Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Knihař (* 1931  †︎ 2018)

• narozen v Třešti na Moravě v roce 1931

• s rodiči žil na Slovensku

• po okupaci museli zpět do českých zemí, studoval v Praze

• na střední škole založil „Svaz svobodných studentů“, distribuoval letáky

• v létě 1948 jako nezletilý zatčen, strávil čtrnáct dní ve vyšetřovací vazbě

• na konci léta 1948 utekl do Německa, vstoupil do cizinecké legie

• od dubna 1949 se účastnil bojů v Indočíně

• později sloužil v posádkách v Alžírsku, Madagaskaru a Francouzské Polynésii

• do důchodu odešel v hodnosti důstojníka, dnes: Velitel praporu v. v.

• v roce 1978 jmenován Rytířem Čestné legie, v roce 2000 se stal Důstojníkem Čestné legie, 2009 - Velitel Čestné legie

• žil ve Francii nedaleko Marseille

• zemřel 2. května 2018

„Toto není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jedná se o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.“

Začátkem roku 1948 Pavel Knihař sledoval s obavami vzestup komunistické strany. Iluze o komunistické straně neměl, jeho rodiče byli stoupenci demokratických stran. Pavel Knihař v radikalitě svých sedmnácti let nemohl stát stranou. Účastnil se studentských nepokojů v únoru 1948. Došli prý až na Malou Stranu, dál je kordony příslušníků Bezpečnosti nepustily. Další den se vrátili do školy, ta však byla obsazená komunistickými studenty. „My jsme věděli, a učili nás to ve škole a také rodiče, že když je demokracie znásilněná, ten, který mlčí, je spolupachatelem násilníka. Proto jsme se rozhodli založit Svaz svobodných studentů. Bylo nás asi deset a vydávali jsme takové letáky, které jsme nazývali Svobodný hlas. Tak to trvalo asi tři nebo čtyři měsíce. Jeden student z píseckého gymnázia nás udal. Zavřeli nejdřív jednoho mého kamaráda, který se jmenoval Adolf Inenann, už umřel. Samozřejmě oni ho nutili, aby mluvil, a on mluvil. Byl jsem zatčený asi někdy 10. června.“

 „Už skončil školní rok a pro tu naši ilegální činnost jsme potřebovali peníze. Já jsem peníze neměl, rozhodl jsem se pracovat jako pomocný dělník v Holešovicích v továrně na regeneraci starých olejů. Začal jsem tam pracovat a oni mne zatkli. Přišli za mnou domů, bylo to v neděli ráno, přišli dva policajti a odvedli mne na Pankrác. Tam mne vyslýchali a tam zjistili, že mi nebylo ještě osmnáct roků. Po několika dnech mne propustili. Začal jsem znovu pracovat v té továrně, dělal jsem tam až do začátku září. Věděl jsem, že se mnou a s mým případem asi neskončili, že moje budoucnost je vězení nebo pracovní tábory.“

 Co v letácích bylo? Co tam studenti psali? Pavel Knihař pokračuje: „Mluvili jsme tam o svobodě. My jsme přepsali dopisy prezidenta Masaryka a také dopis jeho syna Jana Masaryka. Většinu těch článků jsem psal já. Tenkrát jsem měl hlavu plnou nápadů. Psal jsem mnoho článků a náš profesor Plechatý nám také pomáhal.“ Žádné letáky se však bohužel do dnešních dnů nedochovaly, všechny je zabavila Bezpečnost při zatýkání studentů. Ačkoliv byl tehdy Pavel Knihař nezletilý, ve vazbě byl držen skoro čtrnáct dní. „Pak mne propustili, jednoduše mne vyhodili, byl jsem plný vší, nevím ani proč. Věděl jsem, že ta věc jde dál. Vyhodili mne z vězení, byla to takzvaná ,čtyřka‘ na Bartolomějské, nedaleko mé průmyslovky na Starém Městě.“ (Pavel Knihař studoval Střední průmyslovou školu chemickou v Betlémské ulici – pozn. autora.)

Útěk do Německa

 Ve vazbě se seznámil s jedním starším mužem, který byl zaměstnán na dráze v západních Čechách. Byl zatčen za to, že pomáhal plombovat vagony s uprchlíky, kteří odjížděli do západní zóny v Německu. Ten mu poradil, kde je hranice méně hlídaná. Prý pokud se bude chovat jako venkovan, může projít. Hranice v létě 1948 totiž nebyly ještě tak neprodyšně hlídané.

„Myslel jsem si tenkrát, že Američané nám pomůžou a že to nebude dlouho trvat. Tak jsem odešel šestého srpna. Byl to pátek. Šel jsem na Václavák, nakoupil jsem si tam nějakou buzolu. Jel jsem vlakem až do Klatov a z Klatov jsem šel až na hranice.“

 „Šel jsem dál, stále jihozápadním směrem, přes pole, přes lesy. Přišel jsem k takové cestě u potoka, bylo to v lese. Byla tam pěšinka, potok a jiný kopec přede mnou. Potok byl dost široký, nechtěl jsem si smočit nohy, tak jsem přemýšlel – přeskočím, nepřeskočím – tak jsem se rozmýšlel a najednou jsem viděl, že nalevo ode mne, asi sto metrů, přišli dva strážníci. Tak jsem přeskočil přes ten potok, schoval jsem se v malých smrčkách a čekal jsem tam. Nevím, jestli mne viděli, nebo ne, ale šli dál. Čekal jsem ještě nějaký čas, bál jsem se, jestli na mne nebudou číhat. Začala noc. Vylezl jsem na kopec a spal jsem. Ráno jsem přišel na cestičku a tam byl hraniční kámen. Na západní straně byla vesnička a kostelíček. Němci šli do kostela, právě zvonili. Sběhl jsem dolů o vesnice, tam jsem narazil na Němce, kteří byli nedělně vyšňořený, nevím, jestli šli do kostela či z kostela. Byl tam nějaký celník, vzal mi peníze, sepsal se mnou protokol, já jsem měl také pistoli. Dal mi chleba a to bylo všechno. Čekal jsem tam do odpoledne, až si pro mne Američani přijedou.“ Pistoli Pavel Knihař získal od svého známého, podrobnosti však nechce říct ani po šedesáti letech.

 „V neděli ráno jsem přišel do Německa, tam jsem se hned přihlásil policajtům. Oni mne poslali k Američanům a ti mne vyslýchali. Za několik dní po tom jsem přišel do Stuttgartu. Byli jsme u Stuttgartu, tam jsem byl asi dva měsíce. V Německu jsme jen vegetovali, žádná politická činnost tam nebyla, většina mých spoluobčanů chtěla emigrovat do Ameriky. Já jsem byl mladý, žádné řemeslo jsem neuměl, nikdo mne nechtěl, nemohl jsem emigrovat. Moje budoucnost mohla být v Německu. Já jsem chtěl pokračovat a bojovat proti komunistům. V roce 1948 jediný stát, který bojoval proti komunistům, byla Francie, která bojovala v Indočíně proti Ho Či Minovi, i když měla sociálně-komunistickou vládu. Tak jsem se rozhodl, že půjdu do legie.“

Vstup do cizinecké legie

Pavel Knihař se přihlásil na francouzské vojenské četnické stanici v Ludwigshafenu. Ti ho přes Freiburg poslali do Kehlu, kde byla náborová kancelář cizinecké legie. Ve Štrasburku dostal svoji první vojenskou uniformu a po několika dnech byl poslán na jih, do Marseille. V prosinci byli převeleni do Alžírska. „Já jsem přijel do Sidi Bel-Abbès na Štědrý večer roku 1948.“ V lednu 1949 byl poslán do výcvikového praporu specialistů, ale tento prapor byl asi po měsíci rozpuštěn.

Pavel Knihař byl zanedlouho poslán do Indočíny, v březnu 1949 přistál v Saigonu a byl zařazen do osmé roty druhého praporu u druhého cizineckého pluku pěchoty (2éme REI – Régiment éntrangère d’infanterie). Druhý pluk v té době operoval u Nha Trangu na jihu středního Vietnamu (též Annam). Pan Knihař sloužil pod vedením kapitána Rommeta. V jižním Vietnamu to v té době nebylo tak hrozné, situace byla relativně klidná, služba nebyla nijak zvlášť nebezpečná. V následujícím roce byl Knihař poslán do poddůstojnické školy. Stal se seržantem, sloužil pak v Tonkinu, účastnil se stavby betonových pevností – pravděpodobně De Lattrovy linie. Někdy po roce 1951 se situace zhoršovala, kdy v Číně zvítězil Mao a mohl tak být zahájen výcvik a pravidelné zásobování.

Pavel Knihař si prošel prvním pořádným bojem, byl stále zařazen u druhého pluku. V té době byl také zraněn. Na zranění nevzpomíná nijak rád, protože to prý ani nebylo nijak hrdinské zranění, zbloudilá kulka ho zasáhla, když odpočíval po službě ve svém stanu. V březnu 1953, kdy měl odsloužené čtyři roky v Indočíně, měl nárok na návrat na africkou půdu do Alžírska. V následujícím roce byl však opět v Indočíně v rámci pátého pluku, bylo to již po osudové porážce francouzských vojsk u Dien Bien Phu. Svých pět let u legie si odsloužil, měl nárok na francouzské státní občanství, využil toho a rozhodl se stát profesionálním vojákem. V letech 1955 až 1957 sloužil opět v Alžírsku nedaleko marockých hranic. S menšími přestávkami v Alžírsku sloužil až do dubna 1962, kdy francouzská vojska Alžírsko opustila. Jako u většiny profesionálních vojáků, i jeho život bylo neustálé stěhování. V letech 1964 až 1967 žil s rodinou na Madagaskaru, do roku 1970 sloužil na velitelství v jihofrancouzském Aubagne. V témže roce byl jmenován poručíkem, byl odeslán opět na Madagaskar. V sedmdesátých letech sloužil též na atolu Muroroa ve Francouzské Polynésii, v roce 1978 odešel do důchodu.

V roce 1962 sloužil v Alžírsku, zažil tam neklidnou dobu bojů o nezávislost i puč proti prezidentu de Gaullovi. O této válce se mu nechce příliš mluvit. „Většina profesionálních vojáků chtěla, aby Alžírsko zůstalo francouzské. Byl to francouzský department, byly tam tři departmenty. Politika je taková. V Alžíru byli pučisti, tak tam jim (vojáci pučistům) pomohli. Většina těch profesionálních vojáků však poslouchala. My, cizinci, jsme věděli, že to není naše věc. To je francouzská věc a my jsme se do toho nemíchali. Jen jeden pluk byl v Alžíru, tak se to tam zamíchalo. Přáli jsme si, aby to zůstalo francouzský, ale nic jsme nedělali. Oni potom ten první REP (Régiment étrangère de parachutiste - výsadkářský pluk) rozpustili a zastřelili jednoho podporučíka, cizince. Byl odsouzený a zastřelený.“ 

Esesáci v legii? Ne.

Němci byli v cizinecké legii na konci čtyřicátých let a v první polovině padesátých let nejčastěji zastoupeným národem, v některých jednotkách jich prý bylo více než polovina. Pavel Knihař – podobně jako další legionáři – nesouhlasí s jednou obecně tradovanou představou – že cizinecká legie byla útočištěm bývalých příslušníků zbraní SS. Tento názor se objevuje například i v československém filmu Vladimíra Čecha z roku 1958, Černý prapor. Pavel Knihař tento film neviděl, a ani ho netouží vidět, toto tvrzení je pro něj jen komunistická propaganda, jeho názor je jednoznačný. „Při vstupu do legie zkoumali jméno, ale tehdy se hledali zvlášť esesáci. To bylo krátce po válce. Lidé říkají, že v cizinecké legii byli esesáci, ale to není pravda. Legie nikdy neangažovala esesáky nebo vrahy. To neexistovalo. Možná nějaké zlodějíčky, kteří kradou motorku nebo auto, tak ti můžou do legie. Ale velké zločince legie nikdy nebrala.“

„Co když tam ti lidé vstoupili pod falešnou identitou?“

„No, oni v legii mají takovou zvláštní kancelář, která spolupracuje s policií, takže oni je najdou, ty správná jména, ale nikdy je nedají. První věc na lékařské prohlídce byla, že se dívali, jestli ti lidé neměli jizvy v podpaždí. Pokud tam měli nějaké jizvy nebo tetování, tak ty lidi většinou vyhodili, protože nemohli zjistit, jestli to jsou esesáci, nebo ne.“

Kontakty s rodinou v Československu

 Pavel Knihař se do Československa přijel podívat až v roce 1990. Menší kontakt s rodinou se mu podařilo navázat už v padesátých letech. V první polovině padesátých let psal domů přes Červený kříž, když potřeboval své pravé dokumenty. „Když jsem přišel do Německa v roce 1948, tak jsem trochu švindloval s mým stářím. Protože nikdo mi nechtěl věřit, že v sedmnácti letech jsem byl zavřený a že jsem měl těžkosti s policií z politických důvodů. Tak jsem švindloval moje stáří. Žádné dokumenty jsem neměl. Když jsem si chtěl vzít moji skutečnou identitu, tak jsem potřeboval dokumenty. Napsal jsem na Červený kříž do Ženevy a moje maminka mi poslala křestní list.“ Až v šedesátých letech si s rodiči mohli psát pravidelněji, poprvé od svého útěku je viděl až v roce 1967. „Potom čas od času jsme si psali, rodina mojí manželky čas od času psala. Poprvé do Francie přijela moje maminka, dvě sestřičky a jejich manželé v šedesátém sedmém roce. Zůstali tam asi kolem měsíce, pak museli odjet. Koncem roku 1968 za mnou přijel můj tatínek a zůstal tady asi tři měsíce. On byl ve vězení, asi sedm roků byl zavřený.“

Do Československa přijel Pavel Knihař poprvé na začátku devadesátého roku. Ještě prý byly pečlivě hlídané hranice. Jaký byl jeho pocit při příjezdu po tolika letech? „Vypadalo to, že jsem byl na Měsíci. Když to srovnám s Německem, kde bylo plno zahrádek barevných, tak tady to bylo takové smutné a šedé. Vypadalo to, jako kdybych přišel na Měsíc. No, teď se to hodně změnilo.“

Když se zeptáte Pavla Knihaře na jeho životní filozofii či životní krédo, odpovídá citátem jednoho svého českého kolegy z legie, známého legionáře Karla Hory. „Když jsi v hnoji (v hovnu) až po krk, koukej se z toho vyhrabat, jak jen můžeš, abys necítil ten smrad.“