Jarmila Jelínková

„Tak jak odcházeli Židi, například z Břeclavi. Tak vím to, že přišli – prostě přijeli před dům, kde bydleli. Němci, to věděli. To bylo jedenačtyřicet, dvaačtyřicet, třiačtyřicet, pak už tam Židi nežili – tak přijeli, buďto byl vůz, náklaďák, nebo to byl nějaký veliký... nějaká dodávka. A ti prostě přijeli před ten dům, zavolali rodinu, většinou už tam byla jenom maminka s dětma, někdy tam byl i ten starší muž. Zase ti muži byli někde pryč, na vojně byli, i ti židovští muži byli na vojně. Nebo tam vlastně byly rodiny židovsko-české, tam se [lidé] hodně brali navzájem, takže tam nebyli jenom ti čistí Židi. Tak do toho vozu je prostě nastrkali a odváželi je, zřejmě do Polska nebo do Terezína, nevím kam. U jednoho odvozu jsem byla. Maminka tam právě taky chodila na práci a tehdy jsem jí pomáhala nebo jsem tam prostě byla s ní. A vím, že tam dojeli, to bylo v tom čtyřicátém třetím roce, až na podzim, až jsem byla u ní. Tak tam prostě přijeli, sebrali je a odvezli je.“

„Při odchodu Němců zahynul šestnáctiletý chlapec. Byl to mladý vojáček, tam jich bylo víc. Ale ten chlapec prostě nestačil a oni ho zastřelili, z té dálky. A vím, že byl jenom poraněný, ale zemřel, ten den samý. A volal: ‚Mutti, Mutti, Mutti!‘ Já jsem to měla prostě strašlivě dlouho… My jsme se s nimi kamarádili, jsme tam chodívali, takže to bylo v ulici, takže jsme se i s těma většíma klukama jako znali, s těma vojákama. Takže to byl takový smutný konec a začátek. Konec Němců, ti pak už všichni odešli. Toho kluka tam nechali, toho vojáčka. Takže potom, druhý den, jsme ho pochovávali. A byli jsme u toho. U toho pohřbu jsme byli. Tam, kde zemřel, tam prostě udělali díru a tam ho prostě nechali.“