Anna Hyndráková, roz. Kovanicová

„Byl květen a tak jsme si spočítali, že v červnu přijde na řadu ten prosincový transport a s napětím jsme čekali, a oni taky, co bude, až uplyne ten jejich termín. Vím, že jsem šla s kamarádkou po Lagerstrasse a ona mi říkala: ‚Tak zítra, když ti sedne saze na nos, tak jsem to já.‘ Následující den se ale nic nedělo. Do plynu nešli, místo toho udělali potom takovou celkovou selekci, kdy jsme blok po bloku museli procházet blokem, kde seděli ty esesáci za stolem, u nohou měli flašky od vína. Chovali se jako opilý, no a asi byli. Museli jsme se svléknout. A je dost ponižující, když se před vámi matka musí svléknout, dneska se to tak nebere. Museli jsme si přehodit věci přes pravou ruku, aby bylo vidět číslo na levém předloktí. Stáli jsme tam ve frontě, oni se ptali na číslo a na to, čím jsme byli, na naše původní povolání. Každý něco řekl, ačkoliv to tenkrát nebylo tak běžné, aby ženy pracovaly. Maminka mi řekla, ať řeknu, že jsem zahradnice, tak jsem to řekla, a ona řekla, že je švadlena. Mě vybrali na tu správnou stranu a maminku na tu druhou. Lidé se mě ptají, jestli jsem potkala Mengeleho, na to já odpovídám, že se nám nepředstavovali.“

„Šli jsme tedy na pochod, to nás ještě hlídal nějaký volkssturm. Později už nás hlídali esesáci, protože tak jako my uteklo hodně lidí, to už pak bylo těžší. Byli jsme v lese, udělali jsme tzv. rast, na jedné straně bylo nízké mlází, na druhé vysoké borovice, my jsme se dovolily toho volkssturma, že si odskočíme, šly jsme do toho vysokého lesa, držely jsme se za ruce. Volal, ať se vrátíme, asi si myslel, že se stydíme tam přidřepnout, a my si říkaly: střelí, nebo nestřelí. Byly jsme dohodnuté, že je lepší se nechat zastřelit, než se s nima vláčet. No a on nestřelil.“

„Do té doby jsem byla vychovávaná, že když potkám známou paní, tak řeknu ,rukulíbám‘ – a takhle pozdravím. A teď mi maminka řekla: ,Teď nezdrav nikoho, kdo nemá hvězdu, nesmí se s tebou bavit.‘ Někdo to překročil a maminku pozdravil (já jsem byla malej harant, tak nemusím říkat, kdo zdravil mě). Někdo ji jakoby neviděl, někdo zas přešel na druhý chodník, aby jí nemusel potkat. [...] To nebyl antisemitismus! To byl strach o existenci, protože někdo mohl být někdo, kdo to udal. A udavačů tady bylo taky hodně. Pamatuji se, že jsem šla s kamarádkou, která je míšenka, po ulici. Já jsem měla hvězdu, ona ne. A nějaká ženská se na ni velice sprostě rozeřvala: ,To se nestydíš chodit se židovkou?!‘ A ona přišla domů a udělala kravál, že chce taky nosit hvězdu. Tak jí maminka přišila hvězdu, protože jí vlastně nosit měla. Na druhou stranu zase byli lidé, kteří nás sice přes den nezdravili, ale v noci třeba tatínkovi strčili do schránky doutník – nebo projevovali sympatie nebo soucit jinak. Ale otevřeně to bylo riskantní. Ale byli lidé, kteří se nebáli riskovat, a byli takoví, kteří se báli a považovali to za zbytečné. To byla velmi složitá situace.“

Z Osvětimi od vás nemohlo odejít nic? „Jo, odcházely nějaké takové ty (lístky). To jsme vždycky museli psát: ,Wir sind gesund und hoffen dasselbe von euch.‘ (Jsme zdraví a doufáme, že vy též.) A podpis. Muselo to být německy. [...] Nic jinak se nemohlo. Ale přesto jsme psali. Měli jsme domluvné kódy. Když to bude na šířku, je to snesitelné, jestli na výšku, je to nesnesitelné. A že si má přečíst první písmena každého řádku. A tam bylo ,Gas‘ (plyn) a ,Tod‘ (smrt). Vím, že to sestra dostala, protože kamarádka se jí chodila ptát, jestli mají od nás nějakou zprávu. Ale jak byste si to vysvětlil, smrt a plyn? Znala jsem lékaře, už je po smrti, byl to mimořádně inteligentní člověk. A ten mi říkal, že už byl v Osvětimi a ještě něvěřil v plynové komory! Nevím, jak mohl nevěřit. Ale myslím, že normální lidský mozek se vzpírá, něčemu takovému uvěřit.“

Jaký byl režim potom v ostatních táborech, jaký to byl mezi Osvětimí? „No,... to se nedá vůbec vyložit. Sice nás dřely a stály jsme apely, dokud nás nespočítaly. V Christianstadtu jsme vstávaly ve tři ráno, šli jsme na apel. A od šesti jsme pracovaly a mezi tím jsme musely dojít těch několik kilometrů. Po návratu z lágru jsme zase stály apel, než nás ty nány spočítaly, protože to byl pro ně nepřekonatelný problém. Nemohu říct, že by to byly lidské podmínky, ale byly lidštější než kdekoli jinde. Taky tam nebyl ten ,příklad‘ vyhlazování. I když třeba, kdo tam porodil,... tak ženský zabalily novorozeně do novin a na kole ho odvezly zakopat do lesa. [...] Žádné něžné duše to nebyly. Ale pokud tam člověk neumřel, tak přežil. (Míněno: Pokud ho neposlali do plynu, mohl přežít podmínky. Pozn. autora.)“

„Před tím to byly takové veletržní stánky, které byly od sebe oddělené. Mám pocit, že to bylo něco jako juta, polepená tapetou a natřená barevně. A ty stánky tam zůstaly. (V nich) jsme měli matrace ne délku a bylo tam hodně těsno. Potom ale transport odešel a nás tam zůstalo pár. Pokud jsme byly děti, tak jsme si tam hrály, lítaly jsme, skákaly... Jak trávili čas rodiče, to si neumím představit. Jídlo nám vozili ze židovské obce, myli jsme se na dvoře, kde bylo takové koryto a řada kohoutků s vodou, latríny tam byly vykopané. Bylo to hrozné proti domovu, ale krásné proti pozdějšímu způsobu života v Terezíně, nebo dokonce v Osvětimi.“

„Byly to většinou velmi mladé holky. Pologramotné, polovzdělané, často jsme měli dojem, že jsou to bývalé prostitutky, které byly naverbované k SS. A najednou měly slušivý uniformy – a měly moc nad lidmi. Předtím podřadný, nezajímavý ženským, který se někde protloukaly a buďto se daly k SS, nebo byly povolaný, to nevím. Ale najednou měly nad lidmi moc, a mohly řvát, a mohly bít. [...] A zase měly protějšky v těch švarnejch esesácích. [...] A my jsme měly dojem, že jsou často krutější než oni, než muži. A byly mnohem mladší. Osmnáctiletá, dvacetiletá holka – a najednou tam stála s bičíkem. Pamatuji si na jednu scénu, když už jsme směly do umývárny: Stála jsem tam na jedné noze a tu druhou jsem měla v korytě – a to byla možnost se umýt! Nepustili nás tam několik dní. A jedna tam pak lítala a mlátila nás po zadkách bičíkem a řvala: ,Vy svině špinavý, židovský, smradlavý!‘ A to jí dávalo takovou nadpozemskou moc. [...] Děsný byly. Nebo jsme stály čtrnáct hodin apel a nepustily nás na záchod. A neuměly nás spočítat, ačkoli jsme stály v pětistupech... to byl hrozný problém. Byly to hrozný bestie.“

Dojeli jste do Prahy a vy jste přiišla za tetou. Jaké to bylo setkání? „Hrozné. Hrozné, protože ona… Oni u nás bydleli, když utekli z Německa. Měli dceru a tři krásný syny, opravdu to byli krasavci. Dcera zemřela už před deportacemi, kluci, ač míšenci, byli deportovaní, protože už byli dospělí – vrátil se jen jeden. A ona si asi myslela: ,Proč se tahleta vrátila, když na ní nikdo nečeká, a proč se mí kluci nevrátili, když já na ně tak čekám…‘ … takhle si to dneska představuju. Ale já za to nemohla, že se jí nevrátily děti. Přijala mě špatně.“

„Když jsme přijeli do Terezína tak náš transport byl z nějakého důvodu trestný, nevím proč. Měl během tří dnů odejít (říkalo se Ostentransport) na Východ. Byl to první transport, který šel z Terezína do Osvětimi a jako první do plynu. Sestra se švagrem to věděli a chovali nás u někoho, kdo měl tak trochu privilegované postavení. Ne snad z funkce, jako spíše, že trochu šíbroval, kšeftoval… Byli jsme v takové malé místnůstce v šancích, která nebyla tak hnusná jako ty ostatní. Tam jednou vešel esesák v civilu a můj tatínek, jak byl vychovaný, vstal, podával mu ruku a představil se mu. Ten začal řvát a ječet, co si to ten smradlavej Žid dovoluje. Ten (náš hostitel) ho vzal ven a tam to ututlal a asi ho uplácel. To byla první otřesná zkušenost, hned po příjezdu do Terezína. Neměl sice uniformu, ale taky žádnou hvězdu, čehož si tatínek jaksi nevšim.“

„V době, kdy ten druhý transport měl jít do plynu, tak udělali (také to není ještě dostatečně vysvětleno), tak chtěli zrušit celý tábor (,rodinný tábor‘ – pozn. autora). Udělali selekci z obou transportů, které tam dosud byly. A mladé lidi vybrali na práci, mě mezi nimi. Maminka šla k selekci třikrát a nikdy neprošla, bylo jí padesát let. Tatínek k selekci nešel a řekl mi, že by se mnou být nemoh a maminku tu nenechá samotnou. Zůstali tam oba. Můj švagr (manžel sestry) byl zařazený do jednoho transportů na podzim ‘44, prošel Osvětimí a zemřel na pochodu smrti. Byl to mladej, silnej chlap, důstojník československé armády. Moje sestra šla potom za ním jedním transportem a protože měla na ruce dítě, tak šla do plynu.“

„Já jsem jednou ve škole, kde je člověk hrozně ,pozorný‘, jsem si obtahovala ty tečky (vytetované číslo)... A najednou profesor přerušil povídání a říká: ,Já jsem věděl, Kovanicová, že to máte namalovaný perem. Ve sborovně jsme se hádali a říkali o vás, že to máte vytetovaný!‘ Já jsem (smazala inkoust) a řekla: ,Pane profesore, je to opravdu vytetovaný!‘“

„My jse neprošli selekcí po příjezdu ani jsme nešli do sauny (to byla taková specialita terezínského rodinného tábora). Zavedli nás tam a ubytovali. Na jedné straně byli muži, na druhé ženy s dětmi. Já jsem bydlela s maminkou na palandě ve třetím patře (já i maminka jsme tam byly schopny vylézt). [...] A tam se začlo žít tím osvětimským způsobem života. Jídla bylo velice málo a velice špatné. A tam jsme se dozvěděli o plynových komorách. Když jsme přišli v květnu ‘44, tak ten transport ze září ‘43 už byl zaplynovaný. Mezitím byl transport z prosince ‘43, který zažil záhubu toho zářijového. A řekli nám to. My jsme podepsali kartičky (jako korespondenční lístek), že jsme tam na půl roku na Sonderbehandlung – zvláštní zacházení (to byl terminus technicus). Tak jsme věděli, co nás čeká, a čekali jsme, co se stane s tím prosincovým transportem, když jim v červnu uplyne půl roku.“

„Nejhorší bylo, že jsme viděly na druhou stranu rampy, do našeho bývalého tábora, a věděly jsme, že tam jsou naši. A oni věděli (asi), že jsme tam my. Jednoho dne byl ten tábor prázdný. My, když jsme odcházely, tak jsme nevěděly, kdo má šanci na přežití. Jestli ti staří a děti, nebo mladí a práceschopní. Ale přesto jsme měly takový pocit, že spíš my půjdeme na tu práci. A ono se to potvrdilo. Najednou komíny kouřily a tábor byl prázdný. Tam člověka přepadlo takový… Od té doby skoro nikdy nebrečím.“