Začátkem roku 1948 my jsme věděli, to nás učili ve škole, ale i rodiče, že když ta demokracie je znásilněná, ten, který mlčí, je spolupachatelem násilníka. Proto jsme se rozhodli založit Svaz svobodných studentů. Bylo nás asi deset a vydávali jsme takové letáky, které jsme nazývali Svobodné slovo. Tak to trvalo asi tři nebo čtyři měsíce. Jeden student z píseckého gymnázia nás udal. Zavřeli nejdřív jednoho mého kamaráda, který se jmenoval Adolf Inenann, už umřel. Samozřejmě oni ho nutili, aby mluvil, a on mluvil. Byl jsem zatčený asi 10. června (července?). Už skončil školní rok a pro tu naši ilegální činnost jsme potřebovali peníze. Já jsem peníze neměl, rozhodl jsem se pracovat jako pomocný dělník v Holešovicích v továrně na regeneraci starých olejů. Začal jsem tam pracovat a oni mne zatkli. Přišli za mnou domů, bylo to v neděli ráno, přišli dva policajti a odvedli mne na Pankrác. Tam mne vyslýchali a tam zjistili, že mi nebylo ještě osmnáct roků. Po několika dnech mne propustili. Začal jsem znovu pracovat v té továrně, dělal jsem tam až do začátku září. Věděl jsem, že se mnou asi neskončili, že moje budoucnost je vězení nebo pracovní tábory. Tak jsem se rozhodl odejít, abych mohl pokračovat v mojí činnosti proti komunismu. Myslel jsem si tenkrát, že Američané nám pomůžou a že to nebude dlouho trvat. Tak jsem odešel.“

„Do Československa jste se podíval poprvé kdy?“ „V devadesátém roce. To ještě byly hlídané hranice.“ „Jaký jste měl pocit?“ „Vypadalo to, že jsem byl na Měsíci. Když to srovnám s Německem, kde bylo plno zahrádek barevných, tak tady to bylo takové smutné a šedé. Vypadalo to, jako kdybych přišel na Měsíc. No, teď se to změnilo.“

„Tak jsem se rozhodl odejít, abych mohl pokračovat v mojí činnosti proti komunismu. Myslel jsem si tenkrát, že Američané nám pomůžou a že to nebude dlouho trvat. Tak jsem odešel šestého září. Byl to pátek. Šel jsem na Václavák, nakoupil jsem si tam nějakou buzolu (kompas). Jel jsem vlakem až do Klatov a z Klatov jsem šel až na hranice. V neděli ráno jsem přišel do Německa, tam jsem se hned přihlásil policajtům. Oni mne poslali k Američanům a ti mne vyslýchali. Za několik dní po tom jsem přišel do Stuttgartu. Byli jsme u Stuttgartu, tam jsem byl asi dva měsíce. V Německu jsme jen vegetovali, žádná politická činnost tam nebyla, většina mých spoluobčanů chtěla emigrovat do Ameriky. Já jsem byl mladý, žádné řemeslo jsem neuměl, nikdo mne nechtěl, nemohl jsem emigrovat. Moje budoucnost mohla být v Německu. Já jsem chtěl pokračovat a bojovat proti komunistům. V roce 1948 jediný stát, který bojoval proti komunistům, byla Francie, která bojovala v Indočíně proti Ho Či Minovi, i když měla sociálně-komunistickou vládu. Tak jsem se rozhodl, že půjdu do legie.“

„Jakého typu to byly letáky, co tam bylo?“ „Mluvili jsme o svobodě. My jsme tam přepsali dopisy prezidenta Masaryka a také dopis jeho syna Jana Masaryka. Většinu těch článků jsem psal já. Tenkrát jsem měl hlavu plnou. Psal jsem mnoho článků a ten profesor Plechatý nám také pomáhal.“ „Dochovaly se nějaké ty letáky?“ „Všechny ty letáky policie zabavila.“ „Jak dlouho jste byl ve vyšetřovací vazbě?“ „Já jsem byl ve vazbě patnáct dní. Pak mne propustili, vyhodili mne, byl jsem plný vší, nevím ani proč. Věděl jsem, že ta věc jde dál. Vyhodili mne z vězení, byla to ,čtyřka‘ na Bartolomějské, nedaleko mé průmyslovky na Starém Městě.“

„Tehdy hlavně (při vstupu do legie) zkoumali jméno, ale tehdy se hledali zvlášť esesáci. To bylo krátce po válce. Lidé říkají, že v cizinecké legii byli esesáci, ale to není pravda. Legie nikdy neangažovala esesáky nebo vrahy. To neexistovalo. Možná nějaké zlodějíčky, kteří kradou motorku nebo auto, tak ti můžou do legie. Ale velké zločince legie nikdy nebrala.“ „Co když tam vstoupili pod falešnou identitou?“ „No, oni v legii mají takovou zvláštní kancelář, která spolupracuje s policií, takže oni je najdou, ty správná jména, ale nikdy je nedají. První věc na lékařské prohlídce byla, že se dívali, jestli ti lidé neměli jizvy v podpaždí. Pokud tam měli nějaké jizvy nebo tetování, tak ty lidi většinou vyhodili, protože nemohli zjistit, jestli to jsou esesáci, nebo ne.“

„Šel jsem dál, stále jihozápadním směrem, přes pole. Přišel jsem k takové cestě u potoka, bylo to v lese. Byla tam pěšinka, potok a jiný kopec přede mnou. Potok byl dost široký, nechtěl jsem si smočit nohy, tak jsem přemýšlel - přeskočím, nepřeskočím - tak jsem se rozmýšlel a najednou jsem viděl, že nalevo ode mne, asi sto metrů, přišli dva strážníci. Tak jsem přeskočil přes ten potok, schoval jsem se v malých smrčkách a čekal jsem tam. Nevím, jestli mne viděli, nebo ne, ale šli dál. Čekal jsem ještě nějaký čas, bál jsem se, jestli na mne nebudou číhat. Začala noc. Vylezl jsem na kopec a spal jsem. Ráno jsem přišel na cestičku a tam byl hraniční kámen. Na západní straně byla vesnička a kostelíček. Němci šli do kostela, právě zvonili. Sběhl jsem dolů do vesnice, tam jsem narazil na Němce, kteří byli vyšňořený, nevím, jestli šli do kostela či z kostela. Byl tam nějaký celník, vzal mi peníze, sepsal se mnou protokol, já jsem měl také pistoli. Dal mi chleba a to bylo všechno. Čekal jsem tam do odpoledne, až si pro mne Američani přijedou.“ „Pistoli jste získal kde?“ „No, to byla moje pistole, měl jsem ji, když jsem začal ilegální činnost.“ „Kde jste ji sehnal?“ „Sehnal.“ „Od nějakého známého?“ „Od nějakého známého.“ „Nechcete to říct?“ „Jsou věci, které se neříkají.“