Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kinderheim v Osvětimi byl zázrak
narozena 1. 2. 1922 v Hronově
židovská, česky orientovaná rodina
maturita na židovském gymnáziu v Brně
prosinec 1942 odjezd s rodinou do Terezína
práce s mládeží v Terezíně
prosinec 1943 deportace do Osvětimi
rodinný tábor, práce v Kinderheimu
červenec 1944 tábor Christianstadt – Gross Rosen
únor 1945 pochod smrti do tábora Flossenbürg
březen 1945 Bergen-Belsen
duben 1945 osvobozena v Bergen-Belsenu
návrat do Hronova
studium na FF UK v Praze
do 1969 zaměstnána v ČTK
po 1969 Městská knihovna v Praze
žije v Praze na Hagiboru
Velkou část války strávila Věra Jílková péčí o děti. Nejdříve se starala v rodném Hronově o děti ze sousedství, které nemohly chodit do školy kvůli svému židovskému původu. V práci s dětmi pokračovala i v ghettu Terezín, kde pracovala jako vychovatelka v jednom z dětských domovů, heimů. V Osvětimi se dobrovolně přihlásila k Fredymu Hirschovi a pečovala o děti v dětském bloku rodinného tábora. Práce s dětmi může dospělým přinášet radost, jsou svědky jejich pokroků a mohou sledovat, co děti naučili. V případě Věry Jílkové tomu bylo jinak, drtivá většina jejích svěřenců válku nepřežila. Do jejích vzpomínek na děti, s nimiž trávila čas, se proto mísí i smutek nad jejich osudem.
Dobrovolná učitelka
Věra Jílková, rozená Holznerová, se narodila 1. února 1922 ve východočeském Hronově v židovské, nenábožensky založené rodině. Otec provozoval obchod s textilním zbožím, matka se starala o dům, zahradu a dvě dcery – v rodině kromě starší Věry vyrůstala o osm let mladší Lydie, zvaná Lyda. „Naše dětství bylo krásné. Rodiče nás vychovávali sice přísně, ale spravedlivě a laskavě. Otec po nějaké době nechal v Hronově postavit rodinný dům, kam jsme se nastěhovali i s Máňou, naší křesťanskou služebnou, která byla členem rodiny.“
Idylický obraz šťastného dětství na českém maloměstě ve druhé polovině třicátých let přerušila nařízení a zákony namířené proti židovským obyvatelům. „Gymnázium v Náchodě jsem dokončit nemohla, přešla jsem tedy do Brna na jediné židovské gymnázium, které se podařilo udržet až do roku 1941. Tam jsem dokončila oktávu, pak je Němci také zavřeli. Z devětadvaceti spolužáků válku přežil jeden chlapec a tři dívky. Já jsem jedna z nich.“ Na židovském gymnáziu v Brně prožívala Věra Jílková svou první lásku. Po jeho zrušení se vrátila do Hronova, kde se věnovala dobrovolně dětem, které už nesměly chodit do školy – učila se s nimi češtinu i matematiku, chodila s nimi na vycházky a nahrazovala jim to, o co přišly tím, že byly vyloučeny ze školy.
Ve dne v noci s dětmi
V prosinci 1942 dostala celá rodina Holznerových předvolání k transportu do ghetta Terezín. 14. 12. odjeli nejdříve do Hradce Králové: „Asi tři dny jsme strávili na shromaždišti Židů v budově obchodní akademie v Hradci Králové. Odtamtud jsme pak pokračovali do Terezína, tedy spíš do Bohušovic, a do Terezína se šlo už pěšky.“ Po příjezdu do Terezína se rodina rozdělila – mladší Lyda bydlela v Heimu L410, velkém dětském domově, matka s tehdy dvacetiletou pamětnicí žily společně v Hamburských kasárnách, otec byl v mužské části tábora.
Okamžitě po příjezdu do Terezína se Věra Jílková dobrovolně přihlásila na práci v Kinderfürsorge, oddělení péče o mládež. „Hned mě přidělili do dětského domova v přízemí Hamburských kasáren. Byl to menší, ale velmi dobrý dětský domov pro asi stovku děvčat od deseti do dvanácti nebo třinácti let. O ty jsme se staraly, tehdy ještě bylo možné děti vyučovat. Byla jsem v dětském domově od rána do večera. Držely jsme i noční služby, musely jsme mít pro děti čas stále. I když se u nich objevila nějaká menší nemoc, tak jsme se také musely postarat. Bylo nás šest vychovatelek a většinou to byly všechno fajn ženy.“ Mezi vychovatelky v témže domově patřila také Gertruda Sekaninová-Čakrtová.
Sněhurka v Kinderheimu
Po roce stráveném v Terezíně byla celá rodina Holznerových zařazena do transportu do Osvětimi. Dorazili tam 16. 12. 1943. Ubytování našli v tzv. rodinném táboře, kde zůstali vězni společně, neprošli selekcí a nebyli tetovaní. Podobně jako před rokem v Terezíně, i v Osvětimi se Věra Jílková dobrovolně přihlásila na práci s dětmi a mládeží. „Po dvou nebo třech dnech v Osvětimi jsme seděly s kamarádkou na palandě a náhodou kolem procházel Fredy Hirsch s nějakým dalším mužem. Osobně jsem ho neznala, jen z vyprávění, a viděla jsem ho na fotkách, ale okamžitě mi bylo jasné, kdo to je. Nevím, jaká síla mě dohnala k tomu, že jsem na něj zavolala: ‚Fredy!‘ Představila jsem se mu a vysvětlila, co umím a že chci pracovat v dětském bloku. Hned mě vzal s sebou a v Kinderheimu už jsem zůstala.“
Fredymu Hirschovi se podařilo v osvětimském rodinném táboře BIIb zřídit tzv. dětský blok. Tam asi tři stovky dětí ze zářijového transportu (později k nim přibyly další dvě stovky dětí z prosincového transportu) mohly pod vedením vychovatelů společně a smysluplně trávit čas.[1] V tomto bloku, vězni nazývaném Kinderheim, pracovalo asi padesát vychovatelů. Věra Jílková dostala na starost skupinu nejstarších chlapců, školní terminologií primánů. Výuka dětí v Osvětimi byla přísně zakázaná, přesto se vychovatelé pokoušeli děti něco naučit: „Když jsme se s dětmi ve skupinkách pokoušeli tajně učit, třeba i němčinu, museli jsme dávat moc velký pozor, a když se blížil nějaký esesák, začali jsme třeba zpívat nebo něco vyprávět.“ Paní Věra zaníceně vzpomíná na výjimečnost existence dětského bloku v otřesných podmínkách osvětimského života a na jeho zakladatele a vedoucího Fredyho Hirsche: „Dětský blok Fredyho – a nejen Fredyho, ale i ostatních – byl zázrak. Tam se nekradlo, tam se nenadávalo, každý tam měl svůj úkol a ten většinou plnil. Děti se tam učily latinská i německá slovíčka. Dodnes vidím krásné hnědé smutné oči jednoho z mých žáčků. Dokonce jsme chodili i ven, často se zpívalo, děti sehrály představení Sněhurka a sedm trpaslíků, kulisy byly namalované na celé jedné stěně baráku. Na toto představení se dokonce přišli podívat esesáci, posadili se a po skončení zatleskali.“
Dvacet tři let a dvacet devět kilo
Většina obyvatel dětského bloku byla zavražděna při likvidaci osvětimského rodinného tábora v noci z 8. na 9. března 1944 a po selekcích v červenci 1944 zůstalo naživu pouze minimum dětí. Jednou z těchto výjimek byla i sestra pamětnice Lyda, která selekcí prošla spolu se svou sestrou až napodruhé. „Při selekci jsme museli přeskočit komín v baráku a nahlásit svoje číslo a uvést nějaké praktické povolání, tedy žádná vychovatelka, ale například pracující v zemědělství. Sestra sice přeskočila, ale bylo to třináctileté vyžlátko, které Mengele odepsal. Rychle přiběhla za mnou, ale spolu s dalšími kamarádkami jsme počkaly, až Mengele trochu otočí hlavu, Lyda se zamotala do zástupu a šla znovu. Tentokrát už prošla. Takto se několik dětí z dětského bloku zachránilo, ale většina jich zahynula.“
Začátkem července 1944 obě sestry odjely z Osvětimi do dalšího koncentračního tábora Christianstadt (dnes Krzystkowice, Polsko), pobočky tábora Gross Rosen (dnes polská Rogoźnica). „Práce tam byla hrozně těžká, spíš pro muže. Pracovaly jsme v lese, kácely jsme stromy, stavěly železnici. Nakonec nás přidělili na stavbu, vykládaly jsme cihly z vlaku. Jídla jsme dostávaly minimálně, ale bylo to trochu svobodnější. Přihlásil se tam k nám nějaký Čech a přes něj jsme dostávaly dokonce balíčky. Tak jsem sehnala sestře brýle a boty, mně jeden spolužák poslal dokonce holínky. Sice obnošené, ale hodily se náramně.“
V únoru 1945 byl z tábora vypraven evakuační pochod, tzv. pochod smrti, který pro Věru Jílkovou a její sestru skončil po mnoha dnech a desítkách ušlých kilometrů v táboře Flossenbürg v Bavorsku. Odtamtud byly na konci března obě převezeny do Bergen-Belsenu, kde se konečně dočkaly na konci dubna 1945 osvobození. „Když Angličané přišli do ženského tábora v Bergen-Belsenu a zjistili situaci, tak se stáhli a šli raději do mužského tábora, kde to bylo snad o trochu lepší. Bergen-Belsen, to byla hrůza. Nic, žádné jídlo, jen vši a skvrnitý tyfus. Postupně jsme všechny odpadávaly. I já jsem dostala skvrnitý tyfus. Celý týden jsem byla mimo a nikdo nevěděl, jestli to vydržím. Pak jsem se probudila. Bylo mi dvacet tři let a vážila jsem dvacet devět kilo.“
Vrátila se děvčata Holznerova
Po nezbytné rekonvalescenci Věra Jílková i se sestrou v létě 1945 odjely do Československa. Věděly, že zůstaly bez rodičů – maminka zemřela nejspíš krátce před osvobozením v pracovním táboře, kam ji převezli z Osvětimi, tatínka zavraždili v Osvětimi. Po návratu do Hronova na sestry Holznerovy čekala jen věrná služebná Máňa: „Šly jsme domů, ale Máňa tam nebyla. Její muž nám řekl, že šla do biografu. Nevím, jak to zařídil, ale zkrátka za chvíli městský rozhlas hlásil, aby paní Zilvarová šla domů, protože se vrátila děvčata Holznerova. Máňa přilítla, vyklidila nám jeden pokoj a ustlala nám. Pak navařila a napekla plnou mísu buchet. My jsme se sestrou ležely v posteli a buď jsme spaly, nebo jsme žraly buchty.“
Věra Jílková se přihlásila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde studovala angličtinu a francouzštinu, potom se k ní přidala i Lyda, která si v Praze našla práci vychovatelky. „I když jsem peníze neměla, nechala mě vystudovat Karlova univerzita. Bydlela jsem na koleji, dostala jsem stipendium, to jsem si držela po celou dobu, a studia jsem ukončila o rok dřív, než bylo nutné.“ Do hronovské vily, kde s nimi žila několik let teta, vdova s dětmi, se sestry vracely na víkendy. Když se příbuzná odstěhovala a přes týden v domě nikdo nebyl, národní výbor, který už ovládli místní komunisté, se rozhodl zabrat celý dům. „Tehdy na výboru seděli ti nejhorší. Dělat jsme nemohly nic. Šla jsem na úřad a upozorňovala, že tam mám trvalé bydliště, ale nebylo to nic platné. Nic jiného jsme neměly, ale dům nám vzali. Rozhodně jsem o tom nemlčela, nikdy. Později se mi stalo, že si mě vzal stranou kádrovák ministra Kopeckého a řekl mi: ‚Víme, že jsi nedávno vylezla z koncentračního tábora. Jestli nedáš pokoj, tak se postaráme o to, aby ses tam zase vrátila.‘“
Pár koncentráků
Po promoci v roce 1949 Věra Jílková pracovala v zahraničním oddělení Československého rozhlasu, později v Československé tiskové kanceláři (ČTK), kde měli zaměstnanci za úkol monitorovat zahraniční tisk, vybírat zprávy ze zahraničních novin a překládat je především pro stranické a vládní potřeby. „Byla to práce na politickém pracovišti, tedy pod dohledem. Skončila jsem tam hned po prověrkách po roce 1968. Pár let jsem pracovala v korektorně a nakonec jsem odešla.“ Pak si paní Věra, v té době už provdaná Jílková, našla zaměstnání v Městské knihovně v Praze, které zůstala věrná i poté, co mohla odejít do penze. Během práce v knihovně organizovala kroužky angličtiny pro maturanty. Mnoho let po válce se tak Věra Jílková vrátila k práci s dětmi a mládeží, tentokrát za nesrovnatelně příznivějších okolností i podmínek, než jaké měly děti v Terezíně nebo Osvětimi. Její vyprávění je zároveň poctou Fredymu Hirschovi (1916–1944), jednomu z nejvýznamnějších vychovatelů mládeže v Terezíně a v Osvětimi.
Pro své válečné zkušenosti a to, s čím se musela vyrovnat, si dovedla Věra Jílková uchovat velký nadhled a smysl pro realitu, umění odlišit podstatné od nepodstatného: „Když má člověk za sebou pár koncentráků, tak mu je trochu jedno, že mu někdo rozbil okno.“
[1] K Fredymu Hirschovi a dětském bloku viz především http://www2.holocaust.cz/cz2/history/people/hirsch
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Andrea Jelínková)