„Jak maminku v Bratislavě zavřeli, tak cizí lidé, u kterých jsme přespali, nás zavedli na Červený kříž a z toho nás poslali do dětských domovů. Mě do Žiliny mezi větší děti a bratra do Turčianského Svatého Martina mezi děti do tří let. Takže jsme byli od sebe odtrženi. Já jsem byla mezi většími dětmi do těch třinácti čtrnácti let. Opatrovaly nás jeptišky. Vzpomínám si, že moc hodné nebyly. Taky nás měly moc. Nebylo z čeho vařit, měly to taky těžký. Vzpomínám si, že nás ale také zmlátily. I mě, když jsem se počurala. Pamatuju si, jak mě jeptiška bila. Moc dobře tam asi nebylo.“
„Tehdy na Kněhyni byli obklíčeni obrovskou německou přesilou a tatínkovi se podařilo celý štáb z obklíčení vyvést. Dá se říct, že díky němu bylo zachráněno několik partyzánů. Nejenom štáb, ale i partyzány dokázal vyvést z tohoto nejhoršího obklíčení. Potom se rozdělili a už nepůsobili jako celá partyzánská brigáda, ale jednotlivé oddíly. Tatínek se ještě s jedním partyzánem vrátil do bunkru pro léky a taky pro střelivo a ten bunkr byl zasažen minou. Oba dva byli těžce raněni. Toho jednoho tam umučili na místě a tatínka zraněného do páteře odvlekli nejdříve do Ostravy a pak ho převezli do Kounicových kolejí v Brně. A jak toto všechno víme? To ani partyzáni nevěděli. Oni si mysleli, že tam zůstal, že zahynul. Otec byl vězněn v Kounicových kolejích v Brně a v sousední cele byl nějaký strážmistr Badal (Jan Badal, pozn. aut.) z Moravského Berouna. Oni si morseovkou dávali o sobě vědět přes zeď, a tak vyškrábali otvor ve zdi, že se slyšeli. Takže si předali všechny informace, kdyby některý z nich přežil, ať to předá rodině, jak to s nimi vlastně bylo. Pan nadstrážmistr Badal přežil a potom až dlouho po válce našel v Jeseníku naši maminku, takže jí tohle teprve řekl, jak to tenkrát vlastně skončilo.“
„Když ho našla, tak jeho si chtěla adoptovat ředitelka dětského domova. Takže on se tam měl dosti dobře. Ta ředitelka si myslela, že se k němu už nikdo neohlásí, páč to bylo už půl roku po válce. Tak už vyřizovala jeho adopci. Taky ho jinak pojmenovali. Říkali mu Jurášek místo Jiříček, páč to ‚ř‘ jim nešlo. A on to možná jako malinký taky dobře nevyslovoval, tak mu říkali jinak. Toho maminka našla těžko, až podle podoby. Když ho přivedla do Přerova do toho nuzného bytu, tak hrozně plakal: ,Já chci domou.‘ Pořád chtěl domů. Nebyl už tam doma. Tam už si zvykl, protože byl opravdu moc malinký.“
„Mě v Žilině našla. Přivezla mě do Přerova, poprosila cizí lidi a nechala mě u nich. Po válce byl náš byt v Želatovicích obsazený, protože si mysleli, že nežijeme. Všechny naše věci byly pryč, takže já nemám ani fotografie, ani žádnou malou památku z dětství. V Přerově dali mamince náhradní byt ve dvoře. Byl hrozný, vlhký. V noci zdi černý od švábů, nechala mě u majitelů toho objektu. Byli to řezníci a chvíli mě tam opatrovali. Vydala se hledat bratra. Ale na několikrát. Až za půl roku ho našla.“
Drahomíra Hudečková se narodila 4. června 1940 v obci Tučín nesezdaným rodičům Josefě Slaboňové a Slávovi Josefu Kozovi. Za války se její otec zapojil do odbojové skupiny na Přerovsku Rudá slovanská internacionála a organizoval finanční pomoc rodinám zatčených odbojářů. V létě roku 1944 utekl před zatčením na Slovensko, kde se připojil během Slovenského národního povstání do boje proti okupantům. Později otec působil jako velitel rozvědky 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky na Moravě. Dne 3. listopadu 1944 byl těžce raněný Sláva Koza zajat ve štábním partyzánském bunkru u Čertova mlýna a 15. ledna 1945 popraven v Kounicových kolejích v Brně. Po odchodu otce matka s čtyřletou Drahomírou a dvouletým synem Jiříkem odešla na Slovensko. V říjnu 1944 ale matku zatkli a děti poslal Červený kříž do různých dětských domovů. Drahomíra Hudečková tak poslední měsíce války prožila v dětském domově v Žilině. Matka ji tam našla až dva měsíce po válce a tříletého syna Jiříka se jí podařilo vypátrat až po půl roce intenzivního hledání. Ještě v roce 1945 lékaři pětileté Drahomíře diagnostikovali tuberkulózu, a tak se matka s dětmi přestěhovala do města Jeseník, kde se pamětnice léčila v místních lázních. Po studiích Drahomíra Hudečková až do penze vykonávala učitelské povolání. Dnes žije v Lipníku nad Bečvou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
