Hana Káňová

„V Německu jsem chodila do práce: Dienstadt, Neuengamme a já už ani nevim všechny, a v Hamburku taky. [Co jste tam dělaly?] No v Německu třeba nás dali vytahovat cihly, protože to bylo vybombardovaný, nebo jsem nakládala písek v lomu do těch loren havířskejch... To nejvíc. A pak jsme byly v tom… Tam jsme zas dělaly desky cementový a do toho železa. Horší bylo ten písek nakládat do těch loren. [To jste musely každej den?] Každej den. [Kolik hodin?] No osm. [To s vámi zacházeli trochu líp?] Tam nás hlídal, my jsme mu říkaly mariňáček, takovej děda malej mariňáckej, tak ten nás tam hlídal, ten tam byl s náma. Tak nás zas odvezli... [A tam jste byla samá děvčata?] Samý ženský. [Ale vy jste byla asi mimořádně mladá...] Ještě tam byla jedna mladší, asi o rok. Z Prahy. Nějaká Věra Lašovic. Právě s nima jsem tam byla v Osvětimi. Ona je v Americe. Tady odsud odešla. Vdala se, šla do Izraele, já nevím za jak dlouho, a tam odsud utekli do Ameriky. [Takže vám psala i odtamtud?] Ona mi nepsala, ale měla tu maminku, sestru, ta sestra ještě žije... [Takže od nich to víte. Ten kontakt pořád máte?] Už ne. Já tam nejezdím, takže už dávno ne. Ze začátku jo, ale dneska bych tam nejela ani za nic na světě, do Prahy.“

„My jsme byli Familienlager, jako že tam šli ty mužský a ženský, rodiny z Terezína. A celej šel do plynu. A pár se nás zachránilo v tý nemocnici. Jestli deset, patnáct... 60178 (ukazuje na předloktí vytetované číslo) a těm druhejm, těm to už dělali tady, ty číslovali tady. Jenom ten náš to měl tady (na vnější části předloktí). No, zázrak, že jsem se vrátila, opravdu zázrak, jinak to nelze... Protože být v tom, já nevim, jestli to byl tentýž, taky to blbci začli bombardovat, akorát do lágru, my jsme tam byli v takovym bunkřiku malym, pár nás tam bylo... já nevim deset... Tady odsud do tý předsíně spadla bomba. Akorát před ten náš, co jsme bydleli. No nevybuchla. Kdyby bejvala vybuchla, tak to byl konec. A takový… to bylo hrozný, to bylo furt něco.“

„[A jak vzpomínáte na to osvobození?] No, to už jsem byla v Bergen-Belsenu. V dubnu to, myslím, bylo. [A co se dělo?] Byli jsme zadrátovaný, že jo, a najednou jeli, a aby se neutíkalo, protože nás museli taky nějak oblíct… [A Němci už tam nebyli, že ne?] Ti utekli. No, to utíkalo, to víte, že jo. Já vim, že když tam přivedli, já nevim, myslím, že říkali, že to byl Mengele, ho vedli... Já to nemůžu vidět ale. Já ani to nemůžu.... No, teď vám řikám, ještě chvíli a hotovo. Tam to bylo hrozný. Říkali, otrávenej chleba že jsme dostali.... jestli je to pravda, nebo není... Ještě jsme jim naposledy museli nosit bundy kožený, takový ty teplý, na nádraží. Tak pět bund zavázanejch a musela jste to nést na to nádraží. A než jsme tam došli, tam jsme neměli žádnou. Jsme to vyhazovali. To nebylo k unešení! [A co se stalo, když jste tam nic nepřinesli?] My jsme to nosili v noci. [Ale vy jste tam nic nepřinesli. To vás netrestali?] Ne. Už to hořelo, proto jsme to museli odnášet.... [A to jste se tam vrátili zpátky?] No jistě. [A jak to bylo asi tak daleko?] Musíte si uvědomit, že jsme šli v noci. Copak jsem něco viděla? Jenom jsme si tam ukradli řípu a tu jsme jedli. Syrovou řípu.“

V létě jsem měla dřeváky a v zimě, od toho snad jsem měla tu nohu, takový vyšší boty na tkaničky a dřevěný ty spodky, já už si to tak nepamatuju, a právě ten mi udělal, ten dřevák by nemoh, to jsem měla tady takhle ze strany, dostala jsem od toho tu otravu, snad to mělo bejt. A taky nějaká Maussi Hermannová, ta dělala v tom lágru u těch Němců v tý kartotéce a ona právě mě dala do tý marodky, když jsem měla to s tou nohou, tak ta mě taky hodně zachránila. A ta je ve Švédsku. By byla, jestli ještě je.... [A to zranění se vám stalo jak? Vy jste měla otevřenou ránu...] To jsem měla takhle plný hnisu. Od puchejře! Dostala jsem otravu do toho až pod koleno. To jsem blouznila, to jsem měla velký horečky z toho, tak to mi tam řezali. [A umrtvili vám to?] Myslim, že jo. Ale když to chtěli řezat, tak mi to vší silou natáhli, já řvala jak... při vědomí teda. Doktor, já nevim, jestli jste to slyšeli, Milke. Tam byli asi tři doktoři, právě tý paní Fantový otec taky, ale já už si ho nepamatuju, až teda jsem ho viděla asi jednou tady. Zachránili se nejvíc ty doktoři, nějaká ta sestra a nějakej ten pacient. Já nevím, kolik se jich zachránilo z tohohle transportu.“

„To nás třídili! Vlevo vpravo… A přede mnou dali ruku a za mnou mě strčili a já šla mezi ty, co šli, teda tamto šlo do plynu, celej můj transport šel do plynu! Pět tisíc lidu! A já měla flegmónu neboli otravu v noze od puchejře, od bot. Tak jsem byla na tý nemocnici, řikalo se tam tomu Krankenstube, to mi to řezali, takže jsem tam zůstala, když přijel druhej transport. Ta Věra Lašovic a tyhle Lašovic, to jsme se znaly z Terezína s tou Věrou, že v tom dětskym Kinderheimu jsme byly, tak jsem byla s nima potom. [A ten další transport přijel, až když vám ty rodiče umřeli?] To už tam byl ten transport. [Jak jste se dozvěděla o rodičích?] No dyť jsem tam byla s maminkou a tatínek byl naproti. A maminka, ta tam umřela taky v tý nemocnici, tak to já jsem byla u ní, už mě nepoznala, mě tam vzali… no, nerada na to vzpomínám. Bylo to ošklivý. Hlad hlad! [A tam jste taky dělaly?] Ne. To jsme si vybíraly vši. (smích) [A měla jste pocit, že s váma zacházej jinak, když jste byla tak mladá?] Ne, vůbec, ne, to neexistovalo! To jste šla na apel, tam jste stála, až vás spočítaj, třeba dvě hodiny...“