Jiří Janisch

„Šel jsem ve dvě hodiny odpoledne z práce a najednou jsem cítil, že mě někdo sleduje. Došel mě a říkal, že mám nasednout. Odvezli mě na estébárnu do Hluboké ulice v Jihlavě. Říkali mi, že jsem šikovný, oblíbený v kolektivu a že by potřebovali, aby se řeklo, jak to ve společnosti vypadá, jak lidé cítí tu atmosféru, kdo je pro socialismus a tak. A říkali, že si to představují tak, že bychom se mohli scházet. Já jim řekl, že to bych nemohl dělat, že nemám povahu, abych chodil, vyzvídal a donášel. Neuměl bych to. Stále mě přesvědčovali, že jsem ta správná osoba, které lidé důvěřují, a já stále odmítal. Doma jsem to nikdy nikomu neřekl, jen tchánovi.“

„Na 15. března 1939 si vzpomínám dobře. Už den předtím ulice, kde byly židovské obchody, to bylo všechno pomalované, vytřískané, vymlácené. Na výlohách bylo napsáno JUDE. V Jihlavě byla situace opravdu hodně špatná. Bylo tam poměrně dost židovských rodin a jejich obchodů. Všechno bylo poničené. Bydleli jsme kousek od židovské modlitebny a v Jihlavě byla také jedna synagoga. Zapálili ji, vyhořela. A modlitebna... tam je to zplanýrované. Je tam hřbitov, ale po obou židovských budovách není ani památky, je tam jen pamětní deska. Němci tam tehdy opravdu hrozně vyváděli. To byl hrozný pogrom na Židy. Všechny ty obchody pomalované červeně JUDEN RAUS. Na náměstí měl také jeden Žid stánek, vše mu zničili. Situace 15. března 1939 nebo hlavně předtím byla špatná. Nebylo radno vůbec jít do ulic, protože Němci tam hrozně řádili. A 15. března 1939 jsme šli ráno do školy, tak už tam stály německé motorky. Většinou Němci jezdili na motorkách. Už tam byli vojáci a do školy jsme už nešli, už to bylo zavřené, ale pak se vyučování zase obnovilo.“