„Mě chytli v Německu. Tam mě… že mě jako, že mám v Žitavě, že mě jako v Žitavě, že mě převede, že mně vymění peníze, jenomže on mně vyměnil peníze a pak šel a udal mě. No a já jsem seděl ve vlaku, no a… Já si dobře pamatuju, jak se jmenoval, Ernst Meerblick. A bydlel Amalien Strasse 22. Tam jsem u něj přespal jednu noc a on mně vyměnil nějaký peníze a koupil mně lístek a dal mě do vlaku. Jenomže za chvíli přišli policajti a už se to se mnou táhlo. Hergot, teď si nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval. Já nevím, jestli v Rumburku jsem byl taky, to já si už nepamatuju. Ale vím, že když jsem byl… že přišel policajt, zavolal jako moje jméno, ať jdu k okýnku, a řekl mi, že Ernst Morblich Meerblick je mrtvej. Protože asi, já nevím. Říkám, no tak zasloužil si to, tě zavřel, tak to zasloužil, no. Jestli to byla pravda, nebo nebyla, já nevím.“
„No, já jsem v tý korekci byl čtrnáct dní, než mě odtamtud zase pustili. Ale tam si dělali táboráci, co chtěli. Hlavně v zimě chodili a polévali vodou, no. Prostor no… Ta korekce nebyla velká, já nevím, tak 3 x 3 metrů, víc to nebylo. Ale žádná postel, nic tam nebylo, to se spalo na zděný podlaze. Nějaká postel, nic tam nebylo. Jakžtakž toho jídla nebylo moc, ale přeci jen semtam nějaký jsme dostali. Přijde na to, kterej tábor jsem taky byl, že jo. No ty si dělali, co chtěli, na táboře. Táboráci, to byli většinou zloději, ze zlodějů tam byli nebo něco takovýho. Ale byli to darebáci, no. Do korekce jsem se dostal, protože ten kabátek, co mně dal mistr, aby mně nebyla zima, a musel jsem červenou barvou udělat na zádech kruh, tak ten jeden chlap mě udal, že chci utýct. No, tak jsem se dostal do tý korekce. Pak potřebovali zase svářeče, no, tak mě propustili. Ale to trvalo čtrnáct dní. To jsem byl celej zmrzlej. Já vůbec se divím, že jsem vydržel tak dlouho.“
„‚Nesmím já ti, milá, sbohem dáti, i když rád tě mám, a dřív, než se k ránu slunce vrátí, půjdu sám a sám. A to proto jen, že jsem svoji zem měl rád. Proto dali nás za ostnatý drát.‘ To mě naučili na Pankráci. No, tam bylo hodně těch muzikantů. Proto říkám, neštěstí, že vůbec, že kdo vynašel komunismus, tak to je hrozný, to nejsou lidi.“
Jiří Kleker se narodil 30. června 1929. Dětství strávil v chudých poměrech v Šárovcově Lhotě na Hořicku, otec mu zemřel, když mu bylo sedm let. Vyučil se kovářem a řemeslu se několik let věnoval. Roku 1947 se oženil, ale o rok později se rozhodl uprchnout na Západ. To se mu nepodařilo, policisté ho zatkli a byl odsouzen ke dvěma letům v pracovním táboře v Dole Zápotocký v Doubí u Kladna. Odtud po pár měsících utekl a více než rok se skrýval. Dopaden byl při dalším pokusu o ilegální překročení hranice v německé Žitavě. Většinu z pěti let vězení strávil v uranových dolech Jáchymov. Po následné povinné vojenské službě se oženil a s manželkou a dvěma dětmi žil ve Frýdlantu. Zemřel tamtéž 22. října 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
