„Kromě klasických předmětů – čeština, počty, vlastivěda, zpěv, ruční práce, tělocvik a náboženství – byla povinná němčina, na kterou chodila dohlížet inspekce. Nám dětem bylo nařízeno hajlování (Heil Hitler!) se zdviženou pravicí. Díky shovívavosti našich učitelů se to příliš nedodržovalo, ale když byla ohlášena inspekce, musely jsme povstat a zvednout pravici k hajlování. Po odchodu inspekce, když do třídy přišel pan učitel a my jsme poslušně zvedaly ruce, vrhl na nás zlostný pohled a mával rukou, abychom se posadily. Dnes si uvědomuji, jak odvážné to od něho bylo.“
„Ve druhé třídě jsem těžce onemocněla zápalem plic. Penicilin tenkrát neexistoval. Byla jsem převezena do kladenské nemocnice. Vedle mě ležela paní z Lidic u Kladna. Byla na mě moc hodná. Navštěvoval ji manžel, otec a dva synové. Jednomu nebylo ještě čtrnáct let. Nosili mně pro pobavení knížky. Já jsem se z té nemoci jako zázrakem uzdravila. Na vánoční svátky jsme si s touto rodinou poslali pohledy. Tu jejich pohlednici, na níž byl obrázek tmavé štědrovečerní noci s kostelíkem a lidmi s lucernami kráčejícími do kostela na půlnoční mši, mám stále v paměti před očima. Ten pohled se bohužel po roce 1948, kdy jsme se museli několikrát s rodiči stěhovat ze Slaného, ztratil. A pak se psal 10. červen 1942. Následkem atentátu na Heydricha byly vypáleny Lidice. U zdi Horákova statku byli postřílení všichni muži včetně těch, které jsem v nemocnici poznala. I ten ani ne patnáctiletý chlapec, který mi nosil knížky. Později jsem se dozvěděla, že ani paní Hejmová, moje známá z nemocnice, nepřežila transport v nákladním vagoně do Osvětimi. Tu hrůzu jsem si několikrát připomněla návštěvou památníku vypálených Lidic. Na fotografiích jsem zde hledala své přátele. V ten den jsem byla s rodiči, strýcem a tetičkou na zahradě rodinného domu blízko dnes už neexistujících kasáren, kde tenkrát jako novomanželé tito příbuzní bydleli. Tedy v ten den vyjížděla z kasáren auta s německými vojáky a rodiče si se sousedy, strýcem a tetou vyděšeně šeptali: ‚Lidice hoří!‘ Dnes v tomto domě bydlím s manželem a rodinou mé dcery, protože jsme dům po roce 1961 od nich koupili. Tak taková byla naše dětská válečná léta.“
Marie Hůlková, rozená Hamplová, se narodila 8. prosince 1933 ve Slaném. Dětství prožila v Třebízského ulici ve Slaném, kde rodiče provozovali obchod s konfekcí. Základní školu navštěvovala v období druhé světové války v Dívčí škole Na Hájích. Po ukončení čtvrté třídy byla přijata na tzv. měšťanskou školu. Provdala se za Jiřího Hůlku. S manželem vychovali dvě dcery, z obou se později staly učitelky. Po roce 1948 se rodina z existenčních důvodů přestěhovala na krátký čas na Moravu poblíž Olomouce. Marie Hůlková byla zaměstnána jako úřednice v slánském ČKD, kde pracoval i její manžel jako konstruktér. Marie Hůlková zemřela 26. února roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
