Ladislav Jirák

„Z nátlaku dostal [otec] svůj první infarkt, když mu bylo padesát jedna let. Obrátil se na místního doktora v Cholticích, aby mu dal nějaké léky. Předepsal mu nějaký lék a řekl mu, ať si ho vezme na noc. To jsem skutečně očitý svědek, když táta začal strašně řvát. Táta si to vzal na noc a pak, jak to líčil, tak říkal, že ho to rvalo okolo srdce – strašné bolesti, lítal po baráku, třískal se do prsou a takhle to vyřval. Ráno jel do pardubické nemocnice, tam byla specialistka doktorka Pravdová – pak byli s tou doktorkou přátelé, občas se objevila u nás doma. Osobně jsem ji znal, možná je ještě naživu. Když jí ukázal ten lék, co dostal na srdce, tak říká: ‚Proboha, pane Jirák, jak jste to mohl přežít? To nebylo na přežití.‘ Neřekl bych, že to byla náhoda, že by se doktor spletl. Myslím si, že měli podchyceného i toho doktora, aby se nenápadným způsobem toho rebela zbavili. Využili, že měl infarkt. Věřím, že to takto bylo.“

„Nejhezčí koně ve vsi, nádherní, takový rapid, lehčí. Byla to jeho chlouba. Já to vidím jako teď před očima, že od choltického nádraží úvozovou cestou jede bryčka s ruskými důstojníky. Zastavili u pole. Samozřejmě si všimli krásných koní. Když se táta blížil k souvrati, tak měli vypřažené svoje uštvané mrchy, takové těžké koně, a řekli: ‚Davaj ruša!‘ Tak táta se slzami v očích musel koně odpřáhnout a oni je zapřáhli do bryčky, vzali bič a jeli pryč.“