Jan Jindra

„My jsme v dvaapadesátým roce vyhráli olympiádu a v třiapadesátým roce bylo mistrovství Evropy v Dánsku. A to došlo k takovýmu… přestali na těch emblémech ti lvi a začaly ty hvězdy a takový. A my jsme byli první… veslaři byli první zájezd do západní Evropy v tom roce. Zatím tam nikoho nepustili, a my jsme tam byli. A vedoucím toho byl kapitán Havlíček. Tam s námi byly asi čtyři ,očkaʻ, mám je někde vyfocený taky. A ten Havlíček nedělal nic jinýho, než když jsme přišli, seděl a počítal. A když se dopočítal, tak byl šťastnej.“

„Přišla válka, do školy jsem začal chodit v Třeboni. To byla válka, tak nás stěhovali sem tam. Pak jsme chodili do školy jenom do hospody nebo do divadla, kde se sešlo pět šest tříd a učitelé nám řekli nějaký úkoly a poslali nás domů. Otec, ten byl za války v Německu, takže ta práce, kterou on zastával, nebo ta mužská, tak už spočívala spíš na mně. Jako když jsme kopali brambory. Anebo jsme měli takový políčko zpachtovaný, kde se pěstovaly brambory a obilí. No a pak se otec vrátil z Německa a začalo stavění. Znovu se přestavovalo, v domě se dělalo podkroví. Dílnu si stavěl, a tak jsme furt pracovali.“