Jarmila Jelínková

* 1937

  • „V šedesátém třetím roce jsme se stěhovali do Břeclavi, v šedesátém druhém, kde jsem dostala místo v jesličkách. A byly to závodní jesličky Gumotex, kde maminky děti nosily od třech měsíců. Nastoupila, musela po mateřské nastoupit do práce, takže to miminko, malinkaté – jestli si vzpomínáte, jak vypadal Josífek – tak takové, ještě menší, už šlo do jesliček, takže jsme se o něj starali až do čtyř hodin. Protože některé maminky došly v osm hodin a končily ve čtyři, tak jsme měli takovou prodlouženou dobu. A maminka v deset hodin – nastoupila do práce v šest hodin, miminko donesla o půl šesté, to tam bylo až do těch deseti hodin, kdy maminka přiběhla, půl hodiny měla volno v práci, miminko nakrmila, odběhla a byla v práci až do těch čtyřech. Takže miminko krmila jenom ráno o pěti hodinách nebo když vstávala, potom v těch deset hodin, potom v ty čtyři hodiny, když končila, a potom až doma. Takže tak ta miminka prostě vyrůstala mezi tím krmením a mezi tím naším opatrováním.“

  • „Tak jak odcházeli Židi, například z Břeclavi. Tak vím to, že přišli – prostě přijeli před dům, kde bydleli. Němci, to věděli. To bylo jedenačtyřicet, dvaačtyřicet, třiačtyřicet, pak už tam Židi nežili – tak přijeli, buďto byl vůz, náklaďák, nebo to byl nějaký veliký... nějaká dodávka. A ti prostě přijeli před ten dům, zavolali rodinu, většinou už tam byla jenom maminka s dětma, někdy tam byl i ten starší muž. Zase ti muži byli někde pryč, na vojně byli, i ti židovští muži byli na vojně. Nebo tam vlastně byly rodiny židovsko-české, tam se [lidé] hodně brali navzájem, takže tam nebyli jenom ti čistí Židi. Tak do toho vozu je prostě nastrkali a odváželi je, zřejmě do Polska nebo do Terezína, nevím kam. U jednoho odvozu jsem byla. Maminka tam právě taky chodila na práci a tehdy jsem jí pomáhala nebo jsem tam prostě byla s ní. A vím, že tam dojeli, to bylo v tom čtyřicátém třetím roce, až na podzim, až jsem byla u ní. Tak tam prostě přijeli, sebrali je a odvezli je.“

  • „Při odchodu Němců zahynul šestnáctiletý chlapec. Byl to mladý vojáček, tam jich bylo víc. Ale ten chlapec prostě nestačil a oni ho zastřelili, z té dálky. A vím, že byl jenom poraněný, ale zemřel, ten den samý. A volal: ‚Mutti, Mutti, Mutti!‘ Já jsem to měla prostě strašlivě dlouho… My jsme se s nimi kamarádili, jsme tam chodívali, takže to bylo v ulici, takže jsme se i s těma většíma klukama jako znali, s těma vojákama. Takže to byl takový smutný konec a začátek. Konec Němců, ti pak už všichni odešli. Toho kluka tam nechali, toho vojáčka. Takže potom, druhý den, jsme ho pochovávali. A byli jsme u toho. U toho pohřbu jsme byli. Tam, kde zemřel, tam prostě udělali díru a tam ho prostě nechali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 15.03.2024

    (audio)
    délka: 01:29:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maminky přivedly děti v pondělí ráno do týdenních jeslí a odváděly si je v sobotu odpoledne domů

Jarmila Jelínková jako nevěsta
Jarmila Jelínková jako nevěsta
zdroj: archiv pamětníka

Jarmila Jelínková se narodila 11. ledna 1937 v Brně. Vyrůstala v Břeclavi, městě na jižní Moravě, kde před druhou světovou válkou vedle sebe v relativním klidu žili Němci, Židé i Češi. Když jí bylo šest let, postihla její rodinu tragická událost. V domě, kde bydlela, vypukl požár. Pamětnici se podařilo zachránit, její matku však ne. Jarmila Jelínková proto vyrůstala u tety a strýce. Během války byla Břeclav, jakožto pohraniční město, zabrána německou říší. Jarmila Jelínková zažila útěky před nálety i odstranění Židů z města. Při osvobozování Československa se stala svědkem smrti šestnáctiletého německého vojáka. Po válce vystudovala zdravotnickou školu a pracovala v týdenních i závodních jeslích, v zařízeních, která za socialismu umožňovala brzký návrat do zaměstnání pracujícím ženám. V roce 2024, v době natáčení pro Paměť národa, bydlela ve svém bytě ve Zlíně a příštím generacím vzkázala, že je důležité dbát na to, aby nebyla žádná další válka.