Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Jindra (* 1932  †︎ 2021)

• narodil se 6. března 1932 v Třeboni

• od mládí se věnoval veslování na třeboňském rybníku Svět

• v roce 1951 se poprvé stal mistrem republiky ve veslování v kategorii čtyřek s kormidelníkem

• v roce 1952 získal zlatou medaili na olympijských hrách v Helsinkách

• v letech 1953–54 absolvoval vojnu u armádního sportovního oddílu (pozdější Dukla)

• v letech 1953 a 1956 byl mistrem Evropy ve veslování

• v roce 1956 reprezentoval Československo na olympiádě v Melbourne

• v roce 1960 získal bronz na olympiádě v Římě

• od vojny až do důchodu pracoval ve strojní dílně československých státních lesů

• zemřel 21. září 2021

Jan Jindra se narodil 6. března 1932 v Třeboni. Jeho otec byl tesař, maminka se starala o domácnost. V rodině se šetřila každá koruna, tatínek totiž stavěl „barák“, aby se rodina mohla přestěhovat do vlastního. Malý Jan trávil většinu času u babičky Kohoutové či u své kmotry Rybákové, která ho prý učila „klít“ – pokaždé když řekl „bejci kanci“, dostal od ní korunu. Po přestěhování se rodina ocitla v domě, odkud byl dobrý výhled na třeboňský rybník Svět. „Ta voda mi tak nějak učarovala, že jsem se potom tomu upsal.“

V pohnutém roce 1938 začal v Třeboni chodit do školy. „Byla válka, tak nás stěhovali sem tam, pak jsme chodili do školy jenom do hospody nebo do divadla. Sešlo se pět šest tříd, tam nám učitelé rozdali úkoly a poslali nás domů,“ vzpomíná na dobu, kdy se spíš než učení musel věnovat těžké práci.

„Otec byl za války v Německu, takže taková ta mužská práce už spočívala spíš na mně – třeba když jsme kopali brambory. My jsme měli zpachtované políčko, kde jsme pěstovali brambory a obilí.“ Otec se po válce šťastně vrátil, práce ale příliš neubylo. Rodina se pustila do přestavby domu: „Dělalo se podkroví, otec si stavěl dílnu. Tak jsme furt pracovali.“

Veslování mělo v Třeboni tradici

Tou dobou už ale Jan začal chodit s klukovskou partou, která se na rybníce Svět věnovala veslování. To mělo v Třeboni tradici od roku 1932, kdy zdejší sportovní klub postavil veslařům loděnici na ostrově a věnoval jim první „plátovou čtyřku“. Vesloval ostatně i Janův strýc Eremijáš, baštýř na rybníce Dvořiště, ke kterému Jan za války jezdíval a krmíval s ním dvořišťské kapry. Úkolem začínajících veslařů bylo hlavně převážet pramicí na ostrov starší veslaře, později Jan s kamarády utvořil čtyřku a začal skutečně trénovat.

V roce 1948 šel Jan do učení: v Železničních opravnách a strojírnách v Českých Velenicích se vyučil zámečníkem a po skončení výuční doby v roce 1950 nastoupil na dvouletou střední průmyslovou školu v Českých Budějovicích. Studium úspěšně dokončil, i když – jak říká – „prolejzal jen tak tak“ a studium už se muselo výrazněji přizpůsobit veslování.

V roce 1951 takzvaná čtyřka s kormidelníkem ve složení Jindra, Havlis, Lusk, Mejta a kormidelník Hamr zvítězila na mistrovství republiky. „Na ty závody jsme jeli do Brna. Měli jsme poruchu na brzdách, takže vedoucí závodu tam musel volat, že přijedeme později. My jsme do vršku vždycky jeli rychle a z vršku jsme museli vystoupit a pod to auto dávat polena, aby se moc nerozjelo. Tak jsme dojeli do Brna, závody byly odložené, vyhráli jsme rozjížďku a druhý den i závod. Takže to dopadlo dobře a v Třeboni jsme byli slavní,“ líčí svízelné okolnosti svého prvního mistrovského titulu.

Kluci jako nitě

O rok později „čtyřka“ mistrovský titul obhájila, kvalifikovala se na olympijské hry ve Finsku, a vyrazila proto na přípravu do Moskvy. „Tam jsme taky všechny závody vyhráli. A já jsem odtamtud poslal takový lístek třídnímu učiteli, že nestihnu konec školního roku, a kdyby mi to nějak zařídil, abych to ukončil.“

Na olympiádu do Helsinek jeli prý jako venkovští kluci s očima navrch hlavy, kteří netušili, o co se jedná. Museli se vypořádat s podmínkami na moři, na což nebyli zvyklí, a ani pohled na fyzickou konstituci soupeřů neposkytoval příliš důvodů k optimismu: „Když tam jela americká čtyřka, tam byli chlapi – takovýhle ramena jim šly přes loď – a my jsme proti nim byli kluci jako nitě. Tak jsme si říkali: ‚Tady nemůžeme uspět.‘ No ale dopadlo to dobře.“

Z Helsinek si třeboňská veslařská čtyřka senzačně přivezla zlaté medaile, třebaže podmínky k trénování zdaleka nebyly ideální. „My jsme neměli trenéra. My jsme jezdili sami,“ říká Jan Jindra s tím, že i jinak byla situace složitá. Spoluveslař Karel Mejta, který po prvním republikovém titulu nahradil původního člena čtyřky, svého bratra Míru, se mohl tréninků účastnit jen v sobotu a neděli, ve všední dny ho zastupoval „dorostenec“. Jejich loď navíc patřila k nejstarším na závodech – byla to loď, kterou třeboňští veslaři získali po válce v Praze z rušeného německého veslařského klubu.

O emigraci neuvažoval

V roce 1953 vybojoval Jan Jindra zlato na mistrovství Evropy v Dánsku. Výjezd do kapitalistické ciziny přitom provázely obavy režimu z toho, že by úspěšní a slavní sportovci v cizině mohli zůstat. „Veslaři byli v tom roce první zájezd do západní Evropy, zatím tam nikoho nepustili a my jsme byli první. Vedoucím byl nějaký kapitán Havlíček. Taky s námi byly čtyři „očka“, mám je někde vyfocený. A ten Havlíček nedělal nic jiného, než že nás počítal. A když se dopočítal, tak byl šťastnej,“ popisuje pan Jindra atmosféru zájezdu a dodává, že on sám o emigraci nikdy neuvažoval.

V letech 1953–54 pak absolvoval vojnu u armádního sportovního oddílu (pozdější Dukla). Nabídku, aby u armády zůstal jako profesionální voják, prý kategoricky odmítl – mimo jiné i kvůli tomu, že měl děvče, kterému slíbil, že se z vojny vrátí. „Po těch tučných letech na vojně, když jsem přišel do normálního života a měl jsem zaměstnání – to se dělalo ještě v sobotu osm hodin –, tak to byl krušný přechod,“ říká k etapě svého života, kdy se z armádního sportovce stal zaměstnancem strojní dílny československých státních lesů. 

Nebylo lehké všechno zvládnout

Ani jako mistr Evropy a olympijský vítěz neměl na růžích ustláno – ostatně, jak pan Jindra říká, za vítězství na olympijských hrách v Helsinkách prý tehdy kromě čtyř metrů vojenské látky nedostali nic. Jako vedoucí provozu bral později šestnáct set korun měsíčně, a protože byl od roku 1955 ženatý a musel živit rodinu, našel si prý i „brigádu“ – chodil vysekávat odvodňovací strouhy mezi poli. Nebylo lehké všechno zvládnout. „Já jsem chodil do práce, z práce jsem přišel domů, udělal jsem, co bylo třeba, pak jsem šel na loděnici a večír ještě na zahradu zalejvat – poněvadž máme ještě zahradu čtyřiadvacet arů.“

V roce 1956 Jan s kolegy znovu zvítězil na mistrovství Evropy a kvalifikoval se pro olympiádu v Melbourne. Tam už ale československá posádka neuspěla. Svůj podíl na tom prý mělo i složité cestování: „To nebyla cesta letadlem jako teď. My jsme tam letěli tejden. To byly přestávky. Pak jsme tam tejden čekali na lodě. A ta forma, co jsme měli na Bledu, ta už byla pryč.“

Člověk musí být cílevědomý, pracovitý – a musí vydržet

Kromě závodění se Jan Jindra věnoval i tréninku mladších, působil jako předseda oddílu a angažoval se při stavbě veslovací dráhy. Po olympijských hrách v Římě v roce 1960, odkud přivezl bronz, s aktivním veslováním skončil. Ve strojní dílně se z dělníka postupně vypracoval na vedoucího provozu a v tomto podniku, kde se opravovala auta, traktory a další stroje do lesů, nakonec zůstal do důchodu. Po převratu dílna prošla krizí, kdy jí značně ubylo zakázek, podařilo se ji ale zachránit díky zakázkám z Rakouska. „Samozřejmě že to je lepší,“ hodnotí změnu režimu v roce 1989. „Je to svobodnější, je to volnější. I když já jako vedoucí provozu jsem musel být ve straně – nebo byl jsem ve straně,“ říká Jan Jindra.

Když se dnes ohlíží zpět, říká, že je se svým životem spokojený. „I když byl krutej, i když byl tvrdej. Ale užil jsem si ho. Mezi dobrýma lidma.“ Kromě sportovních úspěchů je hrdý třeba na svá čtyři pravnoučata a na to, že se jim s manželkou podařilo opravit domek. Je vděčný, že díky veslování prožil život uprostřed party kamarádů, a naději vidí i v dnešním veslařském dorostu. Mladým veslařům podle něho nechybí zápal ani disciplína. „Přišel jeden hoch a povídá, jestli bych mu nepodepsal fotku. Já povídám: ‚Já ti ji podepíšu.‘ On povídá: ‚Já chci být ještě lepší než vy.‘ Já povídám: ‚To je dobře.‘ Takže jsou mezi dětma takoví. Teď jde o to, jestli vydrží. Člověk musí být cílevědomej, musí být pracovitej – a musí vydržet,“ uzavírá mistr Evropy a olympijský vítěz ve veslování Jan Jindra.