Věra Jílková

„V Terezíně na začátku byla taková možnost, že člověk, když chtěl pracovat, tak se mohl jít přihlásit. Já jsem se šla hned přihlásit do takzvané Kinderfürsorge, to znamená, že se starali o děti. Byla jsem hned přidělena do dětského domova. Bydlely jsme v Hamburských kasárnách a tento menší, ale velmi dobrý dětský domov byl v přízemí těchto kasáren. Byl pro asi stovku děvčat od deseti do dvanácti třinácti let. O ty jsme se musely starat od rána do večera. V Terezíně bylo možno ještě děti učit. To já jsem všechno dělala, sice potají, ale se židovskými dětmi, které v té době už nesměly chodit do školy, takže na to jsem se přihlásila, správně a dobře. Byla jsem tam v dětském domově od rána do večera, měly jsme i noční služby, musely jsme mít pro ně čas ve dne i v noci, i když byla třeba nějaká menší nemoc, tak jsme se také musely postarat. Bylo nás šest vychovatelek, většinou to byly všechno fajn ženy. Musím tady vzpomenout jméno doktorky Trudy Sekaninové, se kterou jsem se velmi spřátelila a moc jsem ji měla ráda.“

„Fredy Hirsch měl představu, že zachrání děti. To se mu nepodařilo. A když už viděl, že se mu to nepodaří, tak velice znejistěl. Vyžádal si tehdy, myslím, říká se, hodinu na rozmyšlení, protože všichni dospělí očekávali, že… Neblížil se ještě konec války… Snažil se utvořit nějakou skupinu lidí, kteří by nějak protestovali, nějak se i bránili, protože když už pak byl ten poslední transport, tam v lágru, tak jsme očekávali, že nám se také namluví, kam pojedeme, ale že nakonec zahyneme taky. Všichni si mysleli, že ten, kdo povede nějaký tento odboj, že to bude Fredy Hirsch. On, když viděl, že se mu to nedaří, protože to už viděl, tak si vyžádal hodinu na rozmyšlenou. Jestli to vezme, nebo jestli to nevezme. Když viděl, že to nejde, tak co udělal – spolkl ty prášky. Takže děti nezachránil, děti všechny zahynuly. Pokud nebylo něco mimořádného, tak všechny děti zahynuly.“