Květa Jirásková

„Na to si pamatuju velice dobře, protože tatínek právě tím, jak jsme dostali veliký čtyřpokojový byt a neměli do něj nábytek, tak jsme de facto měli jenom ložnici a kuchyň. Tak jsme si po Němcích tenkrát – ještě dlouho jsem pak měla schované ty lístky – tatínek koupil nějaké věci, právě z té Habrmanovy ulice, co jsme bydleli na Čerťáku. Tak si odtamtud koupil piano, proto jsem se pak začala na něj učit hrát. Koupil si tam velký stůl, čtyři židle, kulatý stůl. Nechtěl nic čalouněného, jenom to, co se zkrátka dalo umýt a tak. Pak si ještě odtamtud koupil takový sekretář. Právě v roce, co byla měnová reforma. Tak si vyzvednul peníze, že si další den koupí nový nábytek. Tenkrát prezident Zápotocký říkal, že měnová reforma nebude. Tak tatínek si ty peníze jeden den vybral, a do rána byla měnová reforma. A tatínek vlastně o peníze přišel. Tak měl vztek, a protože tenkrát ho přemlouval pan Sklenička, předseda KSČ, aby taky šel do KSČ, tak vzal tu svoji komunistickou knížku a praštil mu tam s tím a říkal: ,Tak, Vašku, tady máš knížku a já mám u vás zaplaceno nadosmrti.‘ A on říkal: ‚Neblbni, máš dceru. Budeš chtít, aby holka šla do školy.‘ A on řekl: ,To je mi jedno, když dovedete dělníka okrást o poslední peníze. Vybral jsem si na nábytek a nemám teď z toho nic, tak to tady máte a na shledanou.‘ Taky jsem měla problém se dostat na tu pedagogickou školu.“

„Jenomže za války to bylo špatné. Každou chvíli byly nálety, vedle byla školní zahrada a škola a na ní byla siréna. Vždycky když houkala, tak jsme věděli, že bude nálet, tak jsme se vždycky schovávali. Když byl čas, tak jsme chodívali do sklepa do školy, protože přece jenom ta škola byla vysoká. A když čas nebyl, a to bylo právě, když byl ten nálet na Doubravku v půl čtvrté ráno, tak to jsme nestihli, protože houkala siréna, a už jsme slyšeli, jak letí letadla. Tak jsme museli jít do našeho sklepa. Jenomže my jsme bydleli v přízemním domku, který měl akorát půdu a pak jedno podlaží a dole sklep. Takže do toho sklepa jsme šli. Maminka ještě na mě dala její velký svetr, sama si vzala župan, tatínek také župan. Tatínek vzal chleba, šli jsme dolů do sklepa. Šli tam s námi i obě dvě tety a oba dva strýčkové a babička a můj bratranec. Najednou si tatínek uvědomil, že nevzal s sebou vodu, tak se chtěl ještě vrátit. Jenomže to už tam padaly bomby, vylítlo nám okénko ve sklepě a ten tlak ho shodil ze schodů dolů, ale naštěstí se tatínkovi nic nestalo.“