Zdeněk Hůrka

„Takový zajímavý případ jsme zažili na vlastní kůži v září roku 83' na Babyloně, kdy jsme sloužili v kempu. Měli jsme tam takový přívěs a naším úkolem bylo sledovat, jestli se nějací východoněmečtí občané nepokusí přejít hranici. Pro nás to byla samozřejmě lukrativní služba, protože jsme byli týden z kasáren, dostali jsme nějaké peníze, když jsme byli starší, tak jsme si nabrali v kuchyni jídlo. Dokonce víkend v září tam přijely nějaký školy a strávili jsme to tam v družné zábavě s děvčaty. Ráno nás probudil telefon, volal nám operační důstojník, jestli se nám z kempu někdo neztratil. Tak jsme nic nevěděli, řekli jsme moment, zkusíme to zjistit. Šli jsme do recepce a potkali jsme recepčního, který říkal, že mu tam brečí tři Němky s tím, že se jim nevrátili manželé večer z výletu, že jeli do Domažlic a že se nevrátili. Tak jsme si napsali jejich nacionále, volali jsme to operačnímu důstojníkovi, ten viděl, že jsme asi trefili hřebíček na hlavičku. Tak vyjela výjezdová skupina z Domažlic, no a přijeli a začaly se vyslýchat ty ženy, a protože nikdo neuměl německy, tak si mě k tomu zavolali.“

„Zavolali nás tenkrát na přechod na Folmavu, byl tam kluk, tak třicet let, dlouhý vlasy, byl mi na první pohled sympatický. Přišel jsem tam já s tím vyslýchajícím z vojenské kontrarozvědky od zpravodajců z Domažlic a teď se ho ptali, kde se tady vzal, protože ho přivezli na základě udání pomocníků pohraniční stráže tuším z Pece pod Čerchovem. Vyprávěl, že přijel, byl to Jugoslávec, pracoval v Německu, přijel na dovolenou k nám a používal různý formy cestování, jel stopem, vlakem, na nákladních vlacích jezdil a cestou zpátky zabloudil. A teď se ptal, kde je hraniční přechod Folmava, to byla právě ta otázka, která vyburcovala ty místí pomocníky pohraniční stráže. Přivezli ho na ten přechod a já jsem tam přijel s vojenským kontrarozvědčíkem, ten ho vyslýchal, ptal se ho, jak se sem dostal, co dělal, kde pracuje. Pak se ho ptal, kde bydlí. Řekl jméno nějakého německého města a on mu řekl: ‚Tam jsou kasárna.‘ A on řekl: ‚Ano, já bydlím naproti těm kasárnám.‘ Teď ten rozvědčík od něj chtěl vědět, jaká je tam technika, jaký jsou tam auta, jaký mají espézetky, prostě neuvěřitelný věci. Ten kluk nic neřekl a skončilo to tím, že mu řekl: ‚Chcete se ještě někdy podívat do Československa?‘ On říkal: ‚Samozřejmě, že chci.‘ ‚No tak mi to řekněte, nebo už sem nepojedete.‘ On musel potom slíbit, že to bude sledovat a že se spolu setkají a že mu ty informace předá, jak to dopadlo, už samozřejmě nevím.“