Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květa Jirásková (* 1939)

• narodila se 13. září 1939 v Plzni, kde prožila válku

• v roce 1945 přežila bombardování Plzně-Doubravky

• roku 1937 se přestěhovala do Karlových Varů, kde později absolvovala střední pedagogickou školu

• po maturitě roku 1958 nastoupila jako učitelka na základní školu v Hájku

• roku 1960 se provdala za Jindřicha Jiráska a začala učit v ZŠ v Doubí

• zde založila a šestnáct let vedla taneční soubor Kvítek

• v 65 letech odešla do důchodu

• roku 2023 žila v Karlových Varech

Květa Jirásková se narodila těsně po začátku druhé světové války v Plzni. Z raného dětství si tak pamatuje schovávání do krytů i zkázu po bombardování. Po válce se s rodiči přestěhovala do Karlových Varů, kde vystudovala pedagogickou školu – učení pak věnovala celý svůj produktivní život. Založila a vedla taneční soubor Kvítek, který byl velice úspěšný i v celostátním měřítku.

Rodiče zkusili Karlovy Vary

Otec pamětnice Vojtěch Franče, rodilý Plzeňák, odešel v roce 1935 do Karlových Varů, kde se vyučil zámečníkem a o rok později strojvedoucím. Po vyučení se vrátil do Plzně, ale v roce 1937, po svatbě s Antonií Nejedlou, odešli opět do Karlových Varů. Zde je ovšem nečekal klidný život, neboť se tu již radikalizovalo německé obyvatelstvo a z jejich domu ve Dvorech je nakonec vyhnali. V roce 1938, kdy se československé pohraničí stalo pod názvem Sudety součástí Německa, se museli Frančeovi vystěhovat do vnitrozemí. „Tatínek byl zrovna ve službě, tak maminka musela nakládat na auto sama. Tenkrát ji Němci okradli, přišla o povlaky, záclony, příbory a nějaký porcelán,“ vypráví pamětnice. Mladí manželé se vrátili do Plzně-Doubravky k rodičům Vojtěcha Frančeho, kde se 13. září 1939 narodila Květa Jirásková.

Doubravku zničiI letecký útok

Na dětství během druhé světové války nemá pamětnice dobré vzpomínky. Když byly nálety a houkala siréna, chodívali se schovávat do sklepa školy. Nejotřesnějším zážitkem se pro ni stalo největší bombardování Plzně 17. dubna 1945. Šlo o operaci britského Královského letectva (RAF) s cílem poškodit seřazovací nádraží. Při tomto tragickém útoku zasáhly pumy právě i Školní ulici, kde s příbuznými bydleli.

Před čtvrtou hodinou ranní byl vyhlášen akutní letecký poplach, do sklepa školy se proto nestihli přemístit. Vzali si jen župany, svetry, chléb a společně s tetami a strýčky a jejich dětmi pospíchali do sklepa jejich domu. Otec zapomněl na vodu a chtěl se pro ni vrátit. Od dveří sklepa jej smetla tlaková vlna po výbuchu, ale naštěstí se nijak nezranil. „Maminka mi držela ruce na uších, sama pak týden neslyšela,“ vzpomíná. Nálet bombardérů trval přibližně 17 až 20 minut, a když po ukončení poplachu chtěli vyjít ven, museli vyrazit dveře. Venku zjistili, že bomby padaly hned za plotem jejich zahrádky. Jejich dům to poškodilo jen částečně – kvůli zpříčeným dveřím se nemohli dostat do bytu, okno bylo rozbité, záclony ve vchodu přes ulici, lustry popadané. Hrůza ale pokračovala i další den. „Vybombardovali celou ulici a vyhrabávali pak mrtvé lidi. V té ulici to nikdo nepřežil,“ dodává pamětnice.

Hezčí vzpomínky si spojuje s 6. květnem 1945, kdy jejich ulicí projížděli z Plzně směrem na Rokycany, kde vedla demarkační linie, Američané osvobozující Plzeňsko. „Na zahradě jsme měli šeřík, tak jsme ho natrhali a házeli jim ho,“ vzpomíná. V následujících dnech, když vojáci procházeli jejich ulicí, jim nabízeli vodu ze studny a maminka udělala malinovou limonádu. Malé Květě udělalo radost, když jí vojáci dali čokoládu, burákové máslo či limonádu.

Po válce hledali nové bydlení

Po válce začala Květa chodit do první třídy do školy v Doubravce, kde ovšem zůstala jen do března roku 1946, kdy se na přání maminky přestěhovali opět do Karlových Varů. Tam se jim ovšem nepodařilo sehnat nic lepšího než vyhořelý dům v Drahovicích. Když pršelo, museli mít na stole vaničku, protože do domu teklo. „Maminka tenkrát říkala: ,Vojtěchu, to jsi nemohl sehnat nějaký lepší byt?‘ a on jí odpověděl: ,Víš, já jsem neměl srdce z nějaké vily ty Němce vyhodit a zabrat ji.‘“ Situace se obrátila. Zatímco před válkou pohraničí zabíralo německé obyvatelstvo, po válce byli Němci jakožto poražení naopak vysídlováni, mnohdy za dramatických okolností, které provázelo násilí.

Ve zbídačeném domě zůstali jen půl roku a poté se přestěhovali do Moskevské ulice. V těch místech bydlelo více rodin strojvedoucích a také spolužačky ze školy. Za domem se rozkládalo smetiště po vybombardovaných domech, kam si děti rády chodily hrát, neboť v ruinách nacházely různé kachle či sošky. 

Ani v novém domově neměli hned pohodlí, neboť jej předchozí čeští obyvatelé zanechali ve špatném stavu, chyběla dokonce i světla a vypínače. Do jejich čtyřpokojového bytu koupil otec za lístky po Němcích stůl a čtyři židle, sekretář a piano. Na další vybavení si šetřil peníze. Načasování koupě nového nábytku však nemohlo být horší. „Právě v tom roce, kdy byla měnová reforma, si vyzvednul peníze, že si další den koupí nový nábytek,“ vzpomíná Květa Jirásková. Další den byl 1. červen 1953, kdy proběhla měnová reforma československé koruny, kdy úspory obyvatelstva byly ze dne na den znehodnoceny. Otec měl takový vztek, že šel do kanceláře tehdejšího předsedy komunistické strany a praštil tam se svou komunistickou knížkou. Svůj názor nezměnil ani tehdy, když ho předseda varoval, že tím může způsobit škody nejen sobě, ale i své dceři.

Při studiu překonávala problémy

Na klavír, který otec pořídil, pak Květa hrála. Měla soukromého učitele původem z Dubrovníku, který talentovanou žačku učil třeba i etudy z Verdiho opery Rigoletto či z Aidy. Na druhém stupni základní školy pak chodila do pěveckého sboru, se kterým jezdila také na soustředění. Na ubytování a stravu si vydělávali vystoupeními.

V osmé třídě se rozhodovala, zda půjde na pedagogickou, či keramickou školu. Jelikož byla ještě možnost dobrovolného devátého ročníku, na škole zůstala. V deváté třídě se rozhodla pro školu pedagogickou, ovšem přijímacím řízením z kádrových důvodů neprošla. Otcovo rozkmotření se s komunistickou stranou skutečně dopadlo na jeho dceru. Naštěstí se jí zastal učitel Pondělíček, který chtěl vidět její písemné práce. Když shledal, že dopadly výborně, napsali odvolání, na které ji pak na školu přijali. Ovšem i během studií zažívala různé druhy šikany z politických důvodů. Přes všechny nesnáze nakonec odmaturovala, i když také tady ji za otcovu „nepřizpůsobivost“ potrestali špatnými známkami.

Problémy měla rovněž po nástupu do prvního zaměstnání. Učila tehdy smíšenou malotřídku v Hájku, kde vedla také několik kroužků, do kterých chodili i pionýři. Ředitel si na ni však stěžoval u inspektora, že nedělá pro „svazáky“. Inspektor ovšem viděl její práci, kterou shledal dobrou, a tak stížnost neprošla. Vztahy s vedením se ale nezlepšily, a tak zažádala o přeložení. Čtvrt roku působila na základní škole v Otovicích a přešla na základní školu v Doubí, kde zůstala následujících šestnáct let.

Pod tanky spadl most

V roce 1960 se provdala za Jindřicha Jiráska, se kterým se seznámila na starém zimním stadionu, kam ve volném čase ráda chodila na hokej. V roce 1965 se manželům Jiráskovým narodila dcera Jindra a v roce 1968 syn Aleš. Péče o děti zaměstnávala pamětnici i 21. srpna 1968, kdy do Karlových Varů dorazila okupační vojska. „Ráno jsem vstala a šla do kuchyně vyvářet pleny, přitom jsem si pustila rozhlas po drátě a slyším o okupaci. Vykoukla jsem z okna a viděla, jak jednou tanky. Volala jsem na manžela, aby vstal, že jsme zabraní. Bylo to hrozné. Ruské tanky jely do Dvorů, kde byla na mostě cedule 2 t, dvě tuny, a vojáci mysleli jako dva tanky, tak na most vjeli a on pod nimi spadl,“ vypráví.   

S tanečním souborem slavili úspěchy

Hned po svém nástupu do doubické školy založila dětský soubor lidových tanců Kvítek. Ve škole se tehdy nacházely sulislavské kroje. Soubor byl velice úspěšný a postupně se rozrůstal o malé i větší tanečníky, také kroje si mohli pořídit nové. Běžně vyhrávali okresní i krajské soutěže, získali mnoho ocenění a diplomů a psalo se o nich i v tisku. V roce 1973 jako jediní Češi vystupovali na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici v pořadu „Zlatá brána“. V roce 1984 se tam vrátili a vystoupili v pořadu „Jen mít oči k vidění“. Roku 1985 získal soubor medaili a čestné uznání za vystoupení v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.

Obětavost k dráze pedagožky patřila

Po návratu z prvního strážnického vystoupení dostala Květa Jirásková nabídku od školní inspektorky k přeložení z Doubí do Karlových Varů. Ředitelka doubické školy ji ale nechtěla pustit, a když pak Květa Jirásková svou žádost o přestup oznámila před celou pedagogickou radou, vztahy s ředitelkou se ještě zhoršily. O letních prázdninách se sice situace zklidnila, ale po zahájení nového školního roku dostala Květa Jirásková od ředitelky kromě běžné práce učitelky a vedení tanečního souboru ještě další povinnosti – výzdobu chodeb, výměnu nástěnek a udržování tabule cti nejlepších žáků a starost o knihovnu pedagogů i žáků. Přílišné pracovní vytížení dospělo nakonec až k hospitalizaci přepracované Květy Jiráskové na nervovém oddělení karlovarské nemocnice, kde strávila čtyři měsíce.

Po návratu do práce dostala možnost přestoupit na školu v Tuhnicích. Zde sice nebylo volné učitelské místo, ale ředitel školy chtěl, aby nastoupila jako skupinová pionýrská vedoucí. Tuhničtí pionýři se totiž v hodnocení dostali na poslední místo, což bylo potřeba změnit. Stačily dva roky usilovné práce a škola se dostala mezi tři nejlepší. Poté se vrátila k učení a vystřídala ještě několik škol. Do důchodu odcházela v šedesáti pěti letech.

Ačkoliv během studií na Květu Jiráskovou dopadaly neblahé důsledky otcova negativního postoje k vládnoucí komunistické straně, během pedagogické dráhy tyto problémy ustoupily. Strana sice prosazovala ateismus, což se mnohdy dotýkalo folklorních sborů, které přirozeně pracovaly s texty s náboženskou tematikou, avšak Květa Jirásková na rozdíl od některých svých kolegyň s tímto problém neměla. Ani při školním výkladu konce druhé světové války, když mluvila o osvobození části naší vlasti americkou armádou.

Budoucím generacím Květa Jirásková vzkázala, aby byly děti slušnější, ohleduplnější vůči sobě a všeho si více vážily. Její rodiče jí říkali: „Nikdy nedělej nikomu to, co nechceš, aby jiný dělal tobě.“ Tím se Květa Jirásková řídila celý svůj život.