Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromíra Jankovská (* 1953)

• narozena 6. června 1953 ve vsi Jelen u Kolína

• během kolektivizace byl rodině zabaven dobytek

• v roce 1969 emigroval její bratranec na Západ, kvůli čemuž měla problémy s přijetím na vysokou školu

• po roce 1989 působila jako starostka Veletova

• v roce 2023 žila ve Veletově

Rodiče si museli půjčit na můj kočárek

Jaromíra Jankovská se narodila pod jménem Václavíčková 6. června 1953 ve vsi Jelen nedaleko Kolína. Její rodiče František a Božena Václavíčkovi bydleli v domě u Boženiných rodičů. „Takže jsem v dětství měla vedle sebe ještě babičku a dědečka.“

Jaromíra Jankovská přišla na svět jen pár dní po rozsáhlé měnové reformě, která se dotkla úspor velké většiny obyvatel tehdejšího Československa. „Rodiče si museli půjčit na kočárek, protože po měnové reformě neměli peníze.“ Na své dětství vzpomíná Jaromíra Jankovská ráda. Nikdo z její rodiny nebyl v komunistické straně, ale na malé vsi se věnovali svému a dlouho se jich komunistický režim příliš nedotknul.

Zvířata byla jako členové rodiny

Jaromíra Jankovská měla o pět let mladšího bratra a hodně času trávili i s bratrancem a sestřenicí. Bydleli hned u lesa, a tak hry v lese byly součástí každého jejich dne. V padesátých letech si Václavíčkovi pořídili jednu z prvních televizí, co se dala sehnat, a ze sledování pořadů u nich doma se pak stala událost i pro sousedy.

Její rodiče měli malé pole, jednu krávu s teletem a drůbež. Na začátku normalizace jim místní jednotné zemědělské družstvo (JZD) zabavilo krávu s telátkem. „To jsem hrozně obrečela. To bylo hrozně těžké, pro lidi byla ta zvířata jako členové rodiny.“

Ať se do ničeho nemotáme

Do školy nastoupila Jaromíra Jankovská do sousedních Konárovic, kde byla dvoutřídka do páté třídy. Od šesté třídy už dojížděla do Kolína. „Maminka nám připomínala, ať se do ničeho nemotáme, ať nic neříkáme, když jsme začali jezdit do města.“ Pamětnice si dávala pozor, ale v dětském věku ji komunistický režim příliš nezajímal. „Měli jsme ale samozřejmě strach, aby táta nezůstal bez práce, aby ho nezavřeli.“

Její otec František pracoval jako dělník v podniku Kablo v Kolíně. Maminka pracovala v lesní školce v Jeleně a později jako technička na pile v Býchorách. „Díky ní jsme byli stále spojeni s tím lesem. Chodili jsme jí pomáhat do té školky pěstovat stromečky a pak i na prořezávky do lesa.“

Ve vesnicích začaly zvonit kostelní věže

Jaromíra Jankovská chtěla být švadlenou, ale měla ekzémy a astma, takže kvůli prachu z látek nemohla do školy ze zdravotních důvodů nastoupit. Začala tedy studovat strojní průmyslovku v Kolíně. O prázdninách před nástupem na střední školu ji, stejně jako celou republiku, čekal šok. Dne 21. srpna 1968 zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy. „Táta vstával ve čtyři ráno do práce a zapnul rozhlas a tam už hlásili, že v Praze se střílí na rozhlas a v ulicích jsou tanky. Táta nás přišel vzbudit, že se tohle děje. Měli jsme strach. Ve vesnicích začaly všude zvonit kostelní věže.“

Od září nastoupila Jaromíra Jankovská na střední školu. „Máma mi říkala, ať se hlavně do ničeho nemotám. A já jsem skončila ve stávkovém výboru, kde jsme byli i s naší třídní.“ Atmosféra byla sice nejprve odbojná, ale vzpomíná, že do Vánoc vše utichlo. „Na škole byly pak jasné mantinely, co se smělo říkat a co ne.“

Jak si dovoluji se tam hlásit

V roce 1969 měl její bratranec nastoupit na vojnu, ale místo toho emigroval na Západ. Po jeho emigraci vyslýchala Státní bezpečnost (StB) celou rodinu a všichni měli od té doby zápis v kádrovém posudku. Po střední škole se Jaromíra Jankovská přihlásila na Vyšší odbornou školu pro pracovníky na letišti. „Za mnou přišel nějaký ten generál a říkal, jak si představuju se na něco takového hlásit, když můj bratranec emigroval.“

Pamětnice nakonec nastoupila do práce v Tesle, kde pracovala na prvních počítačích. V roce 1973 se vdala a narodila se jí dcera Blanka a po dvou letech další dcera Věrka. „Komunistická strana říkala, že podporuje mladé rodiny, ale na druhou stranu zavírali otce od rodin a trestali děti za rodiče a podobně.“ Jaromíra Jankovská vzpomíná, jak na holčičky šila oblečení, protože bylo těžké ho sehnat. Po čtyřech letech se jí narodil ještě syn Václav.

Byli jsme ze všeho nadšení

Rodina musela hodně pomáhat prarodičům se zahradou, protože ti museli pracovat v JZD. Po mateřské dovolené začala pracovat v Jednotě ve Veletově a později jezdila do práce do Týnce nad Labem, kde už působil její manžel u plavební komory.

Na sametovou revoluci v listopadu 1989 vzpomíná moc ráda. „Byli jsme ze všeho nadšení, i do práce jsme se těšili.“ S rodinou měli moc rádi prezidenta Havla a ze změn ve společnosti měli obrovskou radost. Po sametové revoluci byla několik let starostkou Veletova. 

V roce 1999 jí zemřel manžel a následovalo pro ni i pro děti velmi těžké období. V roce 2023 žila Jaromíra Jankovská ve Veletově.