„My jsme to vlastně nejvíc pak pocítili jako naše rodina, i když teda taky to nebylo tak nějak, nedostali jsme se ani do vězení, ani vyšetřování, jen jsme byli upozorněni. Bratranec z taťkovy strany, ten byl starší než já, takže ten v roce 1969 měl nastoupit na vojnu. Bydleli už v Teplicích, myslím, no a utíkalo hodně lidí, jak těch politických, co se angažovali proti, tak pak museli utéct i s rodinami nebo se jim špatně vedlo, tak utekli na Západ, se říkalo. A on utekl taky, takže tím… strejda nám, teď nevím, jestli přijeli, nebo psali, abychom se nelekli, že nás budou určitě vyšetřovat, že prostě teda Pepík utekl.“
„Mamka teda s tátou měli: ,Hlavně se do ničeho nemotej!‘ – když jsem v září nastupovala do Prahy. No, co první bylo, že jsem se dostala do stávkového výboru. Tím jsme začínali školu i s paní učitelkou třídní. Průšvih z toho, protože ono jich tam bylo víc. Sice se to začalo hned otáčet, do Vánoc to bylo všechno utichlé, nesmělo se, přestalo se o tom mluvit. Víceméně nevím dál, žádná dvojka z chování z toho nebyla, ale pak se to utlo. Všichni, ani profesoři už nesměli, pokud chtěli učit dál. Tak my jsme pak tu školu tak procházeli, že byly mantinely, tam se nesmělo, to se říkat nesmělo, tady jsme to měli napsané, co se říkat mohlo.“
„Co si pamatuju už já, tak jsme měli kravku a telátko, a když přišla ta normalizace [kolektivizace] po tom roce 1953, ono to bylo různě v těch vesnicích pak, že zabírali těm hospodařícím rolníkům, tak zabírali… prostě přišli a museli odevzdat traktor, mlátičku, prostě cokoliv měli v zemědělství, co potřebovali. Pak i dobytek odváděli, tak nám nejdřív sebrali telátko, takže jsme brečeli. Pak tu kravičku, to už si pamatuju, že jsem chodila za babičkou, když dojila, tak s plecháčkem pro mlíko. Tak to si pamatuju, to jsem obrečela taky. A bylo to pro ty lidi hrozně těžké, protože oni vlastně ta zvířata měli jako členy rodiny.“
Jaromíra Jankovská, rozená Václavíčková, se narodila 6. června 1953 ve vsi Jelen u Kolína. Během kolektivizace museli jednotnému zemědělskému družstvu (JZD) přenechat dobytek, což jako dítě silně vnímala. V roce 1969 emigroval její bratranec na Západ a kvůli tomu měla problémy dostat se po maturitě na vysokou školu. V roce 1973 se vdala a narodily se jí tři děti. Po mateřské dovolené pracovala v Jednotě ve Veletově a později u plavební komory v Týnci nad Labem. Po roce 1989 působila jako starostka Veletova. V roce 2023 žila ve Veletově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
