Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Kende (* 1948)

• narozena 21. května 1948 v Praze

• rodiče Irena a Viktor Kendeovi přežili válku v Terezíně

• otcův bratranec Rudolf Kende byl nadaný českobudějovický hudební skladatel a pianista

• matčin mladší bratr Rudolf Stadler inicioval vznik časopisu Klepy českobudějovické židovské mládeže

• kompletní soubor časopisu Klepy uchovávala do 90. let její matka Irena ve svém bytě

• po sovětské invazi v srpnu 1968 zůstala v emigraci ve Velké Británii

• vystudovala univerzitu v Sussexu a pracovala v akademickém knihkupectví

• v roce 2024 žila v anglickém městě Bath

Události dvacátého století se životem rozvětvené českobudějovické rodiny Hany Kendeové prohnaly jako ničivá smršť. Přesto povědomí o osudech svých blízkých Hana Kende získávala jen velmi pozvolna a v náznacích. Konečný výčet všech ztrát nahlédla až v dospělosti, kdy s bratrem Jiřím z pozůstalosti po rodičích odkrývali dosud skrytá zákoutí rodinné historie a skládali je dohromady s útržky vyprávění svých rodičů. Díky tomu, že se zásluhou matky dochoval úplný soubor všech vydání časopisu českobudějovické židovské mládeže Klepy z let 1940–1941, redigovaný jejím mladším bratrem Rudou Stadlerem, se podařilo nahlédnout jednu neobyčejnou historickou epochu ze zcela nového úhlu. Cenné byly i dokumenty získané v terezínském oddělení transportů, jež sourozenci Kendeovi objevili v otcově pozůstalosti. I tak ale zbývá ještě mnoho otázek, které po odchodu rodičů jako přímých svědků zřejmě zůstanou nezodpovězeny.

Terezín rodiče přežili jen díky štěstí

Hana Lea Kende se narodila 21. května 1948 v Praze. Její rodiče, českobudějovičtí rodáci Viktor Kende a Irena Kendeová, rozená Stadlerová, pocházeli ze židovských rodin a byli v dubnu 1942 deportováni do Terezína. V době vypravování rodinných transportů na východ se rodiče rozhodli, že se vezmou, aby vytvořili vlastní rodinu a nebyli v případném transportu odloučeni. Osvobozeni byli nakonec v Terezíně. Jejich rodiče, sourozenci a většina ostatních příbuzných po transportu do polských vyhlazovacích táborů zahynula.

Zřejmě hlavní zásluhu na tom, že rodiče jako téměř jediní z rozvětvené českobudějovické židovské rodiny Kendeových přežili, měla skutečnost, že otec byl v Terezíně zaměstnancem a později i vedoucím oddělení transportů. Místo v kanceláři se mu podařilo získat na doporučení staršího bratrance Otty Kende, který se obával, že mladší Viktor by těžkou fyzickou práci, kterou musel zpočátku vykonávat, zřejmě nepřežil. Otto sám bohužel takové štěstí neměl a zahynul spolu s bratrem Erichem i rodiči v Osvětimi, zatímco jejich nejstarší bratr Rudolf, nadaný pianista a hudební skladatel, avšak zcela odkázaný vlivem vrozeného postižení na pomoc zvenčí, nakonec zázračně přežil. Osvobození Terezína v květnu 1945 rodiče Hany Kende prožili jako pacienti zasažení smrtelným skvrnitým tyfem, otec byl jediným přeživším z deseti pacientů na pokoji.

Táta si i v koncentráku zachoval svou důstojnost, mámu to porazilo

Hanini rodiče se se svou traumatickou zkušeností vypořádávali naprosto odlišně. Zatímco otce válečné zážitky nezlomily, matka o minulosti mluvit odmítala a trpěla syndromem přeživšího. Se smrtí svého mladšího bratra Rudy Stadlera, zakladatele a hlavního redaktora českobudějovického časopisu židovské mládeže Klepy, se jako starší sestra vyrovnávala jen velmi bolestně.

Rodiče s námi o minulosti nemluvili

V rodině Kendeových se o minulosti před dětmi nemluvilo. První náznaky toho, že se za války rodině stalo něco neblahého, Hana zachytila v deseti letech, kdy k nim na návštěvu přijel otcův bratranec Leo Eisner ze Spojených států. Útržek rozhovoru dospělých v ní probudil první otázky o tom, proč bylo tak těžké válku přežít. Hana dlouho věřila, že její prarodiče na ni v Osvětimi čekají, protože věděla, že existují jejich fotografie, ale ne jejich hrob. Jak sama říká, „mámu šíleně otravovala“, až matka nevydržela a vzala ji do památníku obětí holokaustu v pražské Pinkasově synagoze, aby jí ukázala jména svých rodičů na zdech. Dvanáctiletá Hana až tehdy pochopila, že prarodičů se už nikdy nedočká.

Tehdy jsme se neptali

Naprostou většinu informací o historii rodiny se Hana Kende dozvěděla až v devadesátých letech 20. století po smrti obou rodičů, když s bratrem procházeli jejich pozůstalost. Tak byly např. objeveny seznamy terezínských vězňů a transportní knihy, které se otci jako vedoucímu oddělení transportů podařilo z Terezína zachránit. Jak se to otci podařilo, to už se Hana ani Jiří nedozvěděli. Zachráněné listiny tak alespoň jako cenný historický dokument věnovali Terezínské iniciativě. Dalším zdrojem informací o minulosti rodiny byli jiní přeživší, se kterými se při různých příležitostech setkali. Tak se například během Jiřího návštěvy v Izraeli v 90. letech 20. století k sourozencům Kendeovým dostala i informace o tom, jak byl na jaře roku 1945 zavražděn matčin mladší bratr Ruda. Jen proto, že odmítl v chladném počasí přenechat svůj kabát nacistickému dozorci. Hana k tomu jen s úlevou dodává, že „máma se o tom naštěstí nikdy nedozvěděla“. Místo toho celý život věřila, že Ruda zemřel na následky namáhavé práce v Terezíně.

Obtížný návrat a úvahy o vystěhování

Po návratu z Terezína do Prahy se otec s podlomeným zdravím po prodělaném skvrnitém tyfu neúspěšně pokusil získat byt. Setkání s neochotným úředníkem, který na otcovu poznámku, že by snad podle něj bylo lepší, kdyby v táboře zemřel, jen přitakal, že ano, rodičům zřejmě příliš optimismu nedodalo. Otec situaci nakonec vyřešil s vynalézavostí sobě vlastní a vypůjčil si uniformu britské armády od svého příbuzného. Podařilo se mu získat byt po původně německých obyvatelích pražských Holešovic, vedle bloku příznačně označovaného Malý Berlín. Poválečné zážitky tak přivedly rodiče k úvahám o vystěhování do Palestiny. Vleklé zdravotní potíže otce, který byl asi rok upoután na lůžko s bolestí zad, však odchod před únorem 1948 znemožnily. „Já, co se mě týče, jsem za to docela ráda, mě to nikdy nemrzelo, že rodiče skončili tady,“ dodává dnes Hana Kende.

Skrývané židovství

Příslušnost k židovskému náboženství se po válce v rodině Hany Kende projevovala jen nenápadně otcovými odchody do synagogy na Vysoké svátky a občasnými pokusy o obnovení židovských tradic, které u matky končily obvykle silnou migrénou. Hana pak jako šestnáctiletá začala docházet na hodiny hebrejštiny do Židovské obce v Praze. Obavy matky, která i téměř dvacet let po konci války Hanu úzkostně nabádala, aby si nečetla příliš vyzývavě na veřejnosti knihy v hebrejštině a nepopuzovala tím lidi proti Židům, Hanu od zájmu o judaismus odradily. S tajnostmi, které tehdy projevování židovské identity doprovázely, nechtěla mít nic společného.

Vystřízlivění z komunistických ideálů

Maminčiny obavy z příliš nápadného projevování příslušnosti k židovství kromě vlastní bolestné válečné zkušenosti nejspíš ještě umocnil proces s Rudolfem Slánským, obžalovaným začátkem 50. let komunistickými spolustraníky z protižidovského spiknutí. Tím spíš, že matčina plzeňská sestřenice Eliška byla krátce Slánského švagrovou. Přestože její muž Zdeněk Slánský zahynul v Dachau už v roce 1945, po procesu s Rudolfem Slánským se i jako znovu provdaná bývalá vdova po jeho bratrovi obávala případných dopadů na svou rodinu. Proces se Slánským tak definitivně vyléčil matku z jejího nadšení pro komunistické ideály. Coby vychovatelka v Terezíně učila děti ještě zpívat Internacionálu a komunisty podle Hany volila i v poválečných volbách, v padesátých letech ale byl s náklonností konec. Otec Viktor komunisty nepodporoval nikdy, patřil k voličům sociální demokracie. Jeho bratranec Artur Eisner byl po válce komunistickým režimem tvrdě perzekvován. Jako příslušník pozemních jednotek britské armády byl odsouzen k nuceným pracím a rehabilitace se dočkal až po roce 1989.

Nesnadné rozhodování

Další přehodnocení dřívějších zásad čekalo Haninu matku v roce 1968, kdy po Vánocích, které rodina strávila ve Vídni, zavrhla možnost emigrace. V předdůchodovém věku pro ni i otce odchod do nové země představoval velkou nejistotu, ať už šlo o Rakousko, nebo Spojené státy, kde žil otcův bratranec Leo Eisner. Možným východiskem ze svízelné situace, kdy by Kendeovi odchodem ze země ztratili nárok na československou penzi, byly kompenzace pro oběti holokaustu, tzv. Wiedergutmachung, nabízené do roku 1969 německou vládou. Nárok ale vyžadoval prohlášení o německém původu. To Hanina matka jednoznačně odmítla. Odmítnutí německé identity jako součásti rodinné historie však narazilo na své limity, když si brzy nato Hanin bratr Jiří našel manželku ze Západního Berlína a rozhodl se za ní i přestěhovat.

Německý paradox

Západní Berlín se nakonec stal místem, kde se v následujících dvou desetiletích rodiče Kendeovi setkávali s oběma svými dětmi. Dvacetiletá Hana po okupaci Československa v srpnu roku 1968 uposlechla rady rodičů a zůstala ve Velké Británii. Tam shodou okolností trávila léto jako au pair a účastnice Světového kongresu židovské mládeže. Po vypršení víza v roce 1971 jí v návštěvách rodičů v Československu bránila hrozba uvěznění za „zneužití státního dokumentu“. Brzký návrat manželky bratra Jiřího do zaměstnání po mateřské dovolené vyžadoval častou přítomnost prarodičů, a tak Kendeovi nejenže získali německy mluvící snachu a vnuka, ale trávili v prvních letech po vnukově narození i dlouhé měsíce v zemi, které by se s ohledem na svou minulost jinak spíše podvědomě vyhýbali.

Lidé jsou nepoučitelní

Po roce 1989 Hana Kende uvažovala nad návratem do Československa, protože v Anglii, jak tvrdí, „zůstanete cizincem navždy“. Dvacet let mimo domov ale bylo těžké dohnat, země, kterou opouštěla, byla naprosto jiná než Československo po roce 1989. Teď se považuje už víc za Angličanku než Češku, ale zároveň si uvědomuje, že v Británii nevyrostla a nemá tam zázemí. Jediné, co Haně Kende vadí na Češích, je, „že si pořád stěžují,“ vždyť „tady se žije dobře“. Na otázku, jestli se lidstvo z událostí druhé světové války nějak poučilo, má Hana Kende přímočarou odpověď: „Každopádně ne. Já myslím, že jsme nepoučitelní.“ Zvláště ve světle současného konfliktu na Blízkém východě. Paralelu s osudem židovské komunity dnes nalézá u Palestinců: „Podle mého názoru ti Palestinci bohužel jsou Židé Středního východu, všichni je litujou a nikdo je nechce.“ V roce 2024 žila Hana Kende v anglickém městě Bath.