„Vidím tu zapisovatelku, jak píše do stroje, a já si říkal: Co si asi myslí? Ví, že je to slušný člověk a že je to nepravda? Viděl jsem ty žalobce, ty soudce a viděl jsem nezájem. Jako by nesoudili člověka. Znáte ho vůbec? Víte, že je to spravedlivý člověk?“
„Člověk je rád, že je Čech. A já jsem vděčný, vděčný za to, že rodiče neemigrovali, neodešli, že tady zůstali. Svým způsobem jsem se rád narodil do tohoto světa. Dvacet jedna let v komunismu bylo zajímavých a člověk si může více vážit svobody a demokracie.“
„Zažil jsem, jak mlátí lidi. Zažil jsem, jak mlátí staré lidi, jak se chovají brutálně vůči lidem, kteří neměli žádné násilné úmysly. ‚Máme holé ruce!‘ jsme skandovali, ne hole v ruce, ale holé ruce.“
„Nechci, abych vypadal jako hrdina. Měl jsem strašný strach. Bylo mi jasný, že jestli mě cvaknou, tak bude zle. Budou vyhrožovat rodičům, vyhodí je z práce. Hrozila vojna. Člověk se bál, tehdy se opravdu člověk bál.“
Zdeněk Hübner se narodil 20. srpna 1968 v Ústí nad Orlicí, kde s rodiči a mladším bratrem Vojtěchem strávil dětství. Po základní škole byl přijat na Obchodní akademii do Chocně, kterou úspěšně dokončil v roce 1986. V témže roce se hlásil na vysokou školu, kam však jako věřící přijat nebyl. Začal tedy pracovat v České spořitelně. Už 10. prosince 1987 se zúčastnil demonstrace na Staroměstském náměstí, kterou svolala Charta 77. Aktivní byl také během listopadových demonstrací v roce 1989. Ještě v témže roce odcestoval do Vatikánu, který navštívil u příležitosti kanonizace Anežky České. V roce 1991 byl přijat na Přírodovědeckou i Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Dnes je učitelem dějepisu a zeměpisu v České Třebové.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
