Doc. MUDr. Zdenka Hradečná

„Já to nevím, jestli mě sledovali nebo nesledovali. Fakt je to, že před mou první zahraniční cestou, když jsem dostala mezinárodní stipendium Atomové agentury, tak že někdo od policie přišel a mluvil se mnou nebo chtěl mi dávat nějaké instrukce nebo co, ale hlavně zdůrazňoval, že se musím vrátit a že nesmím emigrovat.“ – „Naopak nějaká snaha získat vás...“ – „Ne, ne, to bylo jenom jednou a já jsem z toho měla nepříjemný pocit, ale naštěstí mě už nikdy potom nekontaktovali.“

„No ten návrat nebyl zrovna příjemný. První náraz byl ten, že mě okamžitě vyhodili ze strany, protože jsem byla ve Spojených státech. Byla jsem vedoucí Oddělení molekulární biologie, tak tuto funkci jsem nesměla zastávat. Potom nastaly problémy, když moje děti dospívaly a hlásily se na vysokou školu, konkrétně na lékařskou fakultu, tak já jsem byla ta černá ovce, která jsem jim kazila posudky. Ale i přesto jsem zase za svoje děti bojovala, a tak se podařilo, že moji syni vystudovali nakonec lékařskou fakultu.“

„Byla jsem celkem normální studentka, nebyla jsem žádný výtržník. Jednou jsem přišla ze školy domů a otec mě přísně napomenul a řekl, co jsem ve škole provedla, že je předvolán k řediteli. Já jsem se dušovala, že jsem opravdu nic neprovedla, že si nejsem ničeho vědoma. Otec musel do školy jít, k řediteli, a když se vrátil, tak byl poměrně klidný a vzal si mě do jiného pokoje a začal se mnou velmi klidně hovořit, že je doba vážná, těžká a že já to ani všechno nevnímám a že musím být klidná. Potom jsem se ptala, co jsem udělala. No, učili jsme se zdravit Heil Hitler a já jsem se u toho smála.“