Jaroslav Šíma

„V těch prověrkách potom na učilišti (kde byl zaměstnán), když to už jsem byl tady, tak tam byla jedna z otázek, zda souhlasíme se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Já jsem říkal: ‚Souhlasíme, nesouhlasíme. Nevíme, proč bychom měli souhlasit. Vždyť se tu nic nedělo, tak co tu dělali, proč sem jeli?‘ ‚Soudruhu, ty nevíš, co se tady dělo?‘ ‚My ve sportu jsme alespoň nic nepozorovali a tady mezi učňovskou mládeží nevím, že by něco se tady dělo, žádné manifestace nebyly, nic nebylo.‘ No ale pak jsem to pocítil. Vyhodnocení – už jsem to měl na papíře: ‚Nežádoucí pro výchovu dělnické mládeže.‘ Šup a bylo to, takže to byl můj důsledek, ale jinak jsem se do konfliktu nedostal nikde s nikým na toto téma.“

„Jeden noční nálet jsem zažil, to jsem se probudil v noci, a to nebylo na utíkání. Máma dělala všechno možné, to si vzpomínám. Rádio bylo puštěné, i když se to nesmělo, a tátovy housle vzala a hrála na housle a ani na to neuměla hrát. Aby nějak přehlušila ten rachot, co byl zvenčí, poněvadž to byly duny, to dunělo. Cítil jsi, jak to v Kolíně nebo ty Pardubice, to se všechno klepalo. Přežili jsme…“