Jiří Janisch

„Přišli jsme do Jihlavy a matku zavolali na policejní ředitelství. Řekli jí, že když má německou národnost a československou příslušnost, má to vše změnit na německou. Matka odmítla a tím mě zachránila, že jsem nemusel na vojnu. Bylo to gesto matky. Tehdy jsem to nevěděl, ale bylo to tak, jinak bych musel narukovat na frontu. Můj bratranec, syn od sestry mé matky, byl s rodinou v Německu. Byl o dva roky mladší a musel narukovat. Shodou okolností přišel sloužit do Jihlavy. Ale my o tom nevěděli. Přišel k jednotkám SS. Teta mu dopředu říkala, aby se u nás nehlásil, že by to mohlo mít špatné následky, ale po válce jsme se o tom, že tam byl, dozvěděli.“

„Šel jsem ve dvě hodiny odpoledne z práce a najednou jsem cítil, že mě někdo sleduje. Došel mě a říkal, že mám nasednout. Odvezli mě na estébárnu do Hluboké ulice v Jihlavě. Říkali mi, že jsem šikovný, oblíbený v kolektivu a že by potřebovali, aby se řeklo, jak to ve společnosti vypadá, jak lidé cítí tu atmosféru, kdo je pro socialismus a tak. A říkali, že si to představují tak, že bychom se mohli scházet. Já jim řekl, že to bych nemohl dělat, že nemám povahu, abych chodil, vyzvídal a donášel. Neuměl bych to. Stále mě přesvědčovali, že jsem ta správná osoba, které lidé důvěřují, a já stále odmítal. Doma jsem to nikdy nikomu neřekl, jen tchánovi.“