Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bořivoj Janhuba (* 1925  †︎ 2016)

• narozen 5. února 1925 v Zábřehu na Moravě

• od roku 1940 do roku 1944 se věnoval odbojové činnosti

• 24. května 1944 utekl k partyzánům

• vstoupil do tzv. skupiny mladých Zábřeh, jež se věnovala hlavně podvratné činnosti

• ke konci války se zúčastnil několika ozbrojených střetů s německými vojáky

• po prověrkách v roce 1948 byl vyškrtnut z KSČ

• od roku 1948 až do důchodu pracoval v Jednotě Zábřeh

• zemřel 12. prosince ě016

Zábor pohraničí a začátek odboje

V roce 1938 bydlel Bořivoj Janhuba v Ráječku (dnes součást Zábřehu na Moravě). Ten po mnichovské dohodě v září 1938 připadl spolu s celým pohraničím třetí říši. Příchodem německé armády se Bořivojovi Janhubovi jeho dosavadní život změnil. „Když to zabírali v osmatřicátým roce, tak já jsem chodil do školy. Já jsem chodil do třetí třídy měšťanky, kterou potom zavřeli při tom záboru. Pak jsem zůstal doma a maminka mě pak vzala s sebou do cihelny do Ráječku. Tam jsem pracoval do čtyřicátýho roku a od toho roku jsem pracoval u toho Scheftera.“ Podnik Schefter v Zábřehu na Moravě vyráběl látku na padáky.

„Už u toho Scheftera, to už se začal budit ten náš odboj. To bylo od čtyřicátýho do toho dvaačtyřicátýho. To už se naplno chystal ten odboj. Napřed to byly menší skupiny, pak se chystaly Národní výbory, pak se organizovaly protistátní akce proti Němcům. Dělaly se granáty například. Bomby do vagonů se vyráběly, který se házely do vagonů, vagony pak chytly. Do vagonů se sypal písek, aby se zavařily kola. Prostě odbojová činnost taková všeobecná už se začala.“

Bořivoj Janhuba patřil do skupiny mladé generace, která se v Zábřehu věnovala protistátní ilegální činnosti. „To jsme se scházeli například u Korgrů v pekařství…Prostě to nešlo se scházet jenom tak, muselo to mít nějaký krycí znak. Byli jsme mladí, tak jsme tancovali. Ovšem tam se přitom dojednávaly věci.“ Postupem času se tato činnost zintenzivňovala. Tiskly se protifašistické letáky, pomáhali i zahraničním zajatcům, kteří utekli z okolních zajateckých táborů. Čím více byla skupina aktivnější, tím víc riskovala prozrazení.

Útěk do lesů

Počátkem roku 1944 bylo Ilegální sdružení vlastenců prozrazeno a začalo zatýkání jejich členů. V samotném Ráječku už před touto vlnou bylo pozatýkáno mnoho místních Čechů. „Zatkli lidi a vytřískali to z nich v Šumperku v té robotárně. Za pomáhání těm pozůstalým těch zatčených. Peněžní sbírky pro ty pozůstalý.“

Bořivoj Janhuba s dvěma kamarády z Ráječku se 24. května 1944 raději skryl v lese a přidal se k partyzánům. Vyhnul se tak jistému zatčení a mučení na gestapu. „Ten večer jsme se zabalili a šli jsme, protože jsme měli spojení s klukama, kteří byli venku…Prostě spakovali jsme se s tím Mikulou. Juřina na nás čekal u krumpašského hřbitova. Tam od té doby už jsme nebyli doma až do 9. května 1945… Sotva jsme zmizeli z chalupy, tak druhej den byli gestapáci u nás.“ Rodiče gestapu tvrdili, že syn je v práci. Muži z gestapa tomuto tvrzení uvěřili, protože u firmy Schefter, kde Bořivoj Janhuba pracoval, se někdy směna prodloužila do pozdních večerních hodin. Rodiče se tak vyhnuli zatčení.

 U partyzánů

Přidal se k tzv. skupině mladých vedené Janem Bittnerem a A. Laitnerem. Pohybovali se v lesích v okolí Zábřeha. Bořivoj Janhuba dostal tajné jméno Jedlička. V okolních lesích bylo mnoho podobných partyzánských skupin, které navzájem spolupracovaly. Styk mezi nimi obstarávali Jaroslav Tůma, Karel Holouš a Tanrt.

Partyzánské hnutí na severní Moravě mělo spíše obranný ráz. V prvé řadě měli partyzáni katastrofální nedostatek zbraní a také nebyli zkušení v tomto druhu boje. „Prostě to jsme dostali nějakou zprávu, tam a tam se bude dít to. Například: Půjde směr Chromeč–Bludov. Tam bylo vedení německý, vojenský. Tak se uřezaly sloupy a porušilo se to vedení. Hybaj pryč, než někdo přijde. A teď oni měli poruchu. Než to našli, než to dali do pořádku, my jsme se smáli. V každým případě nebyly to bojový akce, protože jednak jsme neměli se kde pořádně schovat, vždyť to tady nejsou lesy pro naši činnost, a jednak jsme nebyli pořádně ozbrojeni. U nás byly zbraně pistole a navíc lovecký pušky – brokovnice. Myslím, tam byla jedna brokovnice akorát v naší skupině. Tu měl Bittner. To bylo všechno. Čili co my jsme mohli tak udělat? My jsme mohli tak dělat jen podvratnou činnost.“

Spali v lese a neustále museli měnit místo pobytu, aby na ně gestapo nepřišlo. Nehrozilo totiž nebezpečí jen jim, ale i jejich rodinám. „My jsme byli pořád v pohybu… Jídlo jsme sháněli od těch spolupracovníků na vesnicích.“

Dne 15. července 1944 se dostala skupina mladých do přestřelky s nacistickou hlídkou. Při tomto střetu byl jeden nacista těžce raněn a ihned došlo k zátahu na partyzány. Než se však němečtí vojáci do lesa dostali, partyzáni utekli.

Další akce byly sypání písku do ložisek vagonů a zapalování vagonů s uhlím. „Tak šlo se, nasypalo se tam a zas se od toho uteklo. Co se s tím dál dělo? Ale stalo se, že ty vagony začaly pak hořet. Měli zprávy o tom, že na trati začal hořet vagon. Taky se začaly házet takový krabičky. Ty byly s kyselinou. To když se to hodilo do uhlí, tak to rozleptalo a pak to chytlo na vagoně. Všelijaký takový.“

Dne 23. září 1944 došlo k největší akci proti partyzánům v tomto kraji. Několik tisíc ozbrojených nacistů obklíčilo okolí Drozdovské pily. Mimo Jana Háječka, který byl zastřelen, se podařilo dostat z obklíčení všem partyzánům. V této době ležel Bořivoj Janhuba s vysokými horečkami v blízkém Janoušově. „Třiadvacátýho září byla ta akce na Drozdovské pile. Já jsem onemocněl na zápal plic a hnisavou angínu. Ležel jsem tam na Drozdovské pile v Janoušově u Kubelků. A pak pro mě přišli chlapi asi za týden a vedli mě. Stavili jsme se nad Drozdovskou pilou… A znovu nás tam začali obkličovat. Tak jsme tam odtud utekli směrem na Jedlí a v noci jsme přešli do Rájce u Hanyše.“ S vysokými horečkami se mu podařilo ještě přesunout k bratrovi Josefovi do Ráječku. „Tam mě potom poprvé přišla navštívit maminka a dopadlo to tak, že mně přinesla horkýho mlíka, abych aspoň něco vypil na to. Já jsem to vypil a složil se jí pod nohy. Ona nevěděla, co se mnou má dělat.“

V říjnu od bratra odešel a zimu přečkal u rodiny Rozsypalů v Zábřehu stejně jako mnoho jiných partyzánů.

  Konec války

„Když ustupovala německá armáda, tak šla tady přes les… to už jsme měli kulomet. Vidíme, že jde nějaká skupina vojáků německých a uhnula za tím hřbitovem k lesu. Nám to bylo divný. To uhejbaj, aby se ztratili Rusákům z očí… Tak jsme tady navrchu do toho kraje lesa posadili toho Radka s tím kulometem a tady nás šlo deset. To jsme měli tenkrát samopal a zbraně. To byl konec války. Tam už byli s náma ti staří (skupina partyzánů tzv. staří Zábřeh), Daňci a Šváb, a když došla ta četa, ani ne celá četa, do dvaceti jich mohlo být, došla tady proti nám, tak jsme na ně zařvali: ,Halt! Hände hoch!‘ A oni, protože se k tomu neměli, tak jsme to do nich pustili. Odtud a tam. Radko Pečánek do nich pustil tady tím kulometem z vrchu. Tím okamžikem byli okamžitě všichni hände hoch – navrchu. Ale už jich tam bylo čtyři nebo šest postřelených. Tak jsme jim vzali zbraně a nechali jsme je jít.“ Ještě se zúčastnil boje o spínací stanici v Ráječku. V blízkém velkoskladu hořlavin došlo k tuhým bojům se zbytky německých vojsk. Boj trval až do noci, kdy Němci za tmy ustoupili. Hned za utíkající německou armádou šli Rusové.

Po příchodu Rusů se Bořivoj Janhuba vrátil domů. „Já jsem se sebral a šel jsem domů, protože pro mě to skončilo.“

  První dny po válce

V okolních lesích se ještě pohybovaly ozbrojené tlupy německých vojáků. Na jejich pochytání a poslání do zajateckých táborů se podílel i Bořivoj Janhuba. ,,Honili jsme ještě Němce po lesích. Tady ke Skaličce a ke Zvoli. Pak jsem nastoupil na okres jako administrativní zaměstnanec a pak jsem šel do jednoty jako dopravák.“ V Jednotě Zábřeh pracoval až do důchodu.

V letech 1945–1947 absolvoval vojenskou službu v Jeseníku v posádce ve Zlatých Horách. ,,Býval tam kolikrát cirkus v noci, ještě s Němcema. Jednak tam byli Němci, stahovali se do Mikulovic (vesnice u hranic s Polskem), do toho sběrnýho tábora na odsun. Potom je armáda doprovázela.“ Na vojně pracoval Bořivoj Janhuba u výdeje proviantu, kam ho stáhl jako bývalého partyzána velitel.

  Nástup komunismu

Bořivoj Janhuba byl členem sociální demokracie. Po její spojení s KSČ se automaticky stal členem komunistické strany. „V šestačtyřicátým roce, když to bylo všechno tak žhavý, osvobodila nás fakt Rudá armáda. Tak jsme byli prakticky všichni komunisti. Jenomže už jsme se po tom šestačtyřicátým hádali při volbách. V tom šestačtyřicátým už jsme komunisty nevolili. Takoví ti jako já a můj bratr a podobně. Mě z partaje v osmačtyřicátým vyhodili v prověrkách. Bratr z partaje po hádce s nějakým svým vedoucím vystoupil a doplatil na to jeho syn, který měl jít studovat a nepustili ho tam komunisti.“