„To byla nějaká válečná… Všechny fabriky byly pro válku jenom už, potom. Tam jsem dělal tohle to cínění. Ale pak jsem tam měl kamaráda, který mluvil slušně německy, tak jsem zjistil, že v té norimberské filharmonii potřebují trombon. Tak jsem se tam přihlásil na konkurz, oni mě tam jako vzali a tím jsem skončil tu fabriku. Ale odehrál jsem tam několik koncertů, ale potom brácha, který byl v Drážďanech – čtyři roky, on byl jednadvacátý ročník… Ti to dělali tak, že přijeli z té říšské hudební komory a šli na absolventské koncerty. A kdo se jim líbil, tak řekli: ‚Do Německa.‘ Proto tam byla spousta Čechů muzikantů. A nejenom muzikantů, tam byli číšníci, někteří lidé tam byli prostě nasazení jako jednadvacátý ročník. A tam právě můj brácha absolvoval ještě s jedním kamarádem, nějakým Lexem Cínou, který byl z Kladna, dvojkoncert nějaký a tam čekali ti Němci a řekli: ‚Vyberte si, buď do fabriky, nebo do drážďanské filharmonie.‘ Tak samozřejmě, že šli do drážďanské filharmonie. Tam si udělali docela slušné jméno a s jedním tím ředitelem on nějak mluvil a říkal: ‚Hele, ten můj brácha je v Norimberku a bylo by to dobrý. Tady taky potřebujete trombonistu.‘ Oni neměli, protože ty mladé kluky poslali všechny na frontu. Takže jim chyběli muzikanti.“
„No a šest neděl uplynulo, uplynulo dalších šest neděl a najednou byly Vánoce 44. A na Štědrý den jsem dostal kus hnusného chleba a nějakou tuřínovou polévku. A to byl Štědrý den. Tak to jsem řekl: ‚Tady někde zhebneme.‘ Tak ještě s dvěma kluky… bohužel jsem ta jména zapomněl, to už je moc let. A já jsem neschovával žádné doklady. Měl jsem jediný doklad, že jsem byl poslaný na šest neděl – to bylo německy – na ten festungsbau. A tak jsme se smluvili a na Štěpána jsme prostě zdrhli. Tři kluci, no…“
„Já vám řeknu, ještě tam jsem měl příbuzné v tom Kyjevě, od jiných těch tet. Já jsem měl tři tety, sestry manželky. A ta jedna, ta Ina, to byla doktorka, a ta se chtěla… Když jsem tam u nich byl, dvakrát v tom Kyjevě, tak jsem říkal, tak přijeď k nám, já ti zaplatím cestu, teda. Tak ona opravdu nějak s velkou námahou si to vyběhala, protože tam bylo všechno jenom za korupci, všechno podplatit, jinak ses nikam nedostal. Tak přijela, my jsme ji vzali na chalupu a ona prostě žasla a říkala: ‚To je ta buržoazie, tak strašně páchne, ale je tak rozkošná, sladká.‘ My měli bazén krásný udělaný, tak se tam povalovala. Nevěřila, že je možné, aby obyčejní lidé, jako jsme byli my, mohli takhle krásně žít, no. Já jsem u nich byl, ona měla jako doktorka devadesát rublů za měsíc a jezdila ještě s tou záchytkou. Za to měla snad nějaké příplatky.“
Vladimír Janoušek se narodil 18. února 1924 v Praze. Studoval hru na trombon na pražské konzervatoři, v březnu 1944 byl nuceně nasazen v továrně v Norimberku. Získal místo trombonisty v norimberské filharmonii a zanedlouho poté přešel k drážďanským symfonikům. V září 1944 byl jako pomocná síla přidělen na frontu v Ardenách. O Vánocích 1944 spolu s přáteli uprchl a vrátil se do Prahy. Pracoval v továrně v Hloubětíně a zažil i její bombardování. V roce 1947 nastoupil k posádkové hudbě Hradní stráže a po angažmá v několika divadlech zakotvil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. S ním v následujících třiceti letech podnikl řadu cest, v roce 1952 například na pozvání maršála Ču Te odehrál s ansámblem tříměsíční turné v Čínské lidové republice. V letech 1967 až 1968 doprovázel cirkusové produkce ve Spolkové republice Německo a poté se vrátil do obnoveného souboru AUS, s nímž vystupoval až do roku 1982, kdy byl po emigraci své dcery předčasně penzionován.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
