Hartmut Moškoř

„Nějaký Standa Tobola, to byl straník, ale férový chlap. A zpočátku... co vám mám říkat. Před pěti lety umřel a já jsem tam byl u něho asi dva měsíce předtím a on mi říkal: ,Ty, já jsem se vůči tobě choval hnusně, odpusť mi to. Já jsem tě považoval za nepřítele národa. Ty jsi byl Němec.‘ No ale potom skutečně jsme spolu spolupracovali. To byla doba! A ten vývoj. Přišla ta komise (z Vítkovic), my jsme jim to předvedli a komise si říká: Propána, vždyť to nejde. Ale my jsme řekli, že jim ještě něco ukážeme. Odhrnuli jsme záclonu a vytáhli jsme ten náš výtvor. Během tří týdnů jsme vytvořili takový trámec, ten jsme nasadili na korbu a udělali jsme jim svary jako malované. A oni na to zírali... A řekli, ať zatím pokračujeme. A já jsem potom poslal řediteli dopis, ve kterém jsem navrhnul, že bych to dělal, ten vývoj, a že požaduji takové a takové podmínky. A když byla výrobní porada všech vedoucích u ředitele, on to tam přečetl a řekl: ,Dejte mu zelenou.‘ A od té doby se to změnilo. I když jsem byl nestraník a někdy jsem do toho zarýpal, tak jsem neměl tak špatné podmínky. Já jsem ten vývoj dělal prakticky od roku 1963. Ale to jsem dělal v rámci těch důlních vozů - housenkovou dráhu, ty různé klaničáky, prototypy stavebních vozů... čili už jsem v tom byl. No a potom v roce 1980 mi dokonce přidělili dílnu. byla dvanáctkrát osm metrů, ale měla jednu nevýhodu. Byla tam v zimě zima. Byla na konci větve topení a tam to netopilo.“

„My jsme byli internovaní, nás vedly do práce stráže. A jakmile už jsme se převlékli do fáraček a už jsme šli tou rampou k šachtě, tak už nás nehlídali, protože už nás měli jisté. Já jsem měl kahan a ten byl červený. A oni tam měli svoje nohsledy, kteří nás sledovali. Stalo se, že někdy utekli dva nebo tři vězni. Ale oni je během dvou dnů měli. A když je přivedli zpátky, tak je strčili do bunkru, tam se ozýval nelidský řev a po třech dnech nás nechali nastoupit, předvedli je před nás a řekli: ,Tak bude vypadat každý z vás, kdo uteče!‘“

„Obvykle k nám chodívali večer. Ale byli mezi nimi udavači, kteří přišli domů a už ,tu tu tu tu tu tu‘ s otcem. Otec věděl, že ti udavači tam jsou, tak nahlas bouřil: ,To se nemůže, to nejde...‘ A potají šel a tomu dotyčnému, který byl udaný, řekl: ,Dávej si pozor. Ten přišel a řekl mi to nebo ono...‘“

„Já jsem věřící, ale jinak. Já věřím ve spravedlnost. Že spravedlnost jednou zvítězit musí. A jsem hluboce přesvědčen o tom, že mě chrání duch mojí matky. To jsem za svůj život zažil několikrát, když jsem byl opravdu na hraně, kdy stačilo nepatrně a byl bych mrtvý. Věřím, že mě chrání matka.“

„My jsme chodili pěšky ze školy Pod štandlem, české i německé děti chodily spolu, a oni nám začali nadávat do Němčourů. Dva byli. Ten jeden se jmenoval Uvíra. To byl syn velitele četnické stanice v Brušperku a oni měli ten rajon. Ten syn byl jako náčelník těch, kteří šli do nás. Několikrát jsem byl i bitý, někdy i brácha dostal nakládačku. Otec nám říkal: ,No tak s nima nechoďte domů! Počkejte a běžte.‘ No jo, ale my jsme byli zvyklí, že jsme spolu vždycky chodili! Jako parta jsme předtím chodili, hráli jsme si na četníky a na bandity, a najednou tohle. Ale zajímavé bylo, že jenom dva nebo tři byli takoví agresivní a ti ostatní spíš jenom tak pasivně... bylo na nich vidět, že se jim to nelíbí. Německy se tomu říká redelsführer, náčelník. Tak drželi pusu.“

„On trpěl na ty ledviny. A postěžoval si jednomu poddůstojníkovi, jak se zachází s našimi Němci. A ten mu odpověděl: ,Byli jste dobrá pátá kolona a teď budete dobrý kanonenfutter, potrava pro děla.‘ A tenkrát se to v otci zlomilo, myslím si, tenkrát si pomyslel: Tak vy tak! A usiloval o to, jakmile onemocněl, požádal a byl propuštěný do civilu.“