Bořivoj Janhuba

„V šestačtyřicátým roce, když to bylo všechno tak žhavý, osvobodila nás fakt Rudá armáda. Tak jsme byli prakticky všichni komunisti. Jenomže už jsme se po tom šestačtyřicátým hádali při volbách. V tom šestačtyřicátým už jsme komunisty nevolili. Takoví ti jako já a můj bratr a podobně. Mě z partaje v osmačtyřicátým vyhodili v prověrkách. Bratr z partaje po hádce s nějakým svým vedoucím vystoupil a doplatil na to jeho syn, který měl jít studovat a nepustili ho tam komunisti.“

„Tak šlo se, nasypalo se tam a zas se od toho uteklo. Co se s tím dál dělo? Ale stalo se, že ty vagony začaly pak hořet. Měli zprávy o tom, že na trati začal hořet vagon. Taky se začaly házet takový krabičky. Ty byly s kyselinou. To když se to hodilo do uhlí, tak to rozleptalo a pak to chytlo na vagoně. Všelijaký takový.“

„Prostě to jsme dostali nějakou zprávu, tam a tam se bude dít to. Například: Půjde směr Chromeč–Bludov. Tam bylo vedení německý, vojenský. Tak se uřezaly sloupy a porušilo se to vedení. Hybaj pryč, než někdo přijde. A teď oni měli poruchu. Než to našli, než to dali do pořádku, my jsme se smáli. V každým případě nebyly to bojový akce, protože jednak jsme neměli se kde pořádně schovat, vždyť to tady nejsou lesy pro naši činnost, a jednak jsme nebyli pořádně ozbrojeni. U nás byly zbraně pistole a navíc lovecký pušky – brokovnice. Myslím, tam byla jedna brokovnice akorát v naší skupině. Tu měl Bittner. To bylo všechno. Čili co my jsme mohli tak udělat? My jsme mohli tak dělat jen podvratnou činnost.“

„Už u toho Scheftera, to už se začal budit ten náš odboj. To bylo od čtyřicátýho do toho dvaačtyřicátýho. To už se naplno chystal ten odboj. Napřed to byly menší skupiny, pak se chystaly Národní výbory, pak se organizovaly protistátní akce proti Němcům. Dělaly se granáty například. Bomby do vagonů se vyráběly, který se házely do vagonů, vagony pak chytly. Do vagonů se sypal písek, aby se zavařily kola. Prostě odbojová činnost taková všeobecná už se začala.“

„Tak jsme tady navrchu posadili do toho kraje lesa toho Radka s tím kulometem a tady nás šlo deset. To jsme měli tenkrát samopal a zbraně. To byl konec války. Tam už byli s náma ti staří, Daňci a Šváb, a když došla ta četa, ani ne celá četa, do dvaceti jich mohlo být, došla tady proti nám, tak jsme na ně zařvali: ,Halt! Hände hoch!‘ A oni, protože se k tomu neměli, tak jsme to do nich pustili. Odtud a tam. Radko Pečánek do nich pustil tady tím kulometem z vrchu. Tím okamžikem byli okamžitě všichni hände hoch – navrchu. Ale už jich tam bylo čtyři nebo šest postřelených. Tak jsme jim vzali zbraně a nechali jsme je jít.“