Jaromíra Jankovská

„Mamka teda s tátou měli: ,Hlavně se do ničeho nemotej!‘ – když jsem v září nastupovala do Prahy. No, co první bylo, že jsem se dostala do stávkového výboru. Tím jsme začínali školu i s paní učitelkou třídní. Průšvih z toho, protože ono jich tam bylo víc. Sice se to začalo hned otáčet, do Vánoc to bylo všechno utichlé, nesmělo se, přestalo se o tom mluvit. Víceméně nevím dál, žádná dvojka z chování z toho nebyla, ale pak se to utlo. Všichni, ani profesoři už nesměli, pokud chtěli učit dál. Tak my jsme pak tu školu tak procházeli, že byly mantinely, tam se nesmělo, to se říkat nesmělo, tady jsme to měli napsané, co se říkat mohlo.“

„Co si pamatuju už já, tak jsme měli kravku a telátko, a když přišla ta normalizace [kolektivizace] po tom roce 1953, ono to bylo různě v těch vesnicích pak, že zabírali těm hospodařícím rolníkům, tak zabírali… prostě přišli a museli odevzdat traktor, mlátičku, prostě cokoliv měli v zemědělství, co potřebovali. Pak i dobytek odváděli, tak nám nejdřív sebrali telátko, takže jsme brečeli. Pak tu kravičku, to už si pamatuju, že jsem chodila za babičkou, když dojila, tak s plecháčkem pro mlíko. Tak to si pamatuju, to jsem obrečela taky. A bylo to pro ty lidi hrozně těžké, protože oni vlastně ta zvířata měli jako členy rodiny.“