Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Janoušek (* 1924  †︎ 2020)

• narozen 18. února 1924 v Praze

• studoval hru na trombon na pražské konzervatoři

• v březnu 1944 nuceně nasazen v Norimberku

• za války hrál v symfonických orchestrech v Norimberku a Drážďanech

• v září 1944 se jako pomocná síla účastnil bojů v Ardenách

• od roku 1951 působil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého

• doprovázel vystoupení několika cirkusů ve Spolkové republice Německo

• v roce 1982 byl z kádrových důvodů předčasně penzionován

• zemřel 28. listopadu 2020

Vladimír Janoušek se narodil 18. února 1924 v Praze Podskalí, po dvou letech se s rodinou přestěhoval do Nuslí. Jeho otec, hráč na lesní roh, odešel po absolvování konzervatoře v roce 1910 se skupinou bývalých spolužáků do Ruska a nastoupil do orchestru Sergeje Alexandroviče Kusevického.[1] S tímto špičkovým mnohonárodnostním souborem hrál mimo jiné na scénách v Moskvě, Charkově a Kyjevě, kde se také oženil a zplodil syna Josefa. Když Rusko zachvátila revoluce, přidal se i s rodinou k legiím, s nimiž se vrátil do nově ustanoveného Československa. „Kde byli bílí, tam je vítali, kde byli rudí, tam na ně stříleli. Dojeli až do Vladivostoku, tam museli čekat, až je nalodí nějaká loď. Takže objeli půl světa, aby se dostali zpátky do Čech,“ přibližuje pamětník osudy rodiny před svým narozením.

„My jsme žili velmi dobře, protože táta byl členem orchestru Národního divadla, což se tenkrát opravdu počítalo,“ popisuje poměry v muzikálně založené a díky otcovým schopnostem i slušně zajištěné domácnosti, kde ani čtyři děti nijak nestrádaly, což prý v tehdejších Nuslích, kam se Janouškovi přestěhovali z otcova rodného Podskalí, nebylo právě typické. „To byla ubohost, já když vyšel na ulici s namazaným chlebem, tak mi ho hned kluci sežrali, protože tam měli všichni hlad. To nebyla žádná legrace, to byla bída v té době,“ vybavuje si Vladimír Janoušek z dětství, které ale i tak strávil vcelku radostně, například hrami v parku na Folimance. Po absolvování základní školy nastoupil v roce 1939 na konzervatoř a začal se věnovat studiu hry na trombon.    

Obětován Adolfu Hitlerovi

„Na Němce se plivalo, hrozilo se. Pak to prostě všecko sebrali. Nezajímalo nás to ale, měli jsme svoje srandičky. Nepochopili jsme to jako kluci, nebo i holky. Pak to teda člověk poznal na vlastní kůži, o co šlo,“ popisuje pamětník okupaci a poměry v období Protektorátu Čechy a Morava. Vybavuje si i situaci po smrti Reinharda Heydricha a všudypřítomné seznamy popravených. „Za války jsem chodil hrát, kdejaký kšeftík byl,“ přibližuje pak okolnosti, za nichž se na podzim roku 1943 při umělecké produkci v Modřanech seznámil s dcerou rodinných přátel Krechlerových, která se měla později stát jeho manželkou.

Když studoval čtvrtý ročník konzervatoře, byly rozhodnutím protektorátních úřadů uzavřeny umělecké školy v Čechách. Ročník 1924 byl navíc jedním z ročníků „darovaných“ Adolfu Hitlerovi, tedy přidělených na otrocké práce v říši. Chtěl utéci a raději se skrývat, vzpomíná Vladimír Janoušek, otec mu to prý ale rázně rozmluvil slovy: „Neriskuj, vždyť nás všechny postřílejí!“ Jako mnoho dalších mladých lidí se tak vypravil do Německa a v březnu 1944 začal pracovat v továrně v Norimberku. „Dělal jsem tam ve fabrice nějakého drahtziehera, prostě jsem pocínoval měděný drát. Oni byli ti Němci tak precizní, že mi ještě dali vysvědčení, že jsem vyučený drahtzieher – tahač drátu. Naštěstí jsem si vzal s sebou trombon. Měl jsem tam kamaráda, ten uměl slušně německy, tak jsem zjistil, že v norimberské filharmonii potřebují trombon. Tak jsem se tam přihlásil na konkurz, oni mě tam vzali a tím jsem skončil tu fabriku,“ popisuje pamětník, jak se mu podařilo uniknout z pekla továrny decimované častými nálety spojeneckého letectva.

Když odehrál několik koncertů s norimberskými symfoniky, podařilo se jeho bratrovi, který už v roce 1941 přijal post hornisty v drážďanském orchestru a vydobyl si v něm slušné postavení, uplatit ředitele orchestru kilogramem nepražené kávy, kterou sehnal v Praze, kde byla na rozdíl od Německa, odkud šla prý veškerá produkce na frontu, ještě k sehnání, takže se k němu mohl Vladimír Janoušek v dubnu 1944 připojit. Jakožto filharmonici dostávali bratři Janouškovi dokonce mzdu a mohli bydlet v podnájmu, nikoliv s ostatními v lágru pro nuceně nasazené.

Milovníci hudby z rozvalin a fronta v Ardenách

„S tou drážďanskou filharmonií jsme půl roku jezdili po celém Německu. Ta města byla v rozvalinách, to bylo prostě naprosto rozbořené. Udělali jsme třeba koncert, který byl přerušený sirénami, protože byl nálet, tak všechno běželo do krytu, a pak se pokračovalo,“ popisuje typickou produkci orchestru. „To jsem nemohl vůbec pochopit, že ti Němci nadělali tolik zvěrstva po světě, ale když byli na koncertě, tak úplně zbožně naslouchali a byly obrovské aplausy. To je neuvěřitelné, jak oni milovali muziku, a přitom to byli takoví dobytkové,“ vzpomíná na nálady publika v hroutící se říši.

V září 1944 však došlo i na hudebníky – říšští občané byli povoláni na frontu, ostatní převeleni do výroby. Pamětník se tak ocitl v továrně v Drážďanech, odkud byl vzápětí jako nejmladší vyslán do Arden, kde měl kopat zákopy. „To nás bydlelo asi třicet v jedné takové maštali, na slamnících. To bylo v Trieru, Trevír česky. Na těch hranicích – Alsasko-Lotrinsko. A Ardeny, prostě ten veliký les. Dostali jsme dřeváky a v těch dřevákách jsme šli kilometr nebo dva nahoru do kopců. A tam jsme dělali právě tyhle ty spojovací – ‚cik-cak‘ – zákopy,“ popisuje Vladimír Janoušek poměry na frontě, kde sloužili například s nuceně nasazenými Poláky a dalšími Slovany. „Když Němci vytáhli ta děla, vystřelili a hned se zase schovali, tak desetkrát tolik dělových granátů přišlo od těch Američanů, takže jsme mockrát nosili zraněné, a dokonce i mrtvé. Člověk byl čárka, a proto jsme si tenkrát říkali: ‚Když tady zhebneme, tak nikdo ani nebude vědět, kde jsme padli,‘“ líčí úděl nasazených na otrocké práce ve frontových podmínkách.  

Rudá jablka 

„Dostali jsme listinu, že jdeme na šest neděl. A šest neděl uplynulo, uplynulo dalších šest neděl, najednou byly Vánoce 1944. Na Štědrý den jsem dostal kus hnusného chleba a nějakou tuřínovou polévku, to byl Štědrý den. Tak jsem si řekl: ‚Tady někde zhebneme!‘, takže jsme se smluvili a na Štěpána jsme prostě zdrhli, tři kluci,“ uvádí pamětník k rozuzlení zoufalé situace. „Šli jsme sto šedesát kilometrů pěšky až do Koblenze, podél řeky Mosely, ta jsou takové krásné meandry. Tam všude byly obrovské hromady červených jablek, které byly červené i dovnitř. Tím jsme se živili. Také vinice tam byly. A když letěli Američané a viděli nás, tak po nás stříleli.[2] Když viděli, že se něco hýbe, tak hned tam dali dávku,“ podotýká k třídennímu pochodu zimní krajinou.

Z Koblenze se pamětník přepravil po stále ještě fungující železnici do Drážďan, kde si vyzvedl trombon ukrytý ve skříni, rozloučil se se svými druhy a vyrazil pěšky do Čech. Díky dokumentům o šestitýdenní službě se mu podařilo překonat hlídku SS na hranicích v Lovosicích a na Silvestra 1944 dorazil po pěti dnech na cestě do Nuslí. Protože byrokracie byla ochromena válečným běsněním, nikdo netušil, že Vladimír Janoušek uprchl z fronty. Přihlásil se tak na pracovní úřad a byl přidělen do továrny v Hloubětíně, odkud stále nerušeně proudil materiál nezbytný k vedení války na dvou frontách. Protože onemocněl vředem na dvanáctníku, zaměstnali jej v mzdové účtárně a zároveň byl svěřen do péče lékaře SS Sapy, jehož experimentální léčba se neminula účinkem a rychle se zotavoval.  

Slunce, které zapadá celou noc, a „černoši“ nad Prahou

V únoru 1945 mohl až z Prahy zahlédnout výheň vybombardovaných Drážďan. A později si od kolegy z orchestru, který zůstal v Drážďanech jako dělník v továrně, vyslechl z první ruky zprávu o městě plném lidí prchajících před postupující Rudou armádou a těch, kteří jí měli čelit, vystavených kobercovému bombardování.[3] „To byl děs. Ten kamarád se prokopal asi sedmi sklepy, těmi baráky, než se dostal ven. A tam prý byly hořící hromady mrtvol, mezi tím lítala zvěř, která utekla ze zoologické zahrady. To byla prostě příšerná apokalypsa, on běžel pět kilometrů a nevěděl, že má v ruce krumpáč,“ vzpomíná a dodává, že následujícího dne dopadlo několik bomb i na Prahu.

„Říkalo se, že to shodili z fóru černoši,“ dokládá pamětník rozměry všeobecného pomatení. Zanedlouho následoval nálet na průmyslová centra ve Vysočanech a Hloubětíně. „Já jsem tenkrát prchal do kopce mezi stromy. Lidé se mi smáli a já říkal: ‚Počkejte, nesmějte se.‘ A taky jo, oni tam srovnali několik těch fabrik pořádně a byla tam spousta mrtvých,“ popisuje Vladimír Janoušek, jak využil své zkušenosti z Německa. „Stavěli jsme barikády. Porážely se stromy a vytrhávaly se ty balvany, kočičí hlavy,“ líčí události května 1945 v Nuslích. Připomíná také masakr[4] na Zelené lišce – jednou z jeho obětí se prý stal i otcův kolega z Ruska, fagotista Weber. „Vytáhli asi dvacet lidí ze sklepa, kteří byli schovaní, báli se, protože se tam bojovalo – vlasovci a Němci – a oni, ti Němci, je vytáhli ze sklepa a všechny je postříleli,“ konstatuje.

S Benešem na lafetě vstříc lepším zítřkům

Vladimír Janoušek však vyvázl a mohl se vrátit na konzervatoř. A jako „spousta naivních lidí, pod dojmem té války a těch hrůz“ vstoupil ještě v roce 1945 do Komunistické strany Československa. „Oni nebrali žádný ohled na to, že jsem byl ve válce, támhle nasazený, musel jsem dodělat školu a v sedmačtyřicátém jsem šel na vojnu,“ uvádí k okolnostem, díky nimž se krátce po svatbě ocitl v posádkové hudbě Hradní stráže.

„Byla to krásná vojna, opravdu to pro mě byla veliká škola, protože jsem byl mladý kluk a získal jsem tam velikou praxi,“ uvádí k působení v ceremoniálním orchestru. „Tam se ale hrálo opravdu tvrdě. Když umřel Beneš, tak jsme ho vedli v průvodu až na Pankrác, na té lafetě, tam ho pak přeložili na vlak. A to celou dobu od Hradu až tam se hrálo. Všude byly spousty lidí, ale lidé opravdu truchlili, upřímně truchlili, jako třeba teď za Havla,“ vzpomíná na jeden z obřadů, který svou hrou doprovázel. V orchestru Hradní stráže prožil i události února 1948 a následující čistky, jimž padli za oběť hudebníci spojení s exilovou československou armádou ve Velké Británii.

Rozloučit se prý musel i s hudební kariérou v Jižní Africe – krátce předtím získal angažmá u orchestru v Durbanu. „Oni tady vytáhli profesory, staré Rusy, kterým tu dal azyl Masaryk. Postavili tu ruské gymnázium v Praze a mohli tady krásně žít. V Praze jich byla strašná spousta a oni je vybrali, když sem přišli v pětačtyřicátém. Poslali je do Ruska do gulagu a už se nevrátili, ti lidé. Nikdo nevěděl, kde zahynuli,“ poučil ho prý také tchán, takže jeho nadšení pro nové zřízení brzy opadlo. „Bylo to špatné, celkově to na nás působilo hrozně. Báli jsme se, protože jsem měl informace, jak to vypadalo v tom Rusku, od ženy a od jejích rodičů. Tak to víte, že jsme měli strach. Ale nějak ten život šel, bylo to celkem dobré. Když se do toho člověk nemotal, do těch věcí, tak se dalo žít celkem normálně,“ dodává k poměrům na přelomu čtyřicátých a padesátých let.

Lidožrouti v sovětském ráji

Otec pamětníkovy manželky, houslista František Krechler, totiž na sklonku devatenáctého století odjel za prací do Ruska. Hrál v orchestrech v Moskvě a v Kyjevě a po čase se přiženil do bohaté kupecké rodiny. Idylu překazila až bolševická revoluce roku 1917. „Dávali si jako dárky zlaté tabatěrky, zapalovače. Samé zlato, které pro ně nemělo žádnou cenu. To se házelo do trezoru někde v Moskvě, na nějaké jiné časy třeba. Což se spletli, protože sedmnáctý rok to všecko utnul a ze všech byli chudáci. A kdo nebyl předvídavý, tak ten šel ke zdi jako buržoa,“ uvádí pamětník k poměrům, z nichž pocházela jeho manželka.

Rodina Krechlerových se s pomocí Červeného kříže vrátila v roce 1933 do Československa. V Charkově, kde v té době žili, byly prý podmínky nesnesitelné – lidé umírali na ulicích hlady. „Komunisté šli do vesnic a zabavili jim všechno, co měli. Kdo něco schoval a objevili to, tak ho zastřelili. Všechno šlo do centra, jenom tam se rozdělovaly příděly. A sebrali jim i osivo, takže oni nemohli vůbec osít a prostě tam chcípali hlady, tam došlo i ke kanibalismu,“ vybavuje si Vladimír Janoušek příběhy z časů hladomoru na Ukrajině.

Tchán s rodinou prý zpočátku přežíval díky hodinám hry na housle, které dával dětem zaměstnanců Červeného kříže. „Na stole tam byl vždycky chleba, tak si to pokaždé nacpal za košili, aby měl domů co přinést. Hanba ho fackovala, když mu pak přinesli pytel rýže a brambory, že tam kradl. Ale to byla taková situace, že když přišel domů, tak už tam byla fronta. Věděli, že přinese něco k jídlu, a čekali, aby jim něco dal,“ vzpomíná na vyprávění lidí uvyklých životu v přepychu, kteří zčistajasna na černém trhu směňovali cennosti za základní potraviny, například zdobený samovar za pár brambor a modrou slepici. O to bizarnější bylo pro manželčinu rodinu přijetí v rodném Humpolci. „Chlapi měli rudé kravaty a ženské rudé šaty. Vítali je, že jedou ze sovětského ráje, že jim vezou dárky a budou vyprávět. A oni byli přitom ještě daleko chudší než ti, kteří na ně čekali, protože byli úplně ožebračení,“ vzpomíná Vladimír Janoušek na vyprávění tchána, kterému se kromě manželky a tří dětí podařilo z hladové Ukrajiny zachránit už jen housle.

Veselý program pro maršála Ču Te

Po návratu z vojny nastoupil pamětník ještě v roce 1948 do orchestru Jaroslava Maliny, s nímž absolvoval několik cest po Československu. Půl roku působil i v divadle v Teplicích, dva roky v divadle v Ostravě a poté zakotvil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého.[5] „Ten AUS byl dobrý v tom, že vždycky ty absolventy konzervatoře vzal na vojnu. Že ti lidé nemuseli dělat idioty někde v nějakých zapadákovech u roty a dělali svou muziku. I herci tam byli, některé ty skupiny byly velice dobré. To bylo jediné na tom dobré, že si tam lidé mohli odbýt vojnu ve své profesi,“ připomíná výhody působení v ansámblu, který po vzoru legendárních Alexandrovců nabízel „veselý program, tance a písně“ a později i symfonické koncerty.

Už v roce 1952 se tak mohl pamětník vypravit do Číny, kde soubor odehrál na pozvání velitele Čínské lidové osvobozenecké armády maršála Ču Te[6] tříměsíční turné. „V Číně jsem si poprvé žil jako král. Byli jsme v zemi květů. Já se stydím za to, že jsme tam žili jako králové, to bylo až hanebné. My jsme viděli, že ti lidi nemají. Ten byl šťastný, že má tu misku rýže,“ vzpomíná na cestu v doprovodu režisérů Jasného a Kachyni, kteří celou záležitost dokumentovali,[7] a dalších „výtečníků“, mimo jiné i zástupců politické reprezentace. Orchestr takto koncertoval v mnoha spřátelených zemích. Pamětník však uvádí, že politické písně interpretovali členové ansámblu jen s odporem a „zachraňovalo je, že mohli hrát ten symfoňák“. Časté bylo i nadávání na poměry a skládání všemožných posměšných písní, většinou ale jen v uzavřené společnosti. „Tenkrát se žilo v soukromí. Scházeli jsme se v bytech. Všichni jsme byli chudí, ale flaška vína stála devatenáct korun,“ dodává ještě k poměrům v padesátých letech.  

Německý cirkus, sovětská vojska a krásy chalupářství

V roce 1967 pamětník vyjádřil v dopisu své zklamání a požadoval, aby mu bylo umožněno vystoupit z KSČ, odpovědí mu pak bylo ujištění, že ze strany vystoupit nelze, a následně i vyloučení. „Tam byla spousta lidí jenom z prospěchu. Polovička těch lidí byla ale jenom blbě věřících. A pak už se báli vystoupit,“ uvádí, proč se k tomuto kroku přes nesouhlas s poměry neodhodlal dříve. Svou roli zřejmě sehrálo i to, že se mezitím stal otcem dvou dětí.

Když došlo počátkem roku 1968 k omezení činnosti Armádního uměleckého souboru, vyřešil s kolegy situaci následovně: „Sehnali jsme si flek u německého cirkusu. Šli jsme hrát do cirkusu, celá parta kluků.“ Cirkus brzy zkrachoval, ale hudebníci – hnáni vidinou vlastního automobilu – našli prý uplatnění v americkém cirkusu Williams.[8] Ani tam to ale nedopadlo dobře, protože jednoho dne „v televizi ukazovali rozbombardovanou Prahu a jak tanky střílí na muzeum a takové věci. To bylo úplně děsivé, když jste od rodiny pryč, a najednou vidíte tohle,“ vybavuje si Vladimír Janoušek a pokračuje: „Tak jsem řekl pardon, vyfasoval jsem žold, který jsem tam měl u toho ředitele, a v Saarbrückenu jsem nasedl na první vlak do Prahy.“

Po příjezdu do Čech však našel rodinu, jak se rekreuje s přáteli na Slapech, z čehož byl prý poněkud rozčarován. Po okupaci ovšem došlo mimo jiné i k obnovení Armádního uměleckého souboru a pamětník se mohl vrátit do jeho řad. Během období normalizace ho v orchestru udržel „ruský“ původ jeho manželky a tchyně, protože jeho nadřízení „nevěděli, jestli náhodou nemá někde prstíčky“. „V orchestru nebylo moc vyznavačů komunismu. To se najdou dva tři blbci. My ostatní jsme si z nich dělali jenom srandu,“ vzpomíná Vladimír Janoušek na atmosféru v souboru v sedmdesátých letech. Když v roce 1982 emigrovala jeho dcera, byl pamětník penzionován. Stáhl se na chalupu v Heřmanicích, kde v rozjímání při zahradních pracích očekával zhroucení východního bloku, prorokované sovětskou sestrou jeho manželky, která prý na návštěvě u českých příbuzných mimo jiné prohlásila, že „buržoazie tak strašně páchne, ale je tak rozkošná a sladká“. V listopadu 1989 zažíval „úplnou blaženost“ a ještě téhož roku se mohl radovat z navrátivší se dcery. „Stal jsem se zemědělcem,“ uvádí k porevolučním létům, kdy spolu s manželkou, s níž prožil společných šedesát let života, „pěstoval brambory, zeleninu a květiny“ a také „zasadil šest set stromů“.  

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Sergej_Alexandrovi%C4%8D_Kusevickij

[2] https://www.youtube.com/watch?v=Q7D4jMbLfRA&ab_channel=WorldWarFootage

[3] https://www.youtube.com/watch?v=gh-KWJWRjcI&ab_channel=BritishPath%C3%A9

[4] http://www.rozhlas.cz/bitvaorozhlas/povstani/_zprava/masakr-v-usobske-ulici--1468045

[5] http://www.vhu.cz/exhibit/armadni-umelecky-soubor-vita-nejedleho/

[6] https://chineseposters.net/themes/zhude.php

[7] http://www.vhu.cz/exhibit/film-lide-jednoho-srdce/

[8] http://www.circus-williams.de/history3.html