Růžena Hrňová

„Když se to vezme, tak ti Sověti nebyli špatní lidi. Oni za to nemohli, někdo jim poručil a oni museli jít. Byli mezi nimi i takoví, kteří viděli, že byla chyba, co se stalo. Řekli nám i sami, že s tím nesouhlasí. Rozkaz je rozkaz. Ti vojáci ale byli chudáci. Když jsem dělala ve školce, tak tam měli regulovčíka na křižovatce. Šla jsem ze školky, on tam seděl, tak mně ho bylo líto, toho kluka. Namazala jsem doma chleba se sádlem a masem z konzervy, čaj s rumem a přinesla mu to. On byl vděčný, protože tam furt byl a snad na něj ostatní zapomněli. Můžu vám říct, že potom zjara jsem ještě odepisovala výdejku v práci a ten vojáček mě přišel pozdravit u příležitosti MDŽ. Byl vděčný za to, že mu člověk to jídlo podal.“

„Manžel dělal předsedu občanského výboru, já jsem byla ředitelka školky. Tak oni nás pozvali, třeba když slavili Velkou říjnovou revoluci, do jejich shromáždění posádky na Ploužnici. Byli tam naši lidi z různého postavení, hrála muzika, tancovalo se. S velitelkou Švestkovou jsme zpívali píseň míru 'Bílá holubičko, poletuj nad námi'. To jsme byli jako jedna rodina. Doma jsme chystali klobásy, salámy z divokého prasete, které bral manžel jako hajný. Měla jsem to v tašce, viděla jsem, že kluci furt hrají a nic nejedí, tak jsem dala jídlo na talíř a odnesla jim to. Kluci z toho měli radost a pak na mě troubili, když jezdili kolem školky.“ – „To vám pak scházelo?“ – „To je, ale my jsme se díky tomu měli taky dobře, dali nám pro školku červenou řepu nebo zelí. Děti se měly dobře, udělal se zelný salát, ušetřilo se, mohli jsme si dovolit něco jiného.“ – „Jaké to bylo, když Sověti potom odcházeli?“ – „Sověti se k nám domů přišli rozloučit. Když odjeli, tak jsem děti nechala vzhůru a děti jim mávaly. Není žádná nenávist. Ti lidi za to nemohli, jsou to lidi jako lidi.“