Hana Kende

„Já jsem se o prarodičích dověděla dřív. To muselo být po té návštěvě toho strejdy z Ameriky sem. Já jsem věděla, že tam byly jenom ty fotky a žádný hrob. Já jsem věděla, že moje spolužákyně chodily třeba na hrob prarodičům, ale ty hroby neexistovaly, tak já jsem jako v tu dobu měla vizi, že ty prarodiče na nás čekají pod stromem v Polsku. Já jsem nevěděla, že Osvětim je v Polsku tenkrát samozřejmě, ani co je Osvětim. Tak to nevím, jak já jsem k tomu přišla, ale já jsem si k tomu přidala asi, co jsem kde slyšela. Takže jsem mámu šíleně otravovala. Já jsem si myslela, že neotravuju, ale máma si to asi myslela, že jo, tak mě tenkrát vzala do Pinkasovy synagogy, kde byla napsaná jména všech těch, co zemřeli, ale tenkrát to bylo ještě napsané po celých těch stěnách až úplně dolů, kdežto teď je to jenom u stropu, protože ta synagoga byla vytopená, takže to museli všechno přepsat znovu. No, a když jsem tam viděla ta jména, tak jsem pochopila, že tedy nikde nečekají a že tedy jsou skutečně už po smrti. Tak to jsem věděla, to mně mohlo být tak dvanáct nebo tak nějak v tu dobu.“

„Máma těžce nesla, že [její bratr] Ruda zemřel, protože měla pocit, že ona jako starší by měla zemřít, a on, že by měl žít. Takže o něm moc nevyprávěla. Já jsem se o něm v podstatě víc dověděla, když jsme jeli do toho Terezína tenkrát s našimi, protože máma věřila, že Ruda zemřel na dole. Já nevím, jak se ten důl jmenoval. V Terezíně je památník na ten důl… Tak to jediné, co mi řekla, že byl silný. On ze začátku v Terezíně pracoval v pekárně. Je na to řez [míněn zřejmě dřevoryt]. Někdo mu vyřezal, že sedí na chlebu v tom Terezíně, to ještě furt máme. A pak jako mladý člověk odešel, máma věřila, že šel do toho dolu. Jestli to byl také Rudolf, nevím. A myslela, že tam zemřel, protože vždycky říkala: ‚On byl tak silnej.‘ Máma měla takovou teorii, že to byli ti nejslabší, co přežili, protože ti slabí byli zvyklí na to, že jim vždycky někdo pomohl, kdežto ti silní byli zvyklí pomáhat. Takže ti odešli první. Protože furt někomu pomáhali. Takže ona měla pocit, že Ruda zemřel, protože pořád někomu pomáhal. Co ona se naštěstí nikdy nedověděla, to se dověděl bratr, když jel do Izraele a tam se setkal s někým v českém kibucu, kdo s Rudou šel tím pochodem. Já nevím, z jakého koncentráku v Německu se přihlásili, že půjdou do Terezína, protože to bylo už na konci války, protože doufali, že tam najdou někoho, kdo to přežil. Tak ho na cestě umlátil nějaký kápo kvůli kabátu. Tak ten musel zemřít někdy v dubnu čtyřicet pět. To se ale zase máma naštěstí nikdy nedověděla.“

„Ale já si pamatuju na jeho návštěvu, protože on byl jiný, vysoký člověk. Jinak oblečený, jinak voněl. Všechno bylo jiný. A vím, že on a rodiče se zavřeli do pokoje a my jsme tam jako děti nesměli. A potom, až vyšli ven, tak jsme potom směli dovnitř. A já vím to jediné, co se já z toho pamatuju, je, že se strejda tenkrát ptal táty, co způsobilo, že přežili. A táta na to řekl: ‚Štěstí.‘ To je jediný, co si z celé té návštěvy pamatuju. No a pak jsem se já začala trochu vyptávat: ‚Co znamená přežít?‘ Táta potom byl ochotný spíš něco říkat. Máma po svých zkušenostech, v podstatě jedině, když něco řekla, tak opravovala tátu: ‚Takhle to nebylo.‘ Aby sama jako něco řekla, tak to ne. Až teprve v šestnácti. To mně muselo být šestnáct. To byl první zájezd židovské obce do Terezína. Tak to jsme tam jeli, a to v podstatě poprvé máma taky něco řekla, ale velice málo. Táta byl ochotný spíš o tom vykládat než máma.“

„Myslím že mi mohlo být tak šest, sedm let maximálně. Já si na něho pamatuju jako na někoho, ke komu jsem nechtěla jít se přiblížit, protože jsem nevěděla, jak se k němu chovat. Ale co si pamatuju, je, že měl velice krásný hlas a velice vlídné oči. A že táta se tenkrát zlobil, že k němu nechci jít… On by měl daleko větší porozumění. Jemu to nevadilo. Já jsem měla nějaký pocit, že tomu rozumí, proč já tam k němu nechci jít. Na rozdíl od táty, který si myslel, že bych tam samozřejmě měla jít.“