Josef Kauler

„Aby to vůbec přežili, tak se jim muselo pomáhat. Ve Mšeně byla početná skupina občanů, kteří jim pomáhali různými způsoby. Dokonce jeden obchodník je každý den nebo obden, nejdéle za tři dny, zásoboval jídlem, vozil jim tam rohlíky, chleba a různé další potraviny, aby měli co jíst... Tímhle způsobem se spousta mšenských občanů zasloužila o to, že tito lidé, kteří se ukrývali, vydrželi až do konce války téměř bez újmy a nikdo je nikdy neudal a neprozradil, kde se ty jeskyně nalézají. Přestože i my jako kluci jsme to věděli, ani od nás dětí se to Němcům nedoneslo.“

„To na mě působilo samozřejmě velice těžko, zvlášť potom, co se tomu období začalo říkat Pražské jaro a mysleli jsme si, že se situace uvolní a že pád komunistů je v podstatě už nevyhnutelný. Bohužel přišla tahle doba a bylo po všem. Chvíli jsme vzdorovali, popisovali všelijaká vrata a ploty různými nápisy, aby sovětští vojáci táhli domů. Vznikla písnička ‚Běž domů, Ivane! Čeká tě Nataša...‘ To zpíval celej národ. A já jsem si dokonce na svoje auto, které pochopitelně nebylo takové, jako jsou dnes, napsal na dveře: ,Lenine, probuď se a odveď si svoje tovaryše!‘“