Juraj Janko

„Zavolal jsem strážného a říkám: ‚Poslouchej!‘ Rusky jsem mluvil perfektně. Říkali mi ruský žolík. Takovou jsem měl přezdívku. Říkal jsem mu, že mám kolonu očíslovanou a že budeme brát civily. Civila jste nesměl vzít do vozu, to vás okamžitě odstranili. Protože vám dali něco vypít a pak se stávaly nehody… Auto, to mělo cenu. Člověk byl nula, ale auťák, to bylo něco, protože to bylo jediné, co nám mohlo sloužit. Napřed jsem s nimi promluvil a říkám: ‚Podívej se, dostaneš cigarety Tatry, bílý chleba a slivovici. Dobré!‘ Klukům jsem říkal: ‚Zastavíme a budete brát zvlášť děti. Rodiče s děckama‘. V autě se nedalo sedět na lavici, jen stát. Od Trenčína na východ. Ti lidé byli tak šťastní, jako kdyby sám pánbůh přišel. Pak jsem říkal klukům: ‚Budou vám nabízet špek, pití nebo cokoliv jiného. Můžete to vzít, ale nesmíte to vypít.‘“

„Mazali jsme na Prahu. Přede mnou táhla Dodge dalekonosné dělo. Ukázal mi, že ho můžu předjet. Když jsem nabral rychlost, zatáhl dělo doprostřed silnice… Pole bylo o něco níž. Sjel jsem kolem stromů, sloupu a vlítl do pole. Důstojník si udělal bouli na hlavě – dostal otřes mozku. Začal hledat čepici. Pořád jenom čepici hledal. Já se šel podívat, kudy bych se dostal zpátky na silnici. Když jsem byl na ní, on našel čepici a říká: ‚Neříkám, že jsi špatný řidič, ale se mnou takové komedie dělat nebudeš!‘ Povídám: ‚A co vy byste udělal?!‘ Řekl: ‚Já bych zavřel oči.‘“

„Říká: ‚Chlapi, vás čekají dvě možnosti…‘ Ale neřekl jaké. Jenom dvě možnosti. A rozchod. Zase na cely. Tak jsem uvažoval, co to bude: provaz, kulka nebo tak... Ale pak se najednou rozhodlo a on vypočítával: ‚Buď teď pojede transport, a vy pojedete, anebo ne.‘ A přijel. Zorganizovali transport, tak jsme šli do Ruska. Vedli nás tam a pochopitelně že až do Geničeska u Černého moře. To byla větší vesnice. V Dněpropetrovsku teprve člověk začal uvažovat, co to je za sílu. Protože to jsme nikdy neviděli: koleje, tramvaj mimo ně vytažená šest metrů vysoko. To jsme valili oči. Už tenkrát partyzáni pracovali tak, že přes Dněpr nás pustili, ale za námi hned potopili (nás následující) německý transport. Už tenkrát. Ale dopadli jsme dobře.“

„Ten poručík, co jsem ho vozil, tak nějak tušil, že budu chtít utéct. Ale já nevěděl, jestli mě náhodou nezkouší. Tak jsem dělal, že jsem nezaslechl apod. A přišla noc. Viděl jsem tam stoh slámy. Dobytek ho vyžere, takovou díru jako stodola. Tak jsem do něj schoval auto. Bylo už chladno, měl jsem i svíčky, které jsem zapálil, a ohříval se tam. Najednou přišly ruské Raty a začaly bombardovat. Když to utichlo, tak jsem si říkal, že to bude lepší, když půjdu proti nim bez auta, jenom takhle, pěšky. Že se s nimi potkám a řeknu, že jdu k nim. Také to tak bylo: najednou slyším dva, jak si povídají, já jsem se ohlásil… Měl jsem kožené oblečení. To jsem nosil, že si ho vezmu do civilu, bylo nové. Ale pak když jsem viděl, jaký je všemu konec, tak jsem si to vzal na sebe. Oni si mysleli, že jsem generál. Řekl jsem, že chci mluvit s velitelem. Tak mě k němu zavedli, jeden mě hlídal, druhý šel dovnitř. Tam měl zapálenou svíčku. Tak mu to povídá a že abych přišel. On si také nemyslel, že jsem bez hodnosti. Říkal, abych se nebál, jestli moje jednotka tam válčí nebo co – abych se nebál. Říkal jsem, že ne, že nejsem žádný důstojník, že jsem normální řidič a že auto mám támhle a že můžu jezdit u nich. Tak to prý jo.“