Günther Klemm

* 1939

  • "Byla to strašná nálada a situace, protože jedna z žen začala zpívat píseň 'Adié, má milá vlasti, sbohem, má milá vlasti'. Všichni, kdo mohli, se přidali, ale po pár slovech propukli všichni v pláč. A to byla situace, kterou jsem sice jako dítě, šestileté, dobře, šest a půl, necítil tak silně, jako dospělí, neboť to byly převážně matky s dětmi, starší lidé, skoro žádní muži, jen invalidé, myslím, že v našem vagónu byli jen dva muži. A pak se pomalu vyjelo. Ve své knížečce popisuji: vlak jel tak pomalu, jako by sám chtěl jízdě zabránit."

  • "A tak to šlo celou dobu v tomto pomalém tempu. Krátce za Ústím vlak zastavil, dveře byly rozražené a: 'tak, teď můžete vykonat svou potřebu'. V dobytčácích nebyly toalety, že. A teď museli muži, ženy, mladí, staří všichni ven z dobytčáků a někde v přírodě vykonat svou potřebu. Bylo to dost příšerné. A jeden z dospělých poznamenal: to, či Němci udělali s Židy, komunisty a s ostatními, to teď udělají s námi."

  • "Do roku 1949 jsme zůstali v Altmark, v sedlácké kolonii. Chodil jsem tam do školy. V roce 1949 nám nás našla matčina sestra, tenkrát se pátralo přes německý červený kříž. Nikdo nevěděl, kam se poděli ostatní, ani my sami nevěděli, kam nás to zavede. A ti až po několika letech nalézali příbuzné dohromady. Napsala nám tedy matčina sestra a řekla, že má pro matku práci v zemědělství. Tam ve Staré Marce nebyla žádná práce, nebylo mnoho zemědělství, sedláci měli své pracovní síly, v létě trochu ano, ale jinak nic. A ta nám napsala, že má pro matku práci, ale žádný byt. Ale moje matka řekla: práce u sedláků znamená jídlo, zase se najíme. Už nebudeme muset krást."

  • "Jako dítě jsem, jak jsem už říkal, býval často v Rynarticích, v českém Švýcarsku. A tam stála překrásná jabloň s výbornými jablky. Už jako dítě jsem z té jabloně jedl. A pak jsem byl v roce 2015 s kamarády manželským párem v Rynarticích a zastavili jsme přímo vedle domu pana Egera, a já jsem šel dolů k jabloni, kde teď už dům nestál a chtěl jsem si utrhnout jablko. A ze sousedního domu vyšel jistý pan Eger a ptá se mě: 'Hledáte něco? ' 'Nehledám nic, chtěl jsem si dát jablko, které jsem jedl už jako dítě.' 'Cože? ', povídá, 'to je tak zajímavé, vyprávějte nám prosím Váš příběh, pojďte dál. ' A pozval nás do své chatičky. Hned nás zval a hned: ''vyprávějte prosím Váš příběh'. Velmi ho zajímalo, řekněme, slyšet z úst pamětníka, jak to bylo s odsunem. Protože zde bylo, stejně jako tenkrát v NDR, vše o odsunu potlačeno, nemluvilo se o něm a on věděl něco jen málo z vyprávění své matky, nebo to, co se říkalo oficiálně, tedy ne to, co byla pravda. A tak jsem pár věcí vyprávěl a také jsem mu řekl, že jsem napsal krátkou knížku, ve které popisuju čas od svého dětství po vyučení, tedy čas přímo před, během odsunu a po něm. A on chtěl knihu bezpodmínečně mít. A já říkám příběh o jabloni nebo vznik přátelství. A on mi, myslím, že v r. 2017 poslal email: 'Pane Klemm, velký malér, jabloň umřela. Ta jabloň už byla stará a trochu zpráchnivělá, ale pořád měla skvělá jablka.' Ale není to tak zlé, posílám Vám srdce stromu a zasadíme spolu nový strom a pojmenujeme ho Günther. ' A poslal mi dřevěnou placku ve formě srdce a na ní vypáleno 'Herzliche Grüße aus Rennersdorf'. "

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dresden, Německo, 14.06.2021

    (audio)
    délka: 01:28:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ze Sudet vyhnán, v Německu nevítán

Dvouletý Günther před jabloní
Dvouletý Günther před jabloní
zdroj: pamětník

Günther Klemm se narodil 5. listopadu 1939 v Teplicích Šanově. Otce Hanse, vyučeného bednáře, viděl naposledy ve dvou letech, kdy narukoval do wehrmachtu. Poslední dopis od něj rodina dostala od Stalingradu. Günther Klemm žil jako jediné dítě s matkou, Gertou Klemm ve vsi Klein Augezd (tenkrát Malý Újezd, dnes Újezdeček) u Teplic, ale často pobýval i u prarodičů v Českém Švýcarsku, v Rynarticích. Matka pracovala u českých přátel v zemědělství. Z dětství si vybavuje jak přátelskou atmosféru česko-německého soužití, tak fakt, že byl ve škole po válce jako jediné německé dítě (ostatní rodiny už odjely nebo byly odsunuty) šikanován českým učitelem i knězem. 20. července 1946 byla rodina Klemmova vystěhována. Devítičlennou rodinu Klemmových umístili k sedlákům v oblasti Altmark u Magdeburgu. Zde žili v nuzných podmínkách tři roky, než matku Günthera Klemma našla přes Červený kříž její sestra a pozvala ji a syna k sobě, do malé vsi Börde. Matka začala pracovat v zemědělství, Günther chodil do školy, zpočátku museli bydlet v nepoužívané udírně. Později i díky učiteli získali lepší bydlení a celkově se jejich situace zlepšovala. Günther Klemm vystudoval strojní zámečnictví a později stavěl letadla. S rodinou se usídlil v Drážďanech. Byl členem komunistické strany SED, pracoval nejprve u armády a poté jako personální šéf či ředitel textilky. Do svého rodiště se pravidelně vrací, účastnil se pouti v Rynarticích. Napsal knihu vzpomínek na odsun: Hledání zdravého světa s podtitulem Ze Sudet vyhnáni, v Německu nevítáni. Přál by si, aby už nikdy nikdo nemusel zažít to, co on a jeho rodina.