Drahomíra Hudečková

„Tehdy na Kněhyni byli obklíčeni obrovskou německou přesilou a tatínkovi se podařilo celý štáb z obklíčení vyvést. Dá se říct, že díky němu bylo zachráněno několik partyzánů. Nejenom štáb, ale i partyzány dokázal vyvést z tohoto nejhoršího obklíčení. Potom se rozdělili a už nepůsobili jako celá partyzánská brigáda, ale jednotlivé oddíly. Tatínek se ještě s jedním partyzánem vrátil do bunkru pro léky a taky pro střelivo a ten bunkr byl zasažen minou. Oba dva byli těžce raněni. Toho jednoho tam umučili na místě a tatínka zraněného do páteře odvlekli nejdříve do Ostravy a pak ho převezli do Kounicových kolejí v Brně. A jak toto všechno víme? To ani partyzáni nevěděli. Oni si mysleli, že tam zůstal, že zahynul. Otec byl vězněn v Kounicových kolejích v Brně a v sousední cele byl nějaký strážmistr Badal (Jan Badal, pozn. aut.) z Moravského Berouna. Oni si morseovkou dávali o sobě vědět přes zeď, a tak vyškrábali otvor ve zdi, že se slyšeli. Takže si předali všechny informace, kdyby některý z nich přežil, ať to předá rodině, jak to s nimi vlastně bylo. Pan nadstrážmistr Badal přežil a potom až dlouho po válce našel v Jeseníku naši maminku, takže jí tohle teprve řekl, jak to tenkrát vlastně skončilo.“

„Když ho našla, tak jeho si chtěla adoptovat ředitelka dětského domova. Takže on se tam měl dosti dobře. Ta ředitelka si myslela, že se k němu už nikdo neohlásí, páč to bylo už půl roku po válce. Tak už vyřizovala jeho adopci. Taky ho jinak pojmenovali. Říkali mu Jurášek místo Jiříček, páč to ‚ř‘ jim nešlo. A on to možná jako malinký taky dobře nevyslovoval, tak mu říkali jinak. Toho maminka našla těžko, až podle podoby. Když ho přivedla do Přerova do toho nuzného bytu, tak hrozně plakal: ,Já chci domou.‘ Pořád chtěl domů. Nebyl už tam doma. Tam už si zvykl, protože byl opravdu moc malinký.“

„Mě v Žilině našla. Přivezla mě do Přerova, poprosila cizí lidi a nechala mě u nich. Po válce byl náš byt v Želatovicích obsazený, protože si mysleli, že nežijeme. Všechny naše věci byly pryč, takže já nemám ani fotografie, ani žádnou malou památku z dětství. V Přerově dali mamince náhradní byt ve dvoře. Byl hrozný, vlhký. V noci zdi černý od švábů, nechala mě u majitelů toho objektu. Byli to řezníci a chvíli mě tam opatrovali. Vydala se hledat bratra. Ale na několikrát. Až za půl roku ho našla.“