Marie Janštová

„To bylo tak tristní, skoro jako teď ta válka na Ukrajině. To jsme žili v takovém napětí – a to i na pracovišti, tam to bylo úplně cítit. Lidi se o tom vždycky v hloučku bavili. Samozřejmě, že to zubní ambulatorium, to bylo vesměs [proti]. Jestli tam byl někdo [pro], tak mlčel, snad jeden člověk, řekla bych, ale jinak jsme to všichni odsuzovali a byli jsme proti tomu, proti těmto záležitostem. To působilo na celý národ, protože těch sympatizantů [režimu] bylo asi málo.“

„Pak si vzpomínám, že jsem chodila do čtvrté třídy, když byl atentát na Heydricha, a to bylo něco strašného. Němci chodili s puškami a bylo veliké napětí. Nás děcka si posílali jednoho k tomu, jednoho k tomu, a vyslýchali nás. Různé otázky nám dávali. Podle sebe vím, že já jsem ani nemohla na takové otázky odpovídat. Jen s údivem jsem to viděla a prožívala. A podivovala jsem se, co oni vlastně hledají. Co oni vlastně chtějí mezi těmi našimi malými dětmi zjistit. Ale předtím, než se toto odehrávalo, tak sestřičky nás snažně prosívaly: ‚Nikomu nic neříkejte, nikomu na nic neodpovídejte.‘ Jenom nám připomínaly, že je to velké nebezpečí. ‚Neříkejte nic, ani co víte, ani co nevíte, prostě nic nevíte, ničemu nerozumíte a žádnému cizímu člověku na nic neodpovídejte.‘ To bylo takové přikázání, že i když jsme chodili do té civilní školy, my jsme nikdy nikomu cizímu, podle mě to můžu říct, se s žádným cizím člověkem na žádné ulici jsme se nezastavili a nikdo na nás také ani nemluvil. Lidé byli velice upjatí a určitě prožívali všelijaké věci, o kterých jsme my jako děti neměli ani potuchy.“