„Pak se stalo, že Vašek Trubáků měl takového střelného prachu. Já nevěděl, kde to bere. On rozdělával náboje, granáty, pancéřové pěsti a vyklepával střelný prach. Já povídám: ‚Vendo, na co to děláš?‘ ‚Vyhodíme do povětří most.‘ Tak toho bylo moc, těch rozbušek, kdyby některá nechytla… Bylo jich dvě stě. Ve škarpách byly vozy s Němci, všude byli Němci a teď bylo potřeba mezi nimi to převézt na ten most. Vašek se bál, já povídám: ‚Pojď, já se nebojím.‘ Tak jsme vzali trakař jeho, nasekali jsme lučinu, přikryli jsme to hodně vysoko, dali tam kosu a jel jsem. A víte, že si mě nikdo nevšiml? Projel jsem mezi tolika Němci. On to obešel a nechtěl věřit tomu, že mě Němci pustili.“
„Já o tom nikdy nemluvil. Já to považoval za povinnost a za vyřízené. (Jste rád, že jste to udělal?) Ale víte, že ano? Protože člověk nabyl nějaké statečnosti a samostatnosti. Hlavně, že člověk zůstal takový od začátku až do konce. Tenkrát byla těžká doba, ale nebyla složitá. Kdo vydržel tak, jak byl, musel být spokojený. Nic nemít na svědomí.“
„Jednou jsem šel domů, tenkrát se nesmělo svítit, všude byla tma jak v pytli. Aby se nemusel obcházet celý blok baráků, tak tam byly všelijaké uličky. Já jsem šel a zastavili mě nějací lidi. Povídali: ‚Lhotka?‘ s nějakým divným přízvukem. Já povídám: ‚To jdete, hoši, špatně, Lhotka je tamhle a vy jdete tam. Pojďte, já vám ukážu, kde to je.‘ Tak jsme to obešli, když už tak šli, a povídám, že je tam dovedu. Oni že tudy ne, že musíme jít nějakou cestou. Já povídám: ‚Cestou ne, tam jsou Germáni, přepadové komando, bývá tam často.‘ Byli tam a čekali na ně. Potom jsem tam šel, dovedl jsem je až ke Lhotce a koukám, on je tam Olda Báčů, Franta Machátů a Mirek Štěpánků, co mě učil to kino. Tak oni povídali: ‚Teď už víš, kde jsme, nechceš nám pomáhat?‘ Já povídám: ‚Co by ne, tak jo.‘ A už jsem byl u nich. Ale zbraně mi nedali, až za tři měsíce.“
Arnošt Hrudník se narodil 6. 2. 1926 ve Vídni ve smíšené, česko-rakouské rodině. Otec byl Čech, matka Rakušanka, válečná vdova. V rodině Hrudníkových se postupně narodilo sedm sourozenců, Arnošt byl třetí nejstarší. Ve dvou letech ho předali na výchovu prarodičům z otcovy strany do Tršic u Olomouce. Když mu bylo deset let, prarodiče zemřeli a Arnošt putoval do dětského domova v Moravském Krumlově, kde zůstal až do záboru Sudet na podzim 1938. Z dalšího dětského domova v Uherském Hradišti přešel v šestnácti letech do učení. Vyučil se obuvníkem v Drnovicích u Blanska. Na podzim roku 1944 se stal spojkou partyzánského družstva Nazdar. Nosil zprávy mezi jednotlivými partyzánskými skupinami, které operovaly v regionu (skupina Generál Svoboda, skupina Jermak), převáděl ukrývané osoby, zúčastnil se i několika akcí. Mezi partyzány zůstal až do května 1945. Po absolvování základní vojenské služby v letech 1948-1950 se oženil a přestěhoval se do Kolína. Pracoval jako obuvník v družstvu Snaha Mnichovice a toto zaměstnání vykonával devětačtyřicet let. V roce 1959 se po třiatřiceti letech setkal se svými rodiči a sourozenci ve Vídni. Pan Arnošt Hrudník zemřel 7. 9. 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
