Eva Jaklová

„Když jsem se vrátila z Německa, dostala jsem pozvání k tajnému. Že to je tajná policie, to jsem věděla už jenom proto, že to všechno bylo tajné. Šli jsme – troje dveře odemkl, pak zase zamkl zevnitř. To ještě nebyla ta doba znásilňování, ještě se o tom nemluvilo, tak mě ani nenapadlo, že když jsme tam zamčení, že by se mi jako mladé holce mohlo něco přihodit. A dával mi otázky. Ptal se mě, co mě nejvíce zaujalo, když jsem překračovala hranice. A já jsem řekla: ‚Víte, nejvíce mi vadilo, že jsem v tom vagónu byla sama.‘ Abych to vysvětlila – nejdříve vlak dojel do Chebu, tam dali novou lokomotivu, pak se jelo zemí nikoho a pak teprve bylo Německo. A tak jsem řekla tomu policajtovi, že mi vadilo, že jsem v tom vagónu byla sama a z každé strany mě hlídal příslušník mé země s kalašnikovem. A že jsem z toho byla smutná, že taková věc se stane. A on mi na to řekl: ‚No ony příslušnice našeho národa jsou taky všelijaké.‘ Tak to byla jeho odpověď. Prostě jsem všechno otáčela. Tehdy jsem nevěděla nic o spolupráci s StB [Státní bezpečnost], ani jsem v té době neznala tu zkratku StB. Tak jsem si říkala, že musím raději mluvit jako blbec. A to se mi podařilo.“

„V roce 1967, byla nás tam celá skupina, a to jsem tedy zírala. Měla jsem tehdy roční dítě. Věděla jsem, kdo to je Havel, možná jsem věděla, kdo je Vaculík, určitě jsem věděla, kdo je Jindřiška Smetanová, ale víc ne. Tam jsem stenografovala Vaculíka, také Havla a řadu dalších. Bylo to pro mě ještě větší školení než v roce 1963 první návštěva na Západě. Pochopila jsem tam spoustu věcí a také to, že nemám už schopnost vyjádřit, co pro mě znamená svoboda. I když jsem byla ještě mladá. Ale když nejste z intelektuálního prostředí, kde byste už automaticky byli na vyšším stupínku, tak to teprve objevujete. Ale objevujete to už pozdě, protože ta doba, kdy nejvíce vstřebáváte informace, už je pryč. Pak už ty každodenní starosti, nechci říct, že udupávají člověka, ale zbavují ho rozletu.“

„Pak si pamatuji po roce 1948, když už jsme byli všichni pionýři, tak že jsme byli jako chudé děti z dělnické čtvrti na nějakém sjezdu ve sjezdovém paláci v parku, co se mu pak říkalo Julda Fulda [Park kultury a oddechu Julia Fučíka]. Každému dítěti přidělili jednoho papaláše a s nimi jsme šli na pódium. Ale nevím, jestli to byla akce od ROH, nebo KSČ. Dostali jsme tam balíček a bylo to poprvé, kdy jsem jedla pomeranč nebo mandarinky.“

„Utíkali jsme z krytu na kopec Balkán, kde jsme leželi a kolem padaly bomby. Rodiče nám drželi hlavy, protože tlakové vlny byly mohutné. My jsme to tedy přežili. Pak jsme několik dní bydleli v zahrádkářské kolonii v Hrdlořezích na konečné tramvaje [číslo] 21. Tam byla pole, třešňovka a za ní velká zahrádkářská kolonie. Bylo to možná někdy v únoru, ale bylo mimořádné teplo, a tak jsme tam několik nocí spali. Lidi z domů okolo nám nosili jídlo. Tam jsem viděla svoje rodiče poprvé a naposledy společně plakat. Protože jsme neměli vůbec nic. Utíkali jsme bez ničeho. A to je první vzpomínka na moje dětství.“