Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Juraj Janko (* 1921)

• narozen 13. prosince 1921 na východním Slovensku ve vsi Čukalovce

• po vypuknutí druhé světové války se skrýval v Tatrách

• po zadržení a výsleších byl v německé uniformě poslán na východní frontu, kde sloužil jako řidič

• podařilo se mu utéct k Rudé armádě

• poslán k československým jednotkám do Buzuluku

• paradesantní výcvik, během války 18 seskoků

• poté velitelem autokolony

• účastnil se bojů o Duklu a osvobozování Československa

• po válce odešel z armády a zřídil si soukromou nákladní autodopravu, o kterou po únoru 1948 přišel

• perzekvován i nadále – dva roky a čtyři měsíce strávil v komunistických věznicích

Rodina a původ

Juraj Janko se narodil 13. prosince 1921 na východním Slovensku v oblasti Vihorlatu ve vsi Čukalovce. Narodil se „v prosinci a zrovna třináctého – v tom je asi právě ta má celá smůla“, upřesňuje s mírnou ironií pamětník. Rodiče Juraje Janka zde vlastnili hospodářství.

V Berezně se učil na internátě, vychodil měšťanskou školu a měl postoupit na obchodní školu na Podkarpatské Rusi. „Byl jsem tenkrát dobrý fotbalista, Podkarpatská Rus takovéto dorostence sháněla, tak mě přijali na obchodní akademii.“

Válka přerušila plány

Vypukla však druhá světová válka. „Každý utíkal. Rusíni utíkali do Ruska. Já na Slovensko.“  Zde ovšem na mladého Juraje čekal rozkaz narukovat do německé armády. „Myslel jsem, že se schováme v Tatrách a že do německé armády nevstoupíme.“ Po třech týdnech skrývání však byl Juraj Janko spolu s dalšími dvěma kamarády, kteří rovněž uprchli, chycen a poslán do Trnavy. „V Trnavě to vzali jinak – že jsme zběhové. Bylo nás devět, co nachytali. Dali nás na samotky. Pak si nás zavolali.“

Němci poslán bojovat na východní frontu

Následoval výslech. Německý poručík zajatým mužům „říká: ‚Chlapi, vás čekají dvě možnosti…‘ Ale neřekl jaké. Jenom dvě možnosti. A rozchod. Zase na cely. Tak jsem uvažoval, co to bude: provaz, kulka nebo tak. Ale pak se najednou rozhodlo a on vypočítával: ‚Buď teď pojede transport, a vy pojedete, anebo ne.‘ A přijel. Zorganizovali transport, tak jsme šli do Ruska. Vedli nás tam a pochopitelně až do Geničeska u Černého moře. To byla větší vesnice. V Dněpropetrovsku teprve člověk začal uvažovat, co to je za sílu. Protože to jsme nikdy neviděli: koleje, tramvaj mimo ně vytažená šest metrů vysoko. To jsme valili oči. Už tenkrát partyzáni pracovali tak, že přes Dněpr nás pustili, ale za námi hned potopili (nás následující) německý transport. Už tenkrát. Ale dopadli jsme dobře.“

Nově naverbovaní vojáci měli za úkol především zastavit frontu, jež postupovala od Stalingradu. Juraj Janko ve wehrmachtu sloužil jako řidič.

Útěk k Sovětům

Pan Janko však nepřestával uvažovat o útěku z německých vojsk. „Ten poručík, co jsem ho vozil, tak nějak tušil, že budu chtít utéct. Ale já nevěděl, jestli mě náhodou nezkouší. Tak jsem dělal, že jsem nezaslechl apod. A přišla noc. Viděl jsem tam stoh slámy. Dobytek ho vyžere, takovou díru jako stodola. Tak jsem do něj schoval auto. Bylo už chladno, měl jsem i svíčky, které jsem zapálil, a ohříval se tam. Najednou přišly ruské Raty a začaly bombardovat. Když to utichlo, tak jsem si říkal, že to bude lepší, když půjdu proti nim bez auta, jenom takhle, pěšky. Že se s nimi potkám a řeknu, že jdu k nim. Také to tak bylo: najednou slyším dva, jak si povídají, já jsem se ohlásil… Měl jsem kožené oblečení. To jsem nosil, že si ho vezmu do civilu, bylo nové. Ale pak když jsem viděl, jaký je všemu konec, tak jsem si to vzal na sebe. Oni si mysleli, že jsem generál. Řekl jsem, že chci mluvit s velitelem. Tak mě k němu zavedli, jeden mě hlídal, druhý šel dovnitř. Tam měl zapálenou svíčku. Tak mu to povídá a že abych přišel. On si také nemyslel, že jsem bez hodnosti. Říkal, abych se nebál, jestli moje jednotka tam válčí nebo co – abych se nebál. Říkal jsem, že ne, že nejsem žádný důstojník, že jsem normální řidič a že auto mám támhle a že můžu jezdit u nich. Tak to prý jo.“ 

Během své služby v Rudé armádě potkal shodou okolností i svého bývalého velitele z německé armády – samozřejmě již v sovětském zajetí.

U československých jednotek

Po nějakém čase byl však Juraj Janko převelen do Buzuluku ke Svobodovým jednotkám. „Můj velitel říkal: ‚Nedá se nic dělat. Chtěl jsem tě vzít za vlastního. Ale přišel třetí rozkaz a oni vědí, že jsi Čechoslovák. Já bych tu měl možná potíže, tak tě musím uvolnit.“

Byl tedy poslán do tábora, kde byl nejprve preventivně vyslýchán. „Tam z nás potom vybírali do paradesantní brigády.“  Ze čtyř a půl tisíce bylo vybráno pouze 150 mužů. Mezi nimi i pan Janko.

Výcvik

„Vybírali nás proto, že jako řidiči máme nějaké předpoklady zacházení se strojem. Tak nás brali do toho parašutistického kurzu. A za druhé jste musel být stoprocentně zdráv, protože jinak by vás nevzali.“

Výcvik budoucích parašutistů probíhal nedaleko u Moskvy. „Tam se zastavila fronta. Všechna okna tam byla vymlácená.“ Pamětník si živě vzpomíná na tamní kruté mrazy. Vojáci podle jeho vyprávění tančili, aby se zahřáli.

Českoslovenští bojovníci se zde připravovali na Duklu a následné osvobozování Československa.

Bojová nasazení

Po svém výcviku byli přesunuti k polským hranicím. Čechoslováci však „chtěli vidět domov“ a urputně si vymáhali na velení své bojové nasazení. Příležitosti osvědčit svůj výcvik v boji se jim dostalo na Dukle.

„Všichni jsme byli mladí kluci, 21–22 let, tak jsme Duklu prorazili. Pak nás stáhli a poslali na Tři duby – že tam probudíme povstání.“ Zde je však německá posádka čekala a byla dobře připravena. „Pilot prokličkoval zpátky do Polska… Pak už jsme tam nelétali, protože to bylo prozrazené.“

Ani na samotné boje o Duklu nemá pamětník nejšťastnější vzpomínky: „Bylo to tam hodně zaminováno. Když uskočil člověk do strany, tak to bouchalo všude. Tak tam nás hodně zařvalo.“ Navíc „Němci zakopali tanky v lese. Vyměřili si přesně, kam budou střílet, a zamaskovali. Takže mlha nemlha, strefovali se.“

Juraj Janko absolvoval během války celkem 18 seskoků. Vzpomíná, že se kolikrát stalo i to, „že padák zmrzl. Voják skočil, a on se mu neotevřel. I takové věci se staly. Byl jsem se spolubojovníkem Přikrylem u toho, když bylo vidět, že (výsadkář) letí a neotevřel se mu. Koukali jsme na to, co z toho zbylo. To bylo naprosto drsné.“

Velitelem autokolony

Juraj Janko se následně stal velitelem autokolony, která bojovým jednotkám vozila materiál z Polska. „Koleje byly rozbité, tak jsme všechno museli převážet auty.“

Během své služby zažil další ze zajímavých setkání: „Jednou tak jedu a koukám. Říkám si: ‚Tu osobu bych měl znát!‘ A je to on! Zastavil jsem a byl to on: přežil jediný z (parašutistické) jednotky. Byl někde vzadu, letadlo narazilo do skály, roztříštilo se, byl zlámaný a doktoři ho dali dohromady. Říkal, že už jde do civilu. Tak jsem si říkal, jak se ti doktoři museli vynasnažit. V takové situaci zachránit člověka a s takovými prostředky, jaké měli po ruce!“

Pomoc slovenským civilistům

Když německá vojska před svým ústupem nařídila vystěhování velkého množství trenčínských rodin, nevěděli podle vzpomínek pana Janka, co si počít. Spousta rodin stála s dětmi bezradně u cesty. „Bylo počasí pod psa… Když jsem to projížděl, povídám klukům: ‚Těm lidem musíme pomoct.‘“

„Zavolal jsem strážného a říkám: ‚Poslouchej!‘ Rusky jsem mluvil perfektně. Říkali mi ruský žolík. Takovou jsem měl přezdívku. Říkal jsem mu, že mám kolonu očíslovanou a že budeme brát civily. Civila jste nesměl vzít do vozu, to vás okamžitě odstranili. Protože vám dali něco vypít a pak se stávaly nehody… Auto, to mělo cenu. Člověk byl nula, ale auťák, to bylo něco, protože to bylo jediné, co nám mohlo sloužit. Napřed jsem s nimi promluvil a říkám: ‚Podívej se, dostaneš cigarety Tatry, bílý chleba a slivovici. Dobré!‘ Klukům jsem říkal: ‚Zastavíme a budete brát zvlášť děti. Rodiče s děckama.‘ V autě se nedalo sedět na lavici, jen stát. Od Trenčína na východ. Ti lidé byli tak šťastní, jako kdyby sám pánbůh přišel. Pak jsem říkal klukům: ‚Budou vám nabízet špek, pití nebo cokoliv jiného. Můžete to vzít, ale nesmíte to vypít.‘“

Osvobozování Československa

Českoslovenští vojáci postupovali dále v osvobozování své vlasti. Když však dorazili do Vsetína, byl pan Janko vyslán zpět do Kežmaroku. „Myslel jsem, že jenom na výpomoc. Žádný papír mi nedali do ruky.“ Po čtrnácti dnech se však od zdejšího velitele dozvěděl, že sem byl definitivně převelen. Vyžádal si jej totiž jeho dřívější velící důstojník. Panu Jankovi se ho však podařilo přesvědčit, aby byl poslán zpátky do Vsetína ke své jednotce. Zde mu bylo přiděleno nové služební vozidlo. „Zavolal mě a dal mi Chevrolet. A dobrý. Byly to rychlé stroje. Tenkrát to dosahovalo i 140 km/h.“

S osvobozováním Československa se pojí i následující příběh o dopravní nehodě – ovšem s poměrně úsměvným koncem: „Mazali jsme na Prahu. Přede mnou táhla Dodge dalekonosné dělo. Ukázal mi, že ho můžu předjet. Když jsem nabral rychlost, zatáhl dělo doprostřed silnice… Pole bylo o něco níž. Sjel jsem kolem stromů, sloupu a vlítl do pole. Důstojník si udělal bouli na hlavě – dostal otřes mozku. Začal hledat čepici. Pořád jenom čepici hledal. Já se šel podívat, kudy bych se dostal zpátky na silnici. Když jsem byl na ní, on našel čepici a říká: ‚Neříkám, že jsi špatný řidič, ale se mnou takové komedie dělat nebudeš!‘ Povídám: ‚A co vy byste udělal?!‘ Řekl: ‚Já bych zavřel oči.‘“

Po válce

Juraj Janko odešel z armády v roce 1945. Po válce nastoupil do jáchymovských dolů hlídat vězně. „Bylo to krajně nebezpečné. Házeli po vás granáty… Museli vysekat les, 50 metrů. Protože les byl hustý a stříleli z něj po nás.“

Zde sloužil jeden rok. V roce 1946 zažádal v Karlových Varech o povolení k provozování nákladní autodopravy. Po drobných byrokratických obtížích a osobní intervenci v Praze povolení nakonec získal. „Dopravu jsem získal. Jezdil jsem a nastala ta doba, kdy chtěli soukromé podnikatele naprosto zrušit.“

Pan Janko byl po únoru 1948 předvolán před komisi Technických služeb, kterým musel své vozidlo následně odevzdat. „Tak tam přijdu a tam byli lidé naprosto… Možná z nich někdo uměl psát a možná někdo ne.“ Komise si k vozidlu nakonec vyžádala i pana Janka jako řidiče. „Když odmítnu, tak mi dají paragraf sabotáže.“ Pamětník nakonec všem požadavkům vyhověl.

Perzekuce nekončí…

Perzekuce pokračovala, když náhodně vyslechl rozhovor Bartůňka a Olšovského, kteří spolu hovořili o své zodpovědnosti za válečné zločiny spáchané na občanech vesnice Ležáky. Vzhledem k jejich postavení a napojení na další osoby ve Strojopravu, kde Juraj Janko tehdy pracoval, bylo podle něj na jeho osobu (aby byl umlčen) vypracováno vykonstruované obvinění za poškozování podniku. „Obžalovali mě z poškození čtyř podniků.“

Byl odsouzen a dva roky a čtyři měsíce strávil ve vězení. Jeho perzekuce prostřednictvím finančních sankcí pak podle jeho vlastních slov pokračuje až do současnosti a dodnes se Juraj Janko soudí, aby byl očištěn.

Pamětník žije v současné době v Karlových Varech.