Marie Hůlková, roz. Hamplová

„Ve druhé třídě jsem těžce onemocněla zápalem plic. Penicilin tenkrát neexistoval. Byla jsem převezena do kladenské nemocnice. Vedle mě ležela paní z Lidic u Kladna. Byla na mě moc hodná. Navštěvoval ji manžel, otec a dva synové. Jednomu nebylo ještě čtrnáct let. Nosili mně pro pobavení knížky. Já jsem se z té nemoci jako zázrakem uzdravila. Na vánoční svátky jsme si s touto rodinou poslali pohledy. Tu jejich pohlednici, na níž byl obrázek tmavé štědrovečerní noci s kostelíkem a lidmi s lucernami kráčejícími do kostela na půlnoční mši, mám stále v paměti před očima. Ten pohled se bohužel po roce 1948, kdy jsme se museli několikrát s rodiči stěhovat ze Slaného, ztratil. A pak se psal 10. červen 1942. Následkem atentátu na Heydricha byly vypáleny Lidice. U zdi Horákova statku byli postřílení všichni muži včetně těch, které jsem v nemocnici poznala. I ten ani ne patnáctiletý chlapec, který mi nosil knížky. Později jsem se dozvěděla, že ani paní Hejmová, moje známá z nemocnice, nepřežila transport v nákladním vagoně do Osvětimi. Tu hrůzu jsem si několikrát připomněla návštěvou památníku vypálených Lidic. Na fotografiích jsem zde hledala své přátele. V ten den jsem byla s rodiči, strýcem a tetičkou na zahradě rodinného domu blízko dnes už neexistujících kasáren, kde tenkrát jako novomanželé tito příbuzní bydleli. Tedy v ten den vyjížděla z kasáren auta s německými vojáky a rodiče si se sousedy, strýcem a tetou vyděšeně šeptali: ‚Lidice hoří!‘ Dnes v tomto domě bydlím s manželem a rodinou mé dcery, protože jsme dům po roce 1961 od nich koupili. Tak taková byla naše dětská válečná léta.“