Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hůlková, roz. Hamplová (* 1933  †︎ 2021)

• narozena 8. prosince 1933 ve Slaném

• navštěvovala dívčí školu Na Hájích

• zážitky z heydrichiády a vypálení Lidic

• rodina starosty Lidic – Hejmovi

• konec druhé světové války

• rok 1948

• zemřela 26. února 2021

Před zabráním Sudet Němci jsem bydlela s rodiči v domě vdovy po staviteli Erlichovi. Dnes je v tomto domě kadeřnictví paní Libverdové. Paní Erlichová prodala dům manželům Zelenkovým, kteří museli opustit Ervěnice, kde bydleli a měli truhlářství. Najít pro naši rodinu nové bydlení v době, kdy nastal příliv vyhnaných Čechů ze severozápadních Sudet, bylo takřka nemožné. V této nouzové situaci se nás ujala rodina Plavcových. Ze svého bytu nám uvolnili jeden pokoj nad obchodem a spokojili se s ložnicí v patře a s kuchyní v přízemí za obchodem. Plavcovi se stali našimi celoživotními přáteli až do své smrti. Asi rok jsme žili v jediné místnosti, kde jsme měli kuchyň i ložnici jen s nepostradatelným zařízením. Po smrti maminky pana Plavce jsme se přestěhovali do jejího bytu. Místnosti byly prostorné, byt připomínal svou velikostí a vybavením zámecké sály, ale byl velmi studený. Přes dvoje tehdy moderní „americká kamna“ v něm byla zima. Místnosti se nacházely nad velkým průjezdem, takže chladly nejen pro svou výšku a velikost, ale i odspodu. Naším sousedem byl redaktor slánských novin Světlo-občan pan Hozdecký. Vedle našeho bytu měl redakci a byt. Jím vydávané noviny předcházely dnešním Slánským listům.

Výhodou našeho bytu bylo, že se nacházel naproti domu pana Jaroslava Wiedemana a jeho manželky, kde provozoval obchod s pánskou, dámskou a dětskou konfekcí můj otec, František Hampl. Dnes je v tomto obchodě prodejna autopotřeb – Mototechna. Maminka tatínkovi v obchodě pomáhala a mě rodiče brávali s sebou. Když pracovali dlouho do noci při přejímce, popisování a oceňování zboží nebo při úpravě výkladních skříní, často mě nacházeli spící v regálu prodejního pultu, kam jsem si zalezla na balicí papír a snila své dětské sny, až jsem opravdu usnula.

Na tuto část svého dětství a mládí ráda vzpomínám. U Plavcových jsme bydleli od roku 1938 do roku 1951. Patřily jim domy č. p. 187 a 188. V jednom domě provozovali obchod s potravinami a v druhém byl hostinec U zeleného orla. Také jsem tam chodila se džbánkem tatínkovi pro pivo a často jsem zaslechla protiprotektorátní řeči zákazníků přicházejících do výčepu. Dnes si uvědomuji, jak to bylo nebezpečné, ba riskantní v době, kdy i stěny měly uši a za sebemenší protiprotektorátní přečin hrozil přinejmenším koncentrační tábor. Oba domy spojoval široký průjezd, který vedl na dva dvory, kde pracovali různí řemeslníci, jejichž práci jsem se zájmem pozorovala.

V letech 1940–1949 jsem navštěvovala dívčí a měšťanskou školu Na Hájích. Škola byla osmiletá s nepovinným jednoročním kurzem. Naše dětství i školní léta byla poznamenána okupací a druhou světovou válkou. V první třídě jsme my dívky měly výbornou paní učitelku Procházkovou. Naše první učebnice se jmenovala Poupata. Ve druhé třídě nás učil pan řídící učitel Chládek. A ve třetí a čtvrté třídě byl naším třídním učitelem výborný pedagog, pan učitel Bauman. Na začátku vyučování nám hrál na housle národní písně.

Kromě klasických předmětů – čeština, počty, vlastivěda, zpěv, ruční práce, tělocvik a náboženství – byla povinná němčina, na kterou chodila dohlížet inspekce. Nám dětem bylo nařízeno hajlování (Heil Hitler!) se zdviženou pravicí. Díky shovívavosti našich učitelů se to příliš nedodržovalo, ale když byla ohlášena inspekce, musely jsme povstat a zvednout pravici k hajlování. Po odchodu inspekce, když do třídy přišel pan učitel a my jsme poslušně zvedaly ruce, vrhl na nás zlostný pohled a mával rukou, abychom se posadily. Dnes si uvědomuji, jak odvážné to od něho bylo. Protektorátní vládou nám byl vnucován nacismus a Hitler nám byl líčen jako osvoboditel a ochránce. Ale naši učitelé se v nás snažili nenápadným způsobem pěstovat vlastenectví formou básní a národních písní.

Jednou přijel do Slaného protektorátní ministr Emanuel Moravec, který měl v divadle projev k žactvu. Jelikož jsme se do divadla všichni nevešli, stáli jsme na chodnících kolem a jeho projev nám byl přenášen s pomocí tlampačů. Byli jsme malí, moc jsme tomu nerozuměli, ale nakonec jsme museli zazpívat německou hymnu Deutschland,  Deutschland, über alles. Česká hymna se nezpívala, ta byla tabu.

Učebnice a sešity byly v době války nedostatkovým zbožím. Některé byly pouze školní a během vyučování se půjčovala jedna do lavice. Ty učebnice, které byly zapůjčeny i domů, se na konci školního roku odevzdávaly a dostávali jsme učebnice do vyššího ročníku. Místo sešitů jsme nosili břidlicové tabulky v dřevěném rámečku. Jedna strana byla červeně linkovaná, určená pro psaní a počty. Opačná byla pouze černá, na kreslení. Psalo se tužkou, která měla místo tuhy křídu, a na mazání jsme měli houbičku. Vysvědčení muselo být psáno včetně známek v českém, ale i v německém jazyce. Škála známek byla od jedné do šesti.

Protože byl přídělový systém potravin na tzv. potravinové lístky, bylo zavedeno vaření obědů ve škole. Vařili nám dobrou bramborovou polévku a k tomu krajíc chleba. Vařilo se v suterénu školy, kam jsme my dívky také utíkaly při vyhlášení leteckého náletu. Byly jsme tak vycvičené, že při ohlášení náletu jsme popadly tašky a oblečení a utíkaly do suterénu. Ale byly jsme děti a nebezpečí jsme si moc neuvědomovaly. Teprve když byly bombardovány Kralupy, Praha, Pardubice a zvláště pak Drážďany, kdy bombardéry létaly nízko už nad naším městem a záře z hořících Drážďan byla vidět nad obzorem, nám začalo být úzko.

Moc zábavy jsme si jako malí během válečných let neužili. Všechno bylo zakázané. Platil zákaz shromažďování, zákaz různých slavností i divadel s českou tematikou. V biografech se promítaly před samotným filmem žurnály o válečném postupu německých vojsk. Na školní výlety se samozřejmě také jezdit nemohlo.

Ve městě jsme potkávali německé vojáky, kteří pochodovali a zpívali německé pochodové písně, z nichž mi utkvěla píseň „Hajdy, haj du hajda“, a také jsme vídali vystrašené Židy, než je odsunuli do Terezína a koncentračních táborů. Museli mít na oděvu připevněnou žlutou židovskou hvězdu. Některé z nich jsem znala osobně.

Večer po setmění všichni zůstávali raději doma, zvláště v roce 1942, kdy bylo vyhlášeno tzv. stanné právo, tj. zákaz vycházení. Pouliční světla nesměla svítit kvůli náletům a všechna okna musela mít zatemnění černými roletami nebo tmavými závěsy. Kdo tento příkaz nedodržel, byl pokutován. Pokud někdo musel ven, svítil si baterkou, která musela mít světelnou clonu. Město se tak ponořilo do úplné tmy. Rádia byla opatřena plombou, aby lidé nemohli poslouchat cizí rozhlas. Přes tyto zákazy se však zahraniční rozhlas poslouchal. Lidé se chtěli dozvědět, jak postupuje fronta. Bylo to nebezpečné a mnoho lidí za to bylo odvlečeno do koncentračního tábora.

Ve druhé třídě jsem těžce onemocněla zápalem plic. Penicilin tenkrát ještě neexistoval. Byla jsem převezena do kladenské nemocnice. Vedle mě ležela paní z Lidic u Kladna. Byla na mě moc hodná. Navštěvoval ji manžel, otec a dva synové. Jednomu ještě nebylo čtrnáct let. Nosili mně pro pobavení knížky. Já jsem se z té nemoci jako zázrakem uzdravila. Na vánoční svátky jsme si s touto rodinou poslali pohledy. Tu jejich pohlednici, na níž byl obrázek tmavé štědrovečerní noci s kostelíkem a lidmi s lucernami kráčejícími do kostela na půlnoční mši, mám stále v paměti před očima. Pohled se bohužel po roce 1948, kdy jsme se museli několikrát s rodiči stěhovat ze Slaného, ztratil. A pak přišel 10. červen 1942. Následkem atentátu na Heydricha byly vypáleny Lidice. U zdi Horákova statku byli postříleni všichni muži včetně těch, které jsem v nemocnici poznala. I ten ani ne patnáctiletý chlapec, který mi nosil knížky. Později jsem se dozvěděla, že ani paní Hejmová, moje známá z nemocnice, nepřežila transport v nákladním vagonu do Osvětimi. Tu hrůzu jsem si několikrát připomněla návštěvou památníku vypálených Lidic. Na fotografiích jsem zde hledala své přátele.

V ten den jsem byla s rodiči, strýcem a tetičkou na zahradě rodinného domu blízko dnes již neexistujících kasáren, kde tenkrát jako novomanželé tito příbuzní bydleli. Tehdy vyjížděla z kasáren auta s německými vojáky a rodiče si se sousedy, strýcem a tetou vyděšeně šeptali: „Lidice hoří!“ Dnes v tomto domě bydlím s manželem a rodinou mé dcery, protože jsme dům po roce 1961 od nich koupili.    

Taková byla naše dětská válečná léta. Ale naštěstí děti nevnímají všechny události tak jako dospělí. Dovedou se bát, ale též zapomenout a žít svým bezstarostným dětským životem. A tak to bylo i s námi. Ve čtvrté třídě jsme my dívky na konci školního roku skládaly zkoušku do měšťanky. Dívčí škola Na Hájích byla stále obsazena německým vojskem, a tak byla měšťanská škola dívčí spojena s chlapeckou na Komenského náměstí. Zkoušky se dělaly z češtiny, počtů a samozřejmě z němčiny. Paní učitelka Pivoňková nám němčinu napovídala tak, abychom to pochopily a neudělaly chybu. Děvčata, která zkoušku nesložila nebo nebyla z prospěchových důvodů ke zkoušce připuštěna, pokračovala dále až do osmé třídy obecné školy a děvčata, která propadla, měla povinnou školní docházku do čtrnácti let.

Chození do měšťanky „Na Komendě“ bylo omezené. Bylo nás na tuto školu moc a o třídy jsme se střídali. Po Vánocích byly škola, hostince a některé veřejné budovy uvolněny pro ubytování tzv. národních hostů. To byly rodiny, které utíkaly před postupující válečnou frontou s povozy, kočárky a vozíčky, na nichž měly nejnutnější majetek. Žáci si chodili jednou týdně pro úkoly do sálu občanské záložny – dnes je to oddací síň městského úřadu. Byly tam stoly, u kterých stál učitel, ten nám krátce vysvětlil učební předmět a zadal dětem úkoly.

Blížil se konec války. Ulicemi procházely kolony zarostlých zubožených ruských zajatců i amerických a západních zajatců v nepoměrně lepším stavu. Některé ženy zorganizovaly delegaci, která přemluvila německý dozor, aby těm ubohým ruským zajatcům, kteří byli přes noc umístěni do stodol ve městě a poblíž města, mohly předat něco k jídlu, hlavně chleba. Také moje maminka jim jejich prostřednictvím posílala chleba. Rusové za to dávali drobné upomínkové předměty. Léta u nás v kuchyni visela na lustru dřevěná, jemně vyřezávaná holubička, kterou ti ubožáci vyřezali ani nevím čím. Časem se bohužel při našem neustálém stěhování rozpadla.

Koncem dubna a počátkem května na mě silně zapůsobil zběsilý útěk německé armády včetně vojáků z lazaretů umístěných ve škole Na Hájích a gymnáziu. Tito váleční mrzáci obalení sádrou na rukou, nohou, s obvazy na hlavě i jinde po těle, se zoufale, vší silou, drželi na nákladních autech, která jezdila dnem i nocí třemi proudy směrem na Západ, aby se dostali do amerického zajetí. Měli ukrutný strach z ruského zajetí.

A konečně přišel 5. květen a s ním Pražské povstání. Opět velký ruch v Třebízského ulici, který jsem pozorovala z okna našeho pokoje. Lidé zamazávali vápnem ponižující německé nápisy a vyvěšovali československé vlajky, často narychlo ušité. Do kasáren pochodovali zastupitelé českých organizací ve městě s československou vlajkou v přední řadě. Žádali německé důstojníky, aby složili zbraně. Všichni se radovali, že nastává konec války. Pamatuji se, že jeden občan z naší ulice se částečně pomátl na mysli, vylezl na střechu a běhal po střechách, než jej nějací odvážlivci sundali dolů.

V noci z 8. na 9. května přijížděla od Loun Rudá armáda. Při vjezdu do města se „U Sloupu“ střetla s německými vojáky. Nad sokolovnou byla postavena masivní barikáda z klád nedaleké Čížkovy ohrady a kamení, která měla Němce zadržet. Rozpoutala se přestřelka, náboje létaly přes celou ulici a některé skončily ve fasádě městské spořitelny, kde byly vidět ještě několik let po válce.

V květnu 1945 při příjezdu ruského vojska byl náš dvůr obsazen vojenskými vozy, technikou a povozy taženými koňmi. Koně byli ustájeni v autodílnách. Ruští vojáci, hlavně důstojníci, byli v našem domě ubytováni v rodinách. V naší rodině bydlela praporčice, která na křižovatce řídila dopravu. S přijíždějícími vojáky a jejich vojenskou technikou bylo v naší ulici opět rušno dnem i nocí. Ženy a děti stály na chodnících s pitím v různých nádobách a podávaly je projíždějícím vojákům. Bylo krásné jaro, právě rozkvetly šeříky a lidé jejich kytice přinášeli našim osvoboditelům. Byla to nezapomenutelná doba, která se mi vryla do paměti. Mír, mír, mír. Konec války, konec všech těch hrůz, které s sebou přináší.

Na konci ulice naproti hotelu Grand mělo své úřadovny gestapo. Někteří odvážlivci je zajali. Ale napřed jim asi řádně „naložili“. Viděla jsem z okna, jak je vedli na korbu náklaďáku, měli ovázané hlavy. Pomsta za všechna jimi napáchaná příkoří byla součástí právě skončené války.

Konec druhé světové války přivítal celý národ s nadšením. Válka sice skončila, ale lidské utrpení ne zcela. Naše dívčí škola Na Hájích, kterou opustili němečtí vojáci, byla použita jako lazaret pro osvoboditelské vojsko. Takže my dívky jsme i nadále měly jen provizorní vyučování. Střídavě jsme se chodily učit do sálů v hotelu Grand. Byla tam stojací tabule a stolky se židlemi pro žáky. Pokračovaly jsme tam i po prázdninách, jelikož ve městě vypukla epidemie tyfu. Infekce se dostala do vodovodních sítí zejména v Lázeňské ulici a rozšířili ji nemocní vojáci a propuštění vězni z Terezína. Než bylo vyhlášeno proti této zákeřné chorobě veřejné očkování, zemřela ve Slaném řada občanů. Takže než se tato nákaza zlikvidovala a škola Na Hájích byla řádně vydezinfikována, mohly jsme do školy Na Hájích chodit až v říjnu.

Velké uvolnění nastalo v kulturním životě. Četly se knihy dříve zakázané, zpívaly se písně, které byly též dříve zakázané, navštěvovala se divadla a kina, kde se hrály a promítaly i zahraniční filmy a veselohry (Valčík na rozloučenou, Laurel a Hardy, Zloděj z Bagdádu apod.). Ovšem některé filmy byly v této době mládeži nepřístupné. Svoji činnost obnovil Sokol a Skaut. Většina z nás se zúčastnila poválečného všesokolského sletu. Kromě školních besídek jsme my dívky vystupovaly s literárními a tělocvičnými pořady ve slánském divadle. Ohromným zážitkem pro nás byly školní výlety – cesty za poznáním naší vlasti. Přiložená fotografie pochází z výletu do Prahy v roce 1949, kam nás vzal pan učitel Domkář – je v horní řadě uprostřed.

Hned po skončení války nastal v našem domě čilý ruch. Zásobování bylo sice stále přídělové, na potravinové lístky, ale již nebylo tak přísně střeženo. Při zásobování vypomáhala UNRA. Byly to vojenské konzervy s masem, sušeným mlékem apod. Ale ve městě se našli i lidé, říkalo se jim „keťasi“, kteří potíže v zásobování využívali, bujel černý obchod.

Domů se vraceli lidé z koncentračních táborů, mezi nimi i náš pan domácí Plavec, který byl zavřený asi rok. Vrátil se s podlomeným zdravím a asi rok po svém návratu zemřel.

Na našem dvoře nacházeli prostor pro své podnikání různí podomní obchodníci, brusiči nožů a nůžek z východu, především ze Slovenska. Přicházeli dráteníci, kteří si získávali zákazníky voláním: „Hrnce drátovat!“ Nezapomenutelná je pro mě vzpomínka na koňský potah s vozem přikrytým plachtou, pod kterou ze slámy vykukovaly dětské hlavičky tmavé pleti s kudrnatými vlásky a očima jako uhlíky. Byla to cikánská rodina, jež se do našeho města dostala bůhví odkud. Dlouho se však nezdržela.

A co bylo dál? Po ulici již nezněly německé pochodové písně, vystřídaly je písně české, českých vojáků. A také průvody při májových slavnostech. Sokolové, skauti, řemeslnické cechy, alegorické vozy... Z našich oken bylo stále co pozorovat.

Pak přišel rok 1948. To již nebylo tak veselo. Náš národ nebyl tak jednotný jako v dobách válečných. Nastalo znárodňování a s ním i zánik řemeslníků, obchodníků a různých živnostníků. Dům Plavcových byl dán pod národní správu, jejich obchod znárodněn, stejně jako obchod s oděvy mého otce. Paní Plavcová se odstěhovala do domu po svých rodičích v Knovízi, kde žila se svou sestrou, a jezdila do zaměstnání do Kladna, kde Na Cikánce prodávala v potravinách. Dům Plavcových byl zbourán. Po roce 1989 byl paní Plavcové v restituci vrácen pozemek a dostala byt v nově postavených domech pod nádražím, kde ji moji rodiče navštěvovali až do její smrti.

Ve škole jsem v roce 1948 na základě nařízení ministra školství vyslechla v kreslírně projev Klementa Gottwalda. Myslím, že do té doby jsme byly všechny jednotné. Spojovala nás radost z konce války, z porážky hitlerovského Německa. Ale od února 1948 už to tak nebylo. Jedna část děvčat z tzv. proletářských rodin, druhá z rodin živnostníků a zemědělců. Ale těch změn jsem v životě zažila ještě více. Fotografie oslavovaného Stalina, které nahradily kříž nad katedrou a byly na předním místě v učebnicích, jsme musely později z učebnic vytrhat. Také se měnily portréty prezidentů nad katedrou podle aktuální politické situace.

Tatínek, bývalý živnostník, nejprve pracoval v přádelně Benar jako pomocný dělník a později dojížděl do firmy na výrobu reflexních zrcátek ve Zlonicích. Když byla firma přemístěna až k Aši, rozhodli se rodiče, že se přestěhují na Moravu do svého rodiště poblíž Olomouce. Do Slaného jsme se vrátili znovu po čtyřech letech a žiji zde již šedesát let. S manželem bydlíme v rodinném domku Na Skalkách.