Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Šíma (* 1939)

• narodil se 10. dubna 1939 v Kutné Hoře

• v roce 1947 začal skautovat

• v červenci 1950 došlo ke zrušení kutnohorského skautského střediska

• vyučil se elektromechanikem ve Škodových závodech

• 1964 až 1968 dálkově studoval trenérsko-metodický směr na FTVS UK

• podílel se na druhé obnově Junáka v Kutné Hoře

• neprošel kádrovými prověrkami

• provozoval „bytový skauting“

• podílel se na třetí obnově skautingu v Třinci

• stal se vůdcem skautského střediska v Třinci

• 2006 se stal čestným členem Svojsíkova oddílu

Jaroslav Šíma se narodil 10. dubna 1939 v Kutné Hoře v rodině důstojníka československé armády. Maminka byla švadlena. Otec zůstal v armádě i po začátku okupace a sloužil ve vládním vojsku, které převeleli do severní Itálie. Spolu s ostatními tam hlídal tratě a po bombardování navazoval spojení. Když zjistili, proč tam jsou, přešli k italským partyzánům. Po Mussoliniho smrti nechtěli v Itálii dál zůstat, putovali na sever přes Milán do Švýcarska a spojili se s Američany. Jenže s americkou armádou se dostali jen do Rokycan, dál ne. Vrátil se až v roce 1945 na podzim a nastoupil do posádky československé armády v Kutné Hoře.

Bombardování

V okolí Kutné Hory bombardovali Pardubice a Kolín, vzdálený asi jedenáct kilometrů. Bylo to v roce 1944, kdy se narodila pamětníkova sestra. Bombardéry létaly vždycky ve čtvrtek kolem jedenácté dopoledne. V deset houkala siréna na kostele svatého Jakuba, který měl nejvyšší věž, takže tam byla pozorovatelna. A v jedenáct už to nahoře dunělo! Byly to svazy bombardérů, levý přední byl černý, ostatní byly stříbrné. A najednou zničehonic se zvedl vítr. „Přesně si to pamatuji, babička válela těsto na švestkové knedlíky, děda vyloupával pecky a pod stolem ležel náš vlčák Silva. Začali houkat, tak jsme vyběhli před dům a dívali se, jak letí na Kolín a na Prahu. Najednou se zvedl vítr, ozval se rachot, zvedlo se listí a prach, švihlo to a taková rupa! V ten moment mě máma rafla a do baráku, do sklepa.“

V Kutné Hoře nikdo na následky bombardování nezemřel, ale hodně lidí bylo zraněno, měli pochroumané končetiny a těla pořezaná od skleněných střepů. „Od té doby jsem nemohl zůstat doma, když začala houkat siréna, udělalo se mi vždycky špatně. Máma mě brala spolu se sestrou Jitkou, kterou vzala do kočárku, a už se utíkalo za Kutnou Horu. Říkali jsme tomu, že ‚utíkáme do polí‘. Tam různě ve škarpách a remízkách jsme se mohli schovat. Dětským kočárům se přikrývaly poniklované blatníky, aby se neblýskaly a letci na nás neshodili bomby.“

Když se vyleze na jakýkoli vršek kolem Kutné Hory, je pěkně vidět do celého kraje. Když je dobrá viditelnost, člověk může zahlédnout i Krkonoše. Daly se tak pozorovat i následky bombardování okolních měst. „Jeden velký nálet byl na Pardubice-Semtín ve čtvrtek a ještě v pátek byl vidět kouř.“ 

Jaroslav Šíma jako dítě zažil i jeden noční nálet. „V noci jsem se probudil, bylo puštěné rádio, i když se to nesmělo, a máma vzala tátovy housle a hrála na ně, přestože to neuměla. Chtěla přehlušit ten rachot, co byl venku. Bylo cítit, jak to bouchá v Kolíně nebo v Pardubicích, všechno se třáslo.“

Skauting

Pamětník v září 1945 zahájil povinnou školní docházku. O dva roky později šel poprvé do Skauta. Byl vlče v 8. oddílu vlčat Kutná Hora. Vůdcem Osmičky byl br. Zdeněk Šlejtr-Valibuk.

V roce 1950 došlo ke zrušení kutnohorského skautského střediska. Před rozpuštěním se místní skauti setkali ve velkém parku u kluboven, tenkrát se mu říkalo Svojsíkovy sady. Byl to původně Měřičkův statek, u kterého byly i dva rybníky. Pro skauty to bylo ideální, když chtěli hrát bojovky, byli hned v lese. Při ukončování činnosti byl tehdy slavnostní nástup všech šestek a rádců, které dělali skauti ze 3. oddílu. 

Po roce 1948 byli někteří skauti zatčeni, protože 3. oddílu podstrčili do klubovny pod lesem nějaké zbraně a obvinili je. 

Skautská přezdívka Kaa

Pan profesor Pírko nastudoval s kutnohorskými ochotníky v Tylově divadle hru Naši furianti a rozhlásil: „Skauti, pojďte mi tam dělat vesnické kluky.“

Pamětníkova přezdívka Kaa vznikla právě na divadelních prknech. Bylo to v zimě v roce 1948, kdy se hrál za režie profesora Pírka Mauglí, a většinu hereckého obsazení dělali skauti z kutnohorského střediska. „Samozřejmě, když tam byli skauti, aby chyběla vlčata, to by nešlo, tak představovala gambusíny, prostě partu opičáků. Ani nevím, jak to vzniklo, asi z té euforie, asi jsem se k té postavě Kaa nějak vyjádřil, a najednou přišli kluci za vůdcem: ‚Valdo, Jarda bude Kaa!‘“

Dvojí stěhování a další vzdělání

V roce 1951 se Jaroslav Šíma s rodinou stěhoval do Prahy, kam otce přeložili. Vydrželi tam ale jen dva roky a přesídlili znovu, tentokrát do Kralovic na Plzeňsku. Pamětník tam dokončil základní devítiletou školu  jednoročním učebním kurzem. „(...) a já jsem přecházel do plzeňských Škodových závodů, do státních pracovních záloh, do učebního oboru elektromechanik. Mezitím jsem udělal zkoušky na průmyslovou školu elektrotechnickou v Plzni a po prázdninách jsem začal studovat jako nejstarší z těch ‚bažantů‘, protože ostatní přišli ze základní školy, kdežto já po vyučení.“ 

Po průmyslové škole nastal čas branecký, šlo se na vojnu. Jaroslav Šíma rukoval do Litoměřic k 7. spojovacímu pluku radiotelegrafnímu jako elektrikář, kde si odsloužil dva roky. To už otce propustili z armády pro nadbytečnost. Byl čas vrátit se domů, do Kutné Hory. Pamětník si tam našel místo v tabákovém průmyslu jako elektrikář a elektromechanik na balicí a výrobní stroje cigaret. V „tabákovce“ strávil sedm let.

Sportovcem-házenkářem a trenérem

Jeho maminka byla sokolka, takže v rodině byla zakotvena pohybová aktivita. Ještě na učilišti hrál Jaroslav Šíma odbíjenou, na vojně začal s házenou za Duklu Litoměřice a pak za Kutnou Horu. „Házená se nám dařila a postupovali jsme od nejzákladnějších okresních soutěží, další rok jsme postoupili do krajského. Byli jsme většinou kluci po vojně, takže byla chuť a taky fyzická zdatnost.“

Po čase tým opustil trenér a bylo potřeba najít náhradu, která by měla i odpovídající vzdělání. „Nakonec to padlo na mě, tak jsem šel na kurz trenérů třetí třídy do Nymburka a začal jsem trénovat házenou v Kutné Hoře. Pak přišel rok 1964 a měl jsem nabídku dálkového studia na Institutu tělesné výchovy a sportu pod Karlovou univerzitou v Praze.“ 

Druhá obnova skautingu v Kutné Hoře

Jaroslav Šíma se aktivně zapojil do druhé obnovy Junáka a nikdo v té době netušil, že do dalšího zákazu činnosti zbývají pouhé dva roky. „Víc bylo jasno, když k nám v osmašedesátém vlítli východní Ivani. A pánbůh zaplať, že alespoň to trvalo dva roky, že jsme my starší měli čas připravit zase nějaký skautský dorost, alespoň jim vštípit správné svojsíkovské základy, a v roce 1970 jsme to už zase balili.“

První rok obnovy prožil Kaa s kutnohorskými skauty, kde v roce 1968 obnovili skautské středisko a založili klub oldskautů, který se věnoval pomoci oddílům. Byl to spíše servis než vlastní činnost, sešlo se asi osm až deset starých skautů. „Byli i tací, kteří tomu nevěřili, měli určité obavy, co kdyby v zaměstnání… a měli rodiny. My svobodní, co jsme mohli ztratit?“

21. srpen

„21. srpna jsem šel s otcem do práce. V práci jsme se bavili o zprávách s ostatními, pustili jsme rádio, najednou: ‚Poslouchejte, něco hučí, ono je to fakt!‘ Šlo to od Čáslavi, z hlavního tahu Čáslav – Kolín – Praha. Do hodiny řinčeli kolem tabákovky. Jeden inženýr z ředitelství vyběhl ven a říká: ‚Hergot, já jim musím říct, že je to blbost!‘“

Vojáci byli špinaví, bylo vidět, že mají za sebou dlouhou cestu. Většinou to byli Uzbeci. V Kutné Hoře nedošlo k incidentům, že by se střílelo nebo byl nějaký konflikt, nic se po nich neházelo, pouze když zastavili, tak k nim šel inženýr Plaček a mluvil s nimi. Jeden tank spadl do starého lomu nedaleko chrámu svaté Barbory a místní se na něj chodili dívat. „Asi dvakrát projelo Kutnou Horou osobní auto – kabriolet s nějakými plakáty a československou vlajkou. A z ostnatého drátu mělo vytvořený kruh a na něm symbol Pravda vítězí. Někde jsem ten praporek měl, oni je potom rozhazovali jak konfety, ale jinak v Kutné Hoře nebylo nic.“

Z Kutné Hory do Třince

Po státnicích na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě přijeli „bafuňáři“ z celé republiky lanařit, kupovat, shánět, ať už hráče, nebo trenéry či metodiky. „Přijeli i chlapi z Třince, podmínky byly přijatelné, tak jsem říkal: ‚Na pět let.‘ To je taková doba úmrtí trenérů – za pět roků mě vyhodí, tak to akorát vyjde, pak uvidíme, co bude dál.“ Jaroslav Šíma tedy začal pracovat jako instruktor tělesné výchovy na odborném učilišti a přebral třinecké družstvo dorostenců-házenkářů. Tím začala jeho sportovní kariéra. Z původních pěti let se angažmá protáhlo až do dnešních dnů. 

Na učilišti v Třinci pamětníka čekalo také setkání s kádrovací komisí. Zeptali se ho, zda souhlasí se vstupem vojsk do Československa. „Já jsem odpověděl: ‚Souhlasíme, nesouhlasíme. Nevíme, proč bychom měli souhlasit! Vždyť se tu nic nedělo, tak co tu dělali, proč sem jeli?‘ ‚Soudruhu, ty nevíš, co se tady dělo?‘ ‚My ve sportu jsme nic nepozorovali a mezi učňovskou mládeží taky nevím, že by se něco dělo, žádné manifestace nebyly, nic nebylo.‘“ Komise ho vyhodnotila jako nežádoucího pro výchovu dělnické mládeže a musel opustit učiliště. Místo našel jako tělovýchovný pracovník TJTŽ Třinec.

Skauting v Třinci

V Třinci byl konečně čas složit skautský slib, který Kaa nikdy nestihl, doba mu nepřála. Po roce působení v Třinci skládal skautský a činovnický slib do rukou bratra Šatana a zasadil lípu na zahradě skautského domova u Olzy. „Oldskautskou činnost jsme zaměřovali na opravy skautského domova, který byl po dvaceti letech zdevastovaný, dávali jsme dohromady klubovny, aby se malí měli kde scházet, pomáhali jsme připravovat dva tábory.“

A v říjnu 1970  to dostali oficiálně, museli skončit. Majetek, který měli, rekvírovali pionýři, respektive Dům pionýrů a mládeže. Mladí skauti většinou přecházeli do sportovních oddílů tělovýchovné jednoty anebo k turistům. Ota Šatan, vůdce 68. oddílu oldskautů Jaroslava Foglara, hledal, kam by se mohli uchýlit ti starší. Zkoušeli to u TISu, který souhlasil. Pak musel skončit i on.

Na řadu přišel Jack London klub, jenže ten byl po měsíci také zrušen za stejných podmínek. „Nakonec br. Kučera přešel k TOMíkům a Láďa Vrátný k turistickému oddílu při odborném učilišti. Takhle pomalounku jsme se rozešli, ale scházeli jsme se v bytě u br. Šatana jako takový ‚bytový skauting‘. Vždycky jsme se domluvili na nějaké vycházce do okolí, hledali jsme si činnost, jak to šlo, a tak jsme vlastně vydrželi až do obnovy po revoluci v roce 1989. I když ke konci osmdesátých let už postihly některé bratry nemoci, bratr Šatan zemřel a Sikora emigroval do západního Německa.“

Sportovní soustředění ve skautském duchu

Protože měl družstvo v Tělovýchovné jednotě Třineckých železáren složené částečně ze skautů, kteří byli v 2. oddílu skautů Třinec, rozhodl se Jaroslav Šíma letní soustředění vést v duchu skautských táborů. „Na soustředěních se nejen házelo mičudou, ale také se točilo laso. Prostě jeli jsme po vlastním prkně.“ 

Třetí obnova skautingu v Třinci

V kritických chvílích kolem 17. listopadu 1989 byl Jaroslav Šíma nemocný, takže se do dění zapojil, až když bylo v nejvyšším bodu varu. Vyrazil ke skautskému domovu a přemýšlel, kolik lidí se tam sejde. „Někteří bratři, co jsme se rozcházeli v roce 1970, se vrátili, jiní ne. Dokonce tam byli dva, kteří tehdy přešli k pionýrům, a jeden působil v prověrkových komisích, tak jsme se s nimi taktně rozloučili.“

Skaut v Třinci byl znovu obnoven. „První tábor byl na Opavsku a vůdcem byl br. Vrátný a jedna ze sester, která si vzala na starost vlčata a mladší skauty. Na táboře jich bylo asi pětadvacet a dopadl dobře, bez úrazů, ze kterých jsem měl vždycky největší strach.“ Druhý tábor byl na Šancích za Mosty u Jablunkova.

V roce 1996 se pamětník stal vůdcem střediska. Zástupce mu dělal Tomáš Kyvalský, který se následně stal i jeho nástupcem.

Mezitím si Jaroslav Šíma doplňoval skautské vzdělání, v roce 1992 absolvoval vůdcovský kurz a vůdcovské zkoušky v Ostravě, absolvoval Jihočeskou lesní školu a byl definitivně zařazen do sboru instruktorů při Kabinetu skautské výchovy v Českém Těšíně.

V roce 1997 se v Praze na Džbáně konalo středoevropské jamboree, na němž pamětníka postihl infarkt. Na dva roky tím pro něj skončila veškerá sportovní i skautská činnost. Čekala ho operace, rekonvalescence a propuštění ze zaměstnání. Stal se z něj důchodce.

Jaroslav Šíma se dodnes setkává s kamarády z Kutné Hory, říkají tomu „kutnohorské reminiscence“. Sejde se i pětačtyřicet skautů. „Nejstarší z nás je Karel Bláha, který dělal Jihočeskou lesní školu přede mnou, je mu devadesát let a je to čiperný, fajnový kluk.“

Rodina

Jaroslav Šíma má dvě sestry, obě bydlí v Kutné Hoře a jsou již v důchodu. Má syna a dceru.