Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Jirák (* 1941)

• narozen 22. června 1941 do sedlácké rodiny

• dětství strávil s rodinou v obci Svinčany

• jeho strýc Josef Černík byl politickým vězněm

• za odmítnutí vstupu do JZD rodina čelila šikaně

• vyučil se zámečníkem a roky pracoval v podniku Cyklos

• vstoupil do KSČ

• v roce 1964 byl zvolen poslancem MNV v Brlohu

• v roce 1968 odevzdal stranickou legitimaci

• po přestěhování do Přelouče pořádal hodně akcí pro děti a mládež

• v roce 1994 si založil živnost

• v roce 2024 žil v Přelouči

Ladislavu Jirákovi přinesl život hodně zkoušek a výzev. Tím, že pocházel ze selské rodiny a vyrůstal na hospodářském statku ve Svinčanech, který měl rozlohu deset hektarů, se jeho rodiče po založení jednotného zemědělského družstva (JZD) v obci stali terčem šikany místních komunistů. Jeho otec do družstva odmítal vstoupit, a tak mu dělali naschvály, ať už se to týkalo různých pokut za nesmyslné věci, či nuceného pachtu k obhospodařování. Až pod nátlakem rodiče do družstva vstoupili.

Tím však těžké chvíle neskončily. S ostatními sourozenci musel Ladislav Jirák po škole vypomáhat doma v hospodářství. Ačkoliv otec do družstva vstoupil, i nadále zůstával terčem šikany. Pamětníkův strýc z matčiny strany se stal obětí komunistického monstrprocesu, ve kterém ho odsoudili na dvaadvacet let vězení. Aby rodinných tragédií nebylo málo, přišel o mladší sestru, která se nešťastnou náhodou utopila. I když v mladém věku Ladislav Jirák vlivem propagandy dobrovolně vstoupil do KSČ, v roce 1968 stranickou legitimaci odevzdal a postupem času se obrátil ke křesťanské víře. Hodně se také angažoval v pořádání akcí a táborů pro děti a mládež.

Otec vypil benzín, aby se vyhnul frontě

Ladislav Jirák se narodil 22. června 1941 do sedlácké rodiny. Jeho otec Jindřich slíbil svému otci, že převezme hospodářství a postará se o všechny sourozence. Tento slib hodlal splnit za každou cenu. Když proto dostal v roce 1917 povolávací rozkaz na frontu, s jedním kamarádem vypil ve Vídni trochu benzínu. Na základě toho měl druhý den vysoké horečky a z transportu na frontu ho vyřadili. Poté dělal sanitáře a dostal se až na Podkarpatskou Rus. Vrátil se tak z války živý a mohl dále hospodařit a postarat se o rodinu.

V meziválečném období Jindřich Jirák úspěšně hospodařil a v roce 1937 se podruhé oženil, s Marií Černíkovou. Měli spolu šest dětí včetně Ladislava. Během těžkého období druhé světové války Jirákovi podporovali několik rodin v Pardubicích. Jedné z nich dokonce jednou vezli maso z domácí zabijačky. Se štěstím se vyhnuli německé kontrole. „Kdyby je tenkrát chytili, skončili by minimálně ve vězení,“ říká Ladislav Jirák.

Nejkrásnější koně ve vsi musel otec dát sovětským vojákům

Na konci druhé světové války se Ladislav Jirák stal svědkem nadřazeného chování sovětských důstojníků, kdy otci nařídili, aby jim odevzdal své koně, a nechali mu místo nich těžké valachy. Jeho otec měl nejkrásnější koně ve vsi a byl na ně náležitě hrdý. „Táta jim je odpřáhnul se slzami v očích, byla to pro něj obrovská pohroma,“ vzpomíná. Týden nato sovětští vojáci shromažďovali vojenský materiál na návsi. Během této události si jeden z důstojníků všiml, že má otec koně, a chtěl, aby jim je dal. Otec se bránil s tím, že potřebuje koně na hospodaření a jeho původní koně už si vzali. Důstojník na něj dokonce vytáhl pistoli, ale naštěstí nevystřelil.

Z konce druhé světové války si pamatuje i na bombardování Petrolky. „Viděl jsem, jak lítají ve vzduchu sudy s benzínem, to byly ohromné detonace,“ říká Ladislav Jirák. Otec měl dokonce připravený i malý bunkr pro děti pod betonovými schody do sklepa. „Pokaždé, když začalo bombardování, popadl nás a zahnal do bunkru,“ vzpomíná.

Strýce tvrdě odsoudili v monstrprocesu

Pohnutý životní osud měl i Ladislavův strýc z matčiny strany Josef Černík. Ten se během učení začal zajímat o kovy. Měl velmi podnikavého ducha a dokázal v třicátých letech dvacátého století z nuly vybudovat slévárnu. Během druhé světové války musel stejně jako jiné podniky pracovat pro nacisty. „Strýc musel pro Němce odlévat kovy, a tak začal do výrobků nenápadně přidávat různé materiály s nižší kvalitou, aby jim nepomáhal. Bylo mu líto dávat Němcům čisté materiály, tak je různě schovával a zakopával, tak aby na to nepřišli,“ říká Ladislav Jirák.

Brzy po komunistickém převratu komunisté podnik Josefu Černíkovi znárodnili a jeden z jeho zaměstnanců ho ještě udal, že ukryl zásoby materiálu. Byl tak nucen všechno vykopat a tehdejší režim ho odsoudil za okrádání státu. V monstrprocesu ho odsoudili na dvaadvacet let a trest absolvoval ve věznicích na Mírově a v Leopoldově a také v pracovně-nápravném táboře v Jáchymově. Propustili ho až za čtrnáct let. „Vyšel z vězení jako nezlomený člověk. Po návratu domů si koupil starý dům a začal ho s tetou opravovat. I když měl za sebou krutý osud, nic ho neporazilo,“ vzpomíná Ladislav Jirák na svého strýce.

Otce za nevstoupení do JZD trestali pokutami

Náročné časy zažívali i Jirákovi ve Svinčanech. V roce 1951 začal velký nátlak na sedláky, aby vstoupili do místního JZD. Jindřich Jirák do družstva však nechtěl za žádnou cenu vstoupit. „Otec se domlouval s dalšími několika většími sedláky v obci, že si udělají vlastní družstvo. Každý z nich dal peníze na nákup strojů, ale zaplacené stroje nedostali a peníze jim nikdo nevrátil,“ říká pamětník.

Jindřich Jirák se odmítal tlaku podvolit a snažil se soukromě hospodařit, co to jen šlo. „Odměnou“ mu za to byla šikana a udílení nesmyslných pokut. „Dostal například pokutu za nepřesné zasetí řepy. Pak mu zakázali mlátit, že je slabý transformátor. Aby vymlátil, i přes zákaz mlátičku zapnul. To mu neprošlo. Byl obviněn, že mlátičku rozbil, a dostal pokutu 15 000 korun. Poté mu přidělili dva hektary nuceného pachtu. Tatínek řekl, že jim na to kašle. Na základě toho půdu družstvo oralo a zaselo kukuřici a tatínkovi posílali faktury k zaplacení. Tímto způsobem ho postupně ubíjeli. Byl hrdý sedlák a doplácel na to,“ vzpomíná Ladislav Jirák na svého otce.

Po infarktu přišel otec málem o život

Následkem šikany dostal otec v roce 1951 první infarkt. Obrátil se na místního doktora v Cholticích s prosbou pro léky. Ten mu předepsal léky na večer před spaním. Po požití léku ho najednou přepadly velké bolesti u srdce. Hned ráno jel do pardubické nemocnice. Lékařka byla z předepsaného léku vyděšená a nechápala, jak mohl tatínek jeho užití přežít. „Nemyslím, že to byla náhoda a že se doktor spletl. Myslím si, že chtěli využít otcova infarktu a nenápadně se ho zbavit,“ domnívá se Ladislav Jirák.

Kromě Jindřicha Jiráka ještě soukromě hospodařilo v obci několik dalších sedláků. Do JZD nakonec otec po nátlaku vstoupil v roce 1952. Poté do družstva vstoupili i ostatní zemědělci, kteří tam do té doby nebyli. 

Když chtěl tatínek nakrmit koně, čekal na něj tajemník s pistolí

Ani pak ale problémy rodině neskončily. „Poté, co tatínek vstoupil do družstva, nesměl mít koně doma a musel je chodit krmit přes půl vesnice, aby náhodou nezneužíval zemědělské dávky. Maminka zase vstávala ve tři hodiny ráno, aby stihla dojít zavčas do družstevního kravína dojit,“ říká pamětník. Otec krmil těžké koně, ale dostával z družstva množství sena, jako by se jednalo o koně lehké. V důsledku toho měl měsíční dávku vykrmenou dříve a neměl jim co dát. Šel proto s košem pro seno, kde na něj ale čekal tajemník s pistolí. Druhý den byl veřejně vyhlášen, že chtěl ukrást seno ze společného seníku, a strhli mu šest jednotek z platu.

Důkazem absurdity tehdejší propagandy o společném majetku byla i skutečnost, že jeden sedlák z návsi vzal tuto propagandu natolik doslova, že s trakařem a kosou si šel na zahradu Jirákových posekat trávu. Ladislavova mladšího bratra Jirku od dětství vedli k tomu, že bude budoucím hospodářem, který převezme statek. Když se tehdy osmiletý Jirka dozvěděl, že soused si posekal trávu na jejich zahradě, vzal topůrko a spustil na výrazně staršího souseda povyk. Takto si dokázal hájit svůj majetek již od mladého věku.

Místo aby šel na kněze, tak vstoupil do KSČ

Původ Ladislava Jiráka ovlivnil i jeho budoucí život. Zajímal se o elektroniku, přál si jít do učení do Tesly v Přelouči, ale řekli mu, že nesložil přijímací zkoušky. „Bylo jasné, že mě tam nechtěli přijmout, když vzali mnohem hloupější kluky, než jsem byl já,“ říká. Na konci letních prázdnin roku 1955 stále neměl umístěnku. Dočkal se až 7. listopadu, kdy nastoupil na učební obor zámečník do podniku Cyklos.

Ladislavova maminka byla silně věřící a chtěla, aby šel na církevní gymnázium do Hradce Králové studovat na kněze. Jeho otec však věřící nebyl a po jednom z monstrprocesů, kdy byla větší skupina katolických kněží obviněna z protistátní činnosti, raději nechtěl, aby se stal farářem.  Nestál o to ani sám pamětník. „Přiznávám, že mě tehdy ovlivnila i ta šílená proticírkevní propaganda,“ vzpomíná.

Velkým paradoxem bylo, že Ladislav Jirák si našel dívku ze silně nábožensky založené rodiny a zároveň ve stejné době vstoupil do KSČ. „Ke vstupu do strany mě přesvědčil jeden kolega z práce. Tvrdil, že neberou zdaleka každého a jsou tam jenom bezúhonní lidi. Tak jsem tomu podlehl. Doma jsem pak manželce zakazoval, aby se přede mnou modlila. Dnes už se modlíme spolu,“ konstatuje Ladislav Jirák, jaká je situace po letech.

Za vstup do KSČ ho na vojně ostatní kluci neměli rádi

Na vojnu nastoupil Ladislav Jirák ke spojařům roku 1960 v Berouně. Díky tomu, že měl tenkrát stranickou legitimaci, dostal osobní auto. Ostatní kluci na vojně si o něm mysleli, že určitě donáší a má spoustu různých výhod. „Členství ve straně mi tenkrát ve vztazích s ostatními na vojně spíš uškodilo, než pomohlo,“ říká pamětník.

Po vojně se vrátil do Cyklosu, kde ho dali na jiné stroje, a později mu nabídli funkci mistra. To pamětníka bavilo, i když zažil různé intriky a pomluvy. V roce 1963 se oženil s Růženou Jičínskou. V září téhož roku se jim narodil syn Petr a dva roky nato se narodila dcera Helena. Později měli ještě jednu dceru.

Po svatbě se Ladislav Jirák přestěhoval do Brlohu, odkud pocházela jeho žena. Tím, že byl členem komunistické strany, se v roce 1964 v Brlohu stal poslancem místního národního výboru.

Během Pražského jara odevzdal stranickou legitimaci

Když v roce 1968 probíhalo Pražské jaro, Ladislav Jirák se dozvěděl spoustu podrobností o tom, co komunisté dělali na začátku padesátých let. Z KSČ dobrovolně vystoupil a vzápětí ho v práci odvolali z mistrovské funkce. Musel místo toho pracovat na soustruhu. Přišel také o funkci na MNV.

V témže roce emigroval jeden z jeho bratrů. Nejprve byl internován v táboře pro utečence v Rakousku, kde se mu ale nelíbilo, a tak přešel hory do Švýcarska. Po těžkých začátcích se uchytil u jednoho místního kováře, který mu po odchodu do důchodu přenechal svůj podnik. Pamětník ho během normalizace mohl vícekrát navštívit. „Udělení souhlasu k výjezdu jsem vždy dostal, ale pokaždé, když jsem se vrátil, musel jsem jít na výslech a říkat, s kým jsem se stýkal,“ vzpomíná.

Vrátil se ke křesťanské víře

V sedmdesátých letech se s rodinou přestěhoval z Brlohu do Přelouče. Od té doby se více věnoval sportu a hodně se angažoval v pořádání různých aktivit i táborů pro děti a mládež. Sháněl například koně pro jezdecký tábor. Když si pak v roce 1994 založil živnost, neměl už na tyto činnosti tolik času. Lituje ale, že nemá pokračovatele, který by živnost po něm převzal.

Postupem času začal chodit s manželkou do kostela, i když ho předtím mnoho let nenavštěvoval. Až jednoho dne nechal udělat nové snubní prsteny a obnovili se ženou manželský slib. Ladislav Jirák se nechal biřmovat a dnes už se považuje za věřícího člověka, který svoji víru opět nalezl. Pečuje o manželku, která vlivem nemoci ztrácí paměť. „Je to teď moje poslání,“ uzavírá na závěr své vyprávění.