„Akorát jsme tam byli lidem pro smích. Brácha měl v hlavě jen to, co viděl v žurnálech. Třeba hlubokou orbu. Tak tu hlubokou orbu udělal. A to se lidi smáli, protože tam nevyrostlo nic. Protože tu mrtvou zem dal nahoru a tu úrodnou dolů. Takže se tam neurodilo vůbec nic. Vysázeli jsme třeba brambory, které se oborávají. To ale vůbec nevěděl, tak jsem říkal, sehnat oborávačku. Ale nikdo nám to nepůjčil, protože jsme tam byli pro smích. Pak soused Hájek přišel, že by se to dalo vypást. Tak do brambor zahnal krávy, matka byla šťastná, jak se krávy hezky pasou. Jenomže tam žádná brambora nebyla, protože to bylo udupané, a tak dále. Potom oni utekli a já tam zůstal sám. Krmení tam nebylo žádné, tak aby to nechcíplo, dal jsme zvířata do JZD. Dal jsem jim koně, vůbec mě nezajímalo za kolik, hlavně aby to nechcíplo hlady.“
„Přišel, že ve Velké Veleni je hospodářství a že bychom se tam mohli přestěhovat. Byl jsem pro, ale neznal jsem ty důsledky. A rodiče také ne. Koupili jsme to hospodářství tedy a přestěhovali se. Ale hospodářství bylo zadlužené, naprosto zničené, a to jsme nevěděli, neznali. Za třetí jsme nevěděli, že jsou nějaké kontingenty. Jindru bavili akorát koně a jinak to byl úplný magor. Co tam ještě zbylo, to zničil úplně. Já jsem tam dělal tedy hlavně opraváře. Pak jednoho dne zjistili, že by mohli utéct. Tak jsem tam zůstal sám a oni vzali draka.“
„Tenkrát vyšla vyhláška o těch Židech, že mají nosit žlutou hvězdu. A nesměli chodit po chodníku. Museli chodit po silnici jako dobytek. Matka říkala předem, že přijde paní a že je Židovka. Měla hvězdu a kabelku nosila tak, aby ji zakryla. Měla zhnisané rameno. Matka říkala, že jí nějaký doktor dal injekci a že to byla morfinistka. Tak jí dal injekci a ono jí to hnisalo. Chodila tedy k matce a ta jí to ošetřovala. Kdyby se tohle prozradilo, byl za to plyn. Celá rodina. To říkám teď, s odstupem času, ale tenkrát jsme neuvažovali o tom, že bychom šli všichni do plynu.“
„Matka jako invalida měla důchod. Otec dělal sám, nevím, kolik bral. Byl kuřák. Byly tabatěnky, to byla nějaká suma cigaret. Jelikož ale kouřil hodně, tak to prokouřil a kupoval cigarety načerno. Máma říkala, že dávala 700 korun za cigarety. To potom scházelo na jídlo. Byl lístkový systém. To fungovalo tak, že když matka nedělala, měla nižší dávky. Otec když dělal, měl vyšší dávky a děti měly zase ještě menší dávky. A když máma neměla peníze a měla lístky, tak ty lístky prodala, aby měla peníze. A na to zase byli šmelináři, keťasi a tak. Tak se to prodražilo a nic jsme neměli.“ - „Měl jste za války hlad?“ - „To si ani neuvědomujete. Ráno vstanete, o nějaké jídlo se nestaráte, to každý věděl...“
František Karel se narodil 5. července 1934 v Praze do rodiny Františka a Marie Karlových, měl pět starších sourozenců. Oba rodiče byli poznamenáni první světovou válkou. Maminka jako frontová sestra přišla ve válce o nohu a pak byla v invalidním důchodu, otec prošel československými legiemi v Rusku a válečná traumata ho poznamenala nervově. Rodina bydlela v Holešovicích a potýkala se s finančními a sociálními problémy. František poznal, co je hlad. Od první třídy tajně vypomáhal v továrním skladu za pár korun, otce, který ho bil, se bál a více než doma či ve škole byl s partou kluků na ulici. Vzpomíná, jak maminka tajně ošetřovala židovskou ženu, jak bratr utekl z Německa v maskáčové kombinéze SS, na první sovětské tanky v květnu 1945. V roce 1952 se rodina Karlových odstěhovala do pohraničí do Velké Veleně na Děčínsku, kde na splátky koupili hospodářství a zkoušeli se uživit zemědělstvím, avšak kvůli neznalosti a nezkušenosti málem skončili ve vězení, neboť nebyli schopni plnit povinné dávky. František dostal podmínečný trest 14 měsíců, jeho bratr 18 měsíců podmínečně. Ve Veleni František nakonec zůstal sám, hospodářství předal státnímu statku a pracoval za slušný plat jako traktorista. Aby co nejrychleji umořil dluhy, které na hospodářství zůstaly, přivydělával si ještě brigádami. Poprvé se oženil v 60. letech, ale manželství se brzy rozpadlo. Začátkem 70. let se s druhou manželkou usadil na Litoměřicku, kde oba pracovali v zemědělství, po její smrti se přestěhoval do Ústí nad Labem, kde si našel práci v chemičce a potřetí se oženil. V roce 2013 ovdověl. Zemřel 19. září roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!