Ing. Pavel Keřka

„Byl jsem téměř u kordonu, a protože to nevypadalo moc pěkně, tak jsem couval vždycky dozadu a hledal jsem místo, kudy by se dalo odejít. Protože jak jsem odešel, nebo jsem byl odejit od Bati 28. října 1988, tak jsem nakonec našel jeden vjezd, ve kterém občas někdo zmizel a už se nevracel. Koukal jsem, jak to tam je, takže do toho vjezdu, nebyl jsem první teda, který touto cestou utekl. Tak do toho vjezdu, nejdřív se musel najít, pak jsem musel s důvěrou vylézt na garáže, tam byla řada garáží. Mezi jedním dvorkem a druhým dvorkem byly garáže a musely se přelézt garáže, přeskočit garáže, a s důvěrou se muselo vlézt do protějšího dvorku. A v tom protějším dvorku bylo možné se dostat barákem do ulice Ostrovní. Šla obejít Mikulandská a Ostrovní, takhle přes dvorky to šlo proskákat přes garáže. No nicméně šli takhle lidi přede mnou. Bylo jich minimálně tak tři až čtyři, co jsem viděl, že takhle zmizeli v tomhle tom vchodě. Co čert nechtěl, tak přede mnou, jak paní vylívala ten kýbl na dav – teda ještě předtím, než to zavřeli, tak další paní teda zjistila zřejmě nebo se dovtípila, že tamtudy utíkají lidi, tak šla dveře zavřít. Tak jsem nebyl tak blbej, abych se tam šel hned hádat nebo ji požádat nebo něco takového. Počkal jsem chvíli, abych nebyl vidět. Neviděla mě a pak jsem šel ke dveřím, vyzkoušel jsem dveře, které byly opravdu zamčené, tak jsem věděl, že je už špatně, tak jsem dveře vykopl. Vykopl jsem dveře, starý bigoš z Janovic byl zvyklý na různé bojové podmínky, takže to nedělalo velké problémy. Dneska bych na to musel mít dobré boty, už bych se do toho dneska nepustil, kdybych nepřelezl ty garáže. No a dostal jsem se ven a za mnou, i jsem na to koukal, jestli budou procházet další lidi. Procházeli další lidi za policejním kordonem. Prostě jsem před kordonem vlezl do dvorku a za kordonem jsem vylezl. Zmizel jsem, takže jsem pendrekem nedostal ani jednou, bohužel.“